Morcheb ll aneb o svatém Valeriánovi a těch ostatních

Valerián byl zcela jistě knězem církve římskokatolické. Alespoň prozatím. Nebylo jisté, dožije - li poklidně svůj život v náručí své všeobjímající a dobrotivé církve. Co bylo na vině? Byli to zcela jistě drogy. Ta metla lidstva, ta boží banánová slupka, na cestě za našimi světlými zítřky.

Valerián si občas zašel ve chvílích sladkého nicnedělání na orosené pivko, poseděl v letním dnu na zahrádce rušného východočeského městečka a promluvil s přáteli, neboť být knězem je koneckonců také jen zaměstnání a kdo by chtěl být zaměstnancem dvacet čtyři hodin denně?

Seděl tedy v předzahrádce u “Námořníka”, popíjel dobře vychlazený Gambrinus a mhouřil oči do sluníčka. Bylo pondělí, den první.

“Rododendron? Že nekvete?” Vedle u stolku seděl muž jenž se narodil 27.1.1937. Měl na sobě tričko s modrobílými pruhy, v podpaždí bylo možno spatřit zvýšenou činnost potních žláz a okolo krku mírně jetý límeček se žlutavou skvrnou od pomerančového juice Toma.

“Poupata hnědnou a zasychají… noo..” Protáhla žena a napila se z orosené sklenice piva. Měla na sobě šaty s květinovým vzorem ze syntetických vláken. Narodila se 21.8.1958 ve Dvoře Králové. Měla holé ruce na nichž visela unavená kůže. Tak jak seděla na drobné židličce, vynikla její mohutná postava. Velká prsa jí vyseli jako dva žoky ke stolu s pivem.

“Milá zlatá…”muž poklepal prostředníkem do dřevěné laťky stolu..” rododendron patří do skupiny dřevin, jež jsou náročné, pokud jde o jejich stanoviště..” Odmlčel se, aby se napil. Jeho oči přes okraj sklenice sklouzli k servírce a lačně se zavrtali mezi její mladé pevné a pružné hýždě.

“Nejčastěji..ech” vědomí Hubarta, muže z roku třicet sedm vylezlo z konečníku servírky a ulpělo na vodnatých očích Helgy. Helga byla bezdětná žena, žijící v partnerském svazku s Pavlem Mošnou. Pavel Mošna byl bratr ing Evžena Mošny, jenž vlastnil v Plzni dům a kanoi.

“Nejčastěji pěstovaný druh Rhododendrum hybridum má specifické požadavky…Přineste mi ještě jedno prosím…” Zamával vrásčitou dlaní na děvče, které tu roznášelo nápoje, které si sedící lidé objednali a které potom konzumovali. Někteří část nápojů vylévali do speciálních výlevek buď přímo v prostorách restaurace, nebo později v klidu svého teritoria.

“Za prvé..” Hubart klepl ostře prsty do stolu..” světlo! Za druhé: teplo! Za třetí:..” Neúprosně odpočítával, jakoby právě kohosi knokautoval a nyní čeká na jeho reakci….”vzduch! Za čtvrté: voda! Za páté: půda “ Mezi jeho ruku a popelník s několika nedopalky dopadlo vlhké sklo pulitru. Než stačil muž zvednout oči, tužka se smýkla po lístku s objednávkou. Kývl na servírku, která mezi tím již odcházela k  dalšímu stolu.

Světlo za Valeriánovými zavřenými víčky se stávalo stále jasnějším. Zvuky šumy a ruchy okolo něho začali ustupovat do pozadí až se naprosto vytratili.

Já umírám, blesklo ještě Valeriánovi hlavou a pak cítil, jak se ztrácí a mizí, doba, identita, to vše bylo pryč a on měl vidění.

Věděl, že stále sedí na té vrtkavé zahradní stoličce u “Námořníka”, ale zároveň byl úplně někde jinde.

