11. září

Vážená redakce,

promiňte mi, že Vám posílám svůj příběh tak pozdě, ale musel opravdu dlouze přemýšlet, jak tento dopis koncipovat a i kam ho poslat.

Nyní, když jsem se odhodlal je za 5 minut 12 hodin, pátek a datum, datum já nevnímám, proto tedy datum neuvedu.

Velice rád bych Vám vyprávěl jeden den svého života...

 

Je 6:30 a budík zvoní již něco přes 5 minut, vstávat se mi sice nechce, ale musím. Manželka je už půl hodiny vzhůru a dělá snídani, za moment půjde vzbudit děti, Naše děti.

Mikovi je deset a Sally tři roky, ale to je momentálně vedlejší.

Důležitější je to, že jsem ještě nevstal, sakra je 6:45, vstávám a vbíhám do koupelny.

Kartáček do pravé, pastu naň vymáčknout levou a čistit, to je zajímavé, každý den dělám to samé, tedy až na dnešek, dnes jsem zaspal. Levou strojek do zásuvky, pravou kelímek s vodou, napít a vyplivnout. Rychle se holím, teď do pokoje. Ponožky, košili,kalhoty, firemní kravatu a sako, ještě z nočního stolku mobila, je 6:49, stihnu to!

Políbit rozespalé děti, manželku, vzít kabát a klíčky od auta, ještě klíče od domu.

Nasedám do auta, otevírám dálkovým ovladačem vrata, startuji a vyjíždím.

Přemýšlím nad časem, zatímco domy myzí kdesi v dálce, sakra co to melu vždyť jedu jen do práce. Najíždím na dálnici, je vcelku volná, tak jako v sobotu, ještě 6 km.

Rychle auto do garáže, výtahem do 55. patra.

Ahoj, dobrý den, občasné kývnutí na pozdrav, upřímné usměvy a vtipné úklony, jako náznak uznání, přiznám se nevím proč?!

Pověsit kabát na věšák, zapnout počítač a klidně se posadir do kožené židle. Ruce za hlavou.

"EHM," nějaký hlas za mnou, otáčím se, sakra šéf, a to bude zase řečí, jako: "V práci nesedíme, v práci pracujeme!" upřímně řečeno, čekám to a jsem tím pádem v klidu.

"Pojďte semnou," dopytle na kobereček to se mi nelíbí, zvedám se a jdu, šéf předemnou.

Tude se jde na osobní, že by mně chtěli vyhodit?! Proč?! Vždyť tady pracuji bezmála šest let a docela mě to i baví!

"Tady počkejte," stojíme před dveřmi, na nichž není nic napsáno. O co tu sakra jde?!

Dveře se otevřeli a vnich stojí vedoucí našeho a ještě tří pater, "Dobrý den pane," pozdravím a vnímám kapička studeného potu, které mi vystupily na čele.

"Dobrý den, pojďte dál. Víte jste první po deseti letech, kdo dosáhl takového  postupu, jako vy." Absotuně netuším, pot mi stéká po obočí a já se klepu. "Kéž by bylo takových, jako jste vy více. Právě jste se stal vedoucím osobního oddělení, hledali jsme někoho vhodného na tuto pozici, ale tady pan Mc Peterson nás odkázal na Vás. Doufám, že se Vám tady bude líbit, cedulku se jménem přilepíme zítra, dnes se v klidu přestěhujte a nashlednaou." Pak mi potřásl rukou, rozloučil se a odešel.Chce se mi křičet, ale nejde to, musim si sbalit, to bude mít žena radost.

Věším fotografie na stěnu a koušu sendwich. Ha, co to bylo, zdálo se mi, jako by venku něco proletělo, ale asi ne, Vím, kolem obou budov občas proletí helikoptérá nějaké té televizní stanice, jsem zvědavej.

Odkládám jídlo na stůl a namačkávám obličej na kouřové sklo abych lépe viděl. Letadlo?! Co tady sakra dělá, není mlha, pilot dostane asi pěknou pokutu. Letiště je támhle ty troubo, a už to točí pryč. NE! Co to hovado dělá, proč letí směrem k Nám?!

Slyším křik z okolních kanceláří, propukla panika

 

 

Pak jsem viděl ohromný trup, mohutná křídla, slyšel jsem mačkání plechů a sypání skla, zcela to přehlušilo křik na chodbách a v kancelářích.

 

TICHO, ano to je to co mne obklopilo. NE! To není ticho to je stále ten hluk, pukání skel, lámání se kovových nosníků, a hučení turbín, které...

OOO můj bože, jsou na místě té velké kanceláře, ze které jsem byl před pár minutami povýšen.

 

Bože, co to tam je, tam za stolem?! Ruka?! Jdu se podívat!!!

 

............................................................................................................

 

Stál jsem tam, nad tělem, bylo těžce zohavené, chtělo se mi zvracet, ale ta tvář! Ta tvář to jsem já, jsem tedy mrtev a toto je smrt?!

 

Chvíli jsem tam stál a jen se díval na zkázu kolem, na odřené stále hučící turbíny, zlámané křídlo, nepořádek a své mrtvé tělo...

 

Pak jsem vykoukl dírou ven z budovy, koukal jsem dolů, vše bylo tak maličké, měl jsem závrať, musel jsem se chytit. Jakmile jsem se dotkl roztrženého rámu okna, dala se celá bádova do pohybu, bylo to jako výtah, rychle dolů a pak všude pracha občas někde zazněla rána, jak se senul nějaký kus betonu.

Musel jsem ven, povedlo se mi protáhnout skulinou k nejasnému zaprášenému světlu.

Momentálně mě nezajímalo okolí, ani hluk, chtěl jssem domů.

Auto bylo v garáži, tedy nebylo, musím autobusem.

Pěšky jsem šel asi 30 bloků a pak jsem nastoupil na linku 1123, tady nikdo o neštěstí nic nevěděl. Vystoupil jsem na zastávce, co je hned u našeho domu.

Policejní auto? Žena i děti seděli na zahrdě, policisté je utěšovali, ale oni stále plakali.

Nemohl jsem najednou dýchat, musel jsem pryč, začal jsem se toulat.

 

Dnes netušim proč jsem nešel do nebe či do pekla. Občas se jdu kouknout na ženu a děti, změnili se a mají na to sakra právo!

 

Byl bych rád aby věděli, že jsem tu s nimi a budu je navždy hlídat.

Děkuji mnohokrát                                                   John F. Couplier

 

---