Bez mých blízkých

1. část: Je trápení trest za hříchy dětství, je tyranie jen zvláštní hříčka přírody? Budeš u mě, až přijde první křeč? Naplníš sklenku mojí slzou? Anebo ten hrníček s prasklinou v srdci? Zemře on mlád anebo živ? Máš to ve svých rukou? Anebo si myslíš, že průjmy slov jsou těžkou zbytečností? Odneseš mě na křídlech do mého vzduchoprázdna vytouženého? Zůstaneš se mnou nebo pod ním? Zůstaneš sám nebo my? Zůstaneš mrtev nebo já? Počítej nože a chceš to říct? Udělat? Sníst? Zabít a nechat zajít? Pohltit zemí a proletět nocí? Sám se mnou? Těžce a hrou? Smíš a máš? Neplakej? Až vyrosteš, budeš se smát? Až vyrosteš, budeš mě podřezávat? Padat? Až vyrosteš, budeme láskou? Až vyrosteš, budeš už velký. A růže se dotkla našeho života (svým trnem). Intermezzo: Skrčila jsem se za keř hlohu a dívala se, co se to vlastně děje. Mladá paní je čerstvě vdaná a je na to náležitě pyšná. Nadšeně vypráví a nezavře hubu. Binet: „Milujte tak, abyste se nezamilovali, chcete-li být šťastni.“ 2. část: Tak tady sedim, zase mam hlad, jako budu mít ostatně celej den, schody mě studí do zadku, i bych se něčeho napila a chce se mi spát. A to ještě nevim, jak vypadam, na záchodě naštěstí neměli zrcadlo. Kdekdo má angličtinu v malíku. Já ji marně hledala v některém z dalších prstů. Byl to pro mě zprvu reálný cíl, později nejistý, dnes zbytečný a ztracený. Intermezzo: Jestli dnes nebude hezky, tak bude ošklivě. Jenže já si klidně můžu přát, co chci, splní se jen to, co může. 3. část: Bůh jako takovej, to už víme, co je zač. Andělé by měli být univerzální, celosvětoví, ty přece nerozeznávají cizí jazyky. Aha, vždyť to přání je vlastně myšlenka a myšlenka, i když se to nezdá, protože my se jinak než slovy moc vyjadřovat nechceme, nejsou slova, to je prostě myšlenka. Nikdy není přesný soulad mezi slovy a myšlenkami. Žádnýho anděla jsem v životě neviděla, ale když tedy připustím jejich existenci, ráda bych si s ním promluvila. Někdo říká, že některý lidi jsou andělé. Myslim, že to je jen subjektivní nepodložený názor. Proč by jen kvůli tomu, že pro někoho udělal něco dobrýho (navíc myslim, že k tomu nebyl veden žádnou nejvyšší silou) ten dotyčný měl být anděl. Jen metafora. Kdoví, co udělal špatnýho zase někomu jinýmu. A není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Zavděčit všem, to by měl zvládnout anděl. Neznam nikoho, kdo by eventuelně byl zván andělem a měli ho všichni rádi. Už jen proto, že by to byl anděl, ho někdo nesnáší, a to by se andělovi stát nemělo. Nevim, jak to zařídí. To aby se radši nijak neprojevoval, aby ho nikdo nemohl napadnout a to je pak k ničemu. Takže andělé prostě neexistujou. I kdyby konal pořád dobro, někomu se prostě nezavděčí a bude to špatně. Intermezzo: Jde pán a za nim pes. Pán nese pytel, pes nese kýbl. Kýbl a v něm láhve. To asi aby v tom viděl nějakej smysl (v tom nesení), anebo pán ty prázdný láhve fakt potřeboval někam odnést, anebo ten pes ty láhve potřeboval někam odnést. Třeba se pánovi nevešly do toho pytle. Třeba je ten pes nesl někomu. A třeba jen trénoval. Některý lidi mě dopalujou hned od pohledu (a některý mě dopalujou právě, když je nevidim.). 4. část: Škoda, že zejtra už je konečně nejvyšší čas na sebevraždu. Připadam si jak mlsnej bezdomovec, kterej si myslel, že má šanci a za každou cenu se jí chtěl chytit. Je v tak zoufalé situaci, že i když ví, že nemá žádnou šanci, pořád slídí a čeká, že se k němu někdo sehne a objeví mu slunce Závěr: Je dvacet třicet tři a jsem sama.

---