Krátce shrnuto: Prožil spolu s Marii hrůzu ponížení, když se ji v přístěnku jejího obydlí - zatímco matka byla na trhu - zmocnil špinavý, zemitý muž. Nějaký tulák, snad uprchlý otrok, s vytetovaným lvíčkem na levém rameni,naplněný žádostí a touhou, ano, byl při tom, když ten muž vyprazdňoval svůj chtíč do jejího lůna, do lůna ctnostné Marie, hluboce věřící dívky, mravné a ctnostné.

Marie o svém pohanění mlčela. Nikdo a nikdy se tu hroznou událost nesmí dozvědět. Přísahala ke svému bohu a dál hledala a nacházela sílu k životu v době tak krvavé a kruté.

Nebylo zvykem, mít sexuální styk s nevěstou dříve než o svatební noci. Josef byl bohabojný muž a proto když ucítila Marie tepat pod srdcem živoucí bytost, její hrůza, neštěstí a silná víra v boha, vykvasili v pochopitelnou vizi, že to byl sám bůh, kdo do jejího lůna vložil počátek nové lepší doby. Pod jejím srdcem tepe srdce spasitele, mesiáše, honilo se Marii hlavou. Ano, tak to je, to je jediné možné vysvětlení.

“Bůh by mne nikdy nezavrhl, neuvrhl by mne do hanby a ponížení, bůh odměňuje své milující děti. A toto je dozajista dítě od samého boha otce.”

O tulákovi se Marie nikdy nikomu nezmínila. Nebylo to podstatné, přes koho přišlo ono boží poselství a pochybovala, že by ostatní lidé pochopili význam celé události, kdyby jim zjevila situaci tak jak se odehrála. Nikdo při tom spojení nebyl. Ani ona sama…

Bylo to tajemství, které si odnesla až tam na onen svět, jako nehojící se otevřenou ránu a zároveň cosi, co ji tak těsně spojovalo s všemohoucím bohem.

Josef byl dobrý člověk, plný lásky a soucitu. Tuláka by asi nestrávil, ale boha, ač se to zdálo jakkoliv neuvěřitelné, boha za tvůrce dítěte, jehož chtěl být sám tvůrcem ochotně přijal. Navzdory posměchu všech ostatních, navzdory jejich odsouzení. Marie byla krásná, silná žena. Konec konců, komu už se poštěstí být otcem božího syna. Oba žily ve víře, že se jim zrodí novodobý spasitel. Tato víra potlačovala případnou ješitnost Josefovu a zároveň nepříjemnou vzpomínku Mariinu.

Malý Ježíš byl samozřejmě jako nemanželský syn bílou vránou, hromosvodem dětské krutosti, vysmívaný boží syn...Záhy zjistil, že jediné co mu poskytne úlevu, je dobře vykvašené víno, které popíjel ve všech denních dobách, zanedbávajíce tesařskou živnost. Nemohl popíjet s ostatními, byl jim pro smích. Všichni dříve či později stočili řeč na jeho spasitelství, ptali se kdy už konečně se svým "otcem" zjednají pořádek na tomto šedivém světě. Nebylo před tím úniku. Nebylo tenkráte více knih nežli knih svatých. Ježíš si obstarával od starších opisy svatých spisků a popíjeje v zahradě pod olivovníkem, hleděl do těch řádek, snažíc se v nich nalézt odpověď, proč právě on byl poctěn osudem vyhnance ve vlastním druhu. Kde najít vzor? Ve svém otčímu Josefovi? V tom poctivém dříči, neznajícím nic než práci a práci? Jak soumar den za dnem pochoduje svým životem bez začátku a viditelného konce. Jaký to má smysl? Komu tím prospívá? Sobě? Matce? Ježíšovi? Proč být na světě, který o mne nestojí? A navíc ti Římané. Jsme jak plevel na jejich botách. To se musí změnit. Na to většinou usnul, s bublajícím měchem červeného vína na prsou.

Jen velice málo jedl, ale o to více pil. Jedné hvězdnaté noci to ale přišlo. Po několikadenní pitce zastihlo Ježíše to, co bychom dnes nazvali delirium tremens. To byla Ježíšova první smrt. Ježíš se dočkal svého otce, své víry. Viděl skutečnost tak jasně, jako hvězdnou oblohu nad sebou. Viděl, že celý svůj život má ve svých rukou. Viděl i to, že vždy tomu tak bylo. Mohl být čímkoliv. Mohl se stát čímkoliv. Bůh nám je milostiv.

Vydal se směrem do pouště. Klopýtal po kamenech, nohy v sandálech roztrhané, žaludek pálící pekelným ohněm, ale mysl jasná jako vycházející slunce. Stane se mesiášem. Celému světu dokáže, že je spasitel, boží syn. Cítil stále větší úlevu, jak se pouštěl proudem řeky do vzdáleného oceánu bytí. Ač odcházel z domova, cítil, že konečně vykročil na cestu k němu.

Valerián otevřel oči. Po tváři mu tekly kapky slaného potu a celý se třásl.

“Vyžaduje humózní půdu s dostatkem organické hmoty kyselé reakce. Vhodné je pravidel….”

"Zaplatím" Zavolal schraplavým hlasem na servírku a třesoucími prsty vyndal drobné. Hubart se po něm zamračeně ohlédl.

Valerián se rychle zvedl se a vykročil na chodník. Vrazil do něj nějaký člověk s koženým kufříkem. Ten člověk pospíchal, ani se neohlédl a rychlým krokem se vzdaloval. Z bodu A do bodu B. Za použití všech dostupných informací se snažil žít svůj život jak nejlépe uměl. Za použití "všech" dostupných informací. Tito lidé, všichni co tu v tomto městě jsou, vědí, že dítě se narodí spojením spermatu a vajíčka. Všechny tyto lidi se snažíme přesvědčit o tom, že Ježíš byl a že u něho tomu bylo jinak. Snažíme se udělat z boha člověka, nebo snad z člověka boha? Je to snad důvod proč lidé v civilizovaných zemích přestávají věřit v naši ideu? Ovšem, otvírá se nám nenasycený třetí svět…ale.. Myšlenky se zmateně honili tam kdesi uvnitř rozpálené lebky Valeriánovy.

Víra je na ústupu, protože dál, krok za krokem nepostupujeme s lidmi, našimi bratry, stojíme a voláme je zpátky, místo abychom je vedli. Abychom jim dodávali sílu k tomu, dál a dál kráčet křivolakými cestičkami života. Život si cestu najde, ať s námi nebo bez nás. Už jsme uznali, že země není středem vesmíru, ale to nestačí.

Valerianovi divoce bušilo srdce. Uvědomil si, že jde špatnou cestou a vracel se zpět. Nakrátko pocítil zlost, že jej bůh postihl touto vizí. Tak klidně si žil, co mu chybělo? Klidná rutina liturgii, úcta a respekt lidských bratrů. Poklidný život kněze krajského města se začínal hroutit. Kdyby tak bylo možné, pokládat hlas boží za hlas satana. Ale není to možné. Když na vás promluví, víte odkud vane. Bože!Bože! Valerián šeptem vyslovoval to slovo, s touhou, aby se probudil a zjistil, že to vše byl jenom jakýsi hrůzný sen.

******

Vlak se kýval ze strany na stranu, jakoby jej táhlo na provázku klopýtající dítě. Zavřel oči. Objevil se rej orgánů a latinských názvosloví téhož. Raději je zase otevřel. Nenáviděl medicínu. Měl špatnou paměť a učení pro něho bylo utrpením. Na druhou stranu od otce měl slíbenou apanáž ve výši 10 000 Kč měsíčně, pokud se bude oddávat studiu s co největším nasazením. Uvědomoval si, že žije spíše otcův život, nežli svůj vlastní, ale také si byl vědom, že na žití toho vlastního zatím nemá sílu ani prostředky.

Někdy záviděl Daniele její svobodu servírky, vlastního bytu, možnosti určovat svůj vlastní život vlastní vůlí. No, ale ve chvíli, kdy musela za tmy vstávat a vyrážet za prací, by s ní zase asi neměnil. Inu, není ten život jednoduchý.

Souprava vjela do stanice "Křižíkova." Vystoupil a vydal se k východu. Venku ho napadlo, že by mohl koupit lahev červeného, aby si s Danielou mohli udělat fajny večer. Zašel do večerky. Koupil Frankovku, tak jak to měla ráda.

Prsty skřehle svíral chladnou láhev. Otevřel domovní dveře a chvíli hledal na stěně spínač světla. Hmatal po vlhké zdi, cítil jak se mu na bříška lepí odlupující se barva zdiva. Konečně se chodba zalila žlutavým světlem. Přehodil si sjíždějící tašku na rameni a vydal se do třetího patra.

Ve druhém světlo zhaslo. Opatrně rozsvítil další spínač. Občas se mu stávalo, že omylem zazvonil. Chtěl se toho pro dnešek vyvarovat. Chtěl dokončit svou cestu s úsměvem na rtech. Chtěl zapomenout na anatomii, na celý svět.

Odemkl si dveře. Zavřel a ve slabém světle, které zářilo přes skleněnou výplň dveří se vydal chodbou.

Byl to jeden čtyřpokojový byt, který obývali dva nájemníci a jeden podnájemník. Kromě něho a Danieli tu bydlela ještě mladá církevní úřednice, která se jako myška pohybovala z pravé místnosti na chodbě do té levé, kde měla kuchyni. Na chodbě byl ještě starobylý záchod s věčně protékající vodou. Na konci byli zcela jistě dveře, za nimiž byli dvě Danielininy místnosti. Odemkl je a vstoupil do první místnosti. Z druhé, kde bylo podium, ležení a sedačka se ozývala věž a nějaká sladkokyselá hudba.

Podezřelé zvuky na pozadí zmrazili Martina v koutě hned za dveřmi. Prudce dýchal, v levé ruce držel láhev vína, pravou se opíral o zeď a naslouchal milostným vzdechům, které dozajista patřili dívce Daniele a ještě někomu dalšímu. Cítil, jakoby se mu odkrvoval obličej, jakoby byl balónek vzduchu, který někdo pustil a on letí, víří místností a bůhví kde skončí. Chtěl se obrátit a odejít, ale nemohl se ani pohnout. Co kdyby jej zaslechli? Byl zasažen, byl to přesný zásah a on nechtěl ukázat svoji ránu. Ne teď, ne v tuhle chvíli. Na druhou stranu tu nemohl stát věčně, nehledě na to, že po koitu se jistě půjdou - nebo alespoň Daniela zcela jistě - vysprchovat, takže projdou okolo něho. To by bylo ještě horší. Mozek jen pomalu přežvykoval celou situaci a hledal důstojné řešení. Přendal si lahev do pravé ruky. Natáhl ke klice dveří levou ruku. Cítil jak je vlhká a trochu se třese. Hlučně dveře otevřel, napočítal do dvou a zabouchl je. Vykročil ke dveřím do ringu. V tu chvíli si uvědomil, že lahev měl schovat do tašky, ale bylo pozdě, bude ji muset zakomponovat do svého představení.

"Ahoj lidi." Spustil zvesela, vkráčeje majestátně do pokoje. Na pódiu nastalo jakési hemžení. Míhaní bělavých hyždí a legračně se tvářících obličejů.

"Zcela určitě. Přinesl jsem vám lahvinku červeného." Maska nasazena, role přijmuta, diváci napjati v očekávání.

"A tvůj partner této chvíle?" Martin si odložil bundu a posadil se do kožené sedačky, která byla zády k pódiu, aby dal možnost těm dvěma obnovit svoji důstojnost. Slyšel za sebou šustění. Potom zavrzali schody na pódium a na periferii oka uviděl mužskou postavu. Otočil se a uviděl muže, asi třicetiletého, mohutné postavy a světle vlnitých vlasů. Mezi nohama se mu kýval splaskávající pij. Prezervativ byl nahrnutý na jeho konci, jako frajersky usazená čepice příliš rychlého lyžaře. Muž se rozpačitě škrabal levou rukou na zátylku. Pravou podával k Martinovi.

Devil chvíli zaváhal."Ale jo, hlavně když to není sladký." Rozhlédl po pokoji. Martin se domyslel, že hledá své oblečení.

"Něco leží vedle." Ukázal do druhé místnosti, kde byla kuchyňka a koupelna. "A přines prosím tě vývrtku."

"Martine, prosím tě." Znělo to trochu prosebně a trochu nazlobeně. Daniela sešla z podia. Vzala si na sebe svůj zelený župan a sedla si do rohu sedačky.

Martin sledoval, jak se Devil hbitě orientuje v kuchyni. Oblékl si kalhoty, ponožky, tričko a ze šuplíku vytáhl vývrtku.

"Jasně Devile." Martin si všiml, že Devil cestou ztratil svoji čepičku. Ležela na prkené podlaze jak mrtvý červ.

"Jsou v té skříňce před tebou." Vyhrkla Daniela a podívala se pátravě na Martina. Devil otevřel skříňku a vyndavaje skleničky, zavolal zpět:

"Co to posloucháte? To zní jako - Chewing sauce - ale tak před deseti lety."

Devil vstoupil do pokoje se sklenkami na víno. "Cože? Ale to jsou starý Chewing sauce." Položil skleničky na stolek a podal Martinovi vývrtku. "Jseš docela frajer. Já bych řádil jako tajfůn."

"No, najít v posteli svoji holku s cizím chlapem, tak bych byl kapánek žárlivej." Usmál se Devil a jak mu Martin naléval, podržel sklenku za stopku. Daniela si mezitím mlčky balila cigaretu. Jednou rukou uchopila bílý filtr, vložila jej do papírku, druhou rukou nabrala ze sáčku Samsona a vložila jej do papírového korýtka. Hbitým pohybem vykouzlila krátkou cigaretu a vložila si ji mezi úzce sevřené rty. Daniela se nebavila.

"Já už tě ovšem znám, ty jseš Devil," usmál se Martin a nastavil sklenku na přípitek.

"Tak na nás." Pronesl Devil. Daniela se nepohnula, tak si přiťukl s Martinem a pak do sebe sklenku poněkud příliš hltavě obrátil, až stopka mířila přímo vzhůru. Jakoby se na ten krátký časový úsek stal jakýmsi obrovským ovocem, plodem našeho minulého bytí, ovocem které právě někdo utrhl.

"Něco se stalo?" Martin držel sklenku v pravé ruce a otočil se ustaraně k Daniele.

"Nemohl by jsi nechat tý komedie?" Daniela si mnula bosou nohu a soustředěně upírala zrak na cosi mezi palcem a těmi ostatními. Martin se napil. Odložil skleničku.

"Co děláš Devile?" Vytáhl krabičku startek. Ruka byla pevná a jistá. Čípak to asi byla ruka?

"Logistiku, léky a tak..." Mávl Devil lhostejně rukou. Martin postřehl, že Devil hraje svoji hru. Postřehl, že jeho jistota je na půl žerdi. Devil byl v koutě. Opatrně hochu, opatrně. Pomyslel si Martin v duchu.

"No já se jenom tak flákám a rodiče mě dotujou." Usmál se Martin. Vyfoukl kouř směrem k proutěnému lustru. Jeho maska seděla pevně. Věřil tomu. Cítil, že je pánem situace. Cítil svůj klid.

Devil se podíval na hodinky. Martin sledoval pozorným pohledem jeho výstup.

"Sakra, budu muset vypadnout. Ještě něco mám." Pohled Devila se smekl z Martina na Danielu, která si stále hrála s chodidlem levé nohy.

"No mě se vždycky postaví" Martin se usmál. Daniela se rozesmála.

******