příběh Rayua a Lori - část 1.

Na obloze začíná vycházet slunce. První záblesky jeho paprsků osvěcují jasně modrou oblohu. Po nádherně zelenající se zahradě se prochází mladá dívka. Má jasně modré oči a její krátké blonďaté vlasy se lesknou v odrazu slunce jako zlaté. Na sobě má nádherné modré šaty prošívané stříbrem. Jde opatrně a snaží se je co nejméně ušpinit. Zhluboka se nadechne. A pak se před ní z ničeho nic vynoří mladý muž a podává jí nádherné květiny.

"Rayu.." vykřikne radostně dívka. Lehce se dotkne jeho rukou, když je od něj přebírá.

"Nemohl jsem se tě ani dočkat. Lori…" vydechne Rayu a podívá se jí hluboko do očí.

Lori stydlivě sklopí zrak na květiny a přivoní k nim. "Rayu, mám Laskavce ráda, ale jsou vzácné."

"Nic na světě mi není vzácnější než ty." Obejme ji a ona se k němu přitiskne.

"Jsem tak šťastná Rayu. Děkuju ti za ty květiny, ale příště mi je nenos. Je jich škoda."

 " Lori, pro tebe není nikdy ničeho škoda, dal bych ti všechno všechno co bych ti jen viděl na očích."

" Miluju tě Rayu…" podívá se mu do očí. Jejich rty se začnou pomalu přibližovat k sobě a pak se spojí v nekonečně dlouhém polibku. Slunce už je celé na obloze když se od sebe malinko vzdálí. Oba se začnou smát. Rayu ji vezme za ruku a jdou pomalinku k zářícímu paláci.

"Podle našich zvyků, by měl muž, který…" Lori se zvonivě zasměje.“ "Už s tím zase začínáš?? Tentokrát ti to ale neprojde.." Lori se mu vytrhne z objetí a začne utíkat. Chvíli se s Rayuem honí po zahradě až ji po několika chvilkách dohoní a svalí ji do trávy.

"Zase jsi prohrála."

"Neprohrála." Hájí se Lori a přetočí ho na záda.

"Kdybys měl na sobě to co já, taky by se ti špatně utíkalo, to mi věř."

Pak ale zachytí Rayuův pohled, který jí proniká do hlouby duše a vyjadřuje jeho nesmírnou lásku k ní. Lori mu projede rukou vlasy. Začne zhluboka dýchat.

"Rayu, jsem tak strašně šťastná.."

Položí mu hlavu na hruď. Rayu si ji k sobě přitiskne a políbí ji do vlasů. Podívá se na nebe. Po chvilce se Lori zvedne.

"Měli bysme se ukázat v paláci. Nezapomínej, že svatba je až za tři týdny.." Rayu se zasměje, chytne ji kolem pasu a políbí ji. "Dovolte tedy, abych Vás doprovodil do jídelny." Nabídne jí rámě. "Snoubence přece nemohu odmítnout.." Oba dva dojdou do jídelny, kde už na ně čekají jejich královští rodiče. Po snídani se ale zase Rayu s Lori někam ztratí.

Král Říše světla obdrží nezvyklý list. Zavolá Naywoo, malou buclatou pixie ve fialových šatičkách, která je Lorinou chůvou.

"Naywoo, musíš je najít a okamžitě mi přivést Rayua. Spěchá to." Naywoo byla velice překvapená tímto rozkazem, nicméně věděla, kde se dvojice nachází a letěla rozkaz splnit. Přiletí k jejich milované lavičce.

"Je mi líto, že vás ruším, ale tvůj otec chce něco projednat s Rayuem."

Podívá se smutně na dvojici. Lori na něj chápavě kývne.

"Jen běž, jistě je to velmi důležité."

" Hned jsem zpátky." řekne Rayu na rozloučenou. Pospíchá do paláce.

"Neboj se Naywoo, do paláce dojdu i sám."

Pixie se na něj zazubí a odletí. Rayu předstoupí před krále. Pokloní se.

"Přál jste si se mnou mluvit králi.."

"Pojď sem Rayu." Rayu přistoupí k trůnu. "Tento list jsem před chvílí dostal." podá ho Rayuovi. Rayu nasadí lhostejnou tvář.

"Nevím, proč se něčím takovým vůbec zatěžuješ králi. O Lori se postarám, máme za tři týdny svatbu, myslíš, že mě někdo zastraší dopisem, ve kterém ti napíše, že se ti zle povede, jestli mu Lori nedáš? Králi, má říše je velká, kdyby i došlo k souboji s Infernem, nemělo by šanci dlouho odolávat."

"A co kdyby.."

"ji unesli?" odtuší Rayu "Toho se taky nebojím. Dokážu ji ubránit."

"Rayu, na tvém místě bych si dal pozor. Inferno je malé, ale Ezekielova zloba je větší než všechny země." Rayu se na něj nechápavě podívá.

"Řeknu ti teď něco o čem vím jenom já a on. Ucházel se o Lori, ale byl mi od prvního pohledu nesympatický. Nelíbilo se mi jeho chování a jeho smýšlení, podívej se na jeho říši. A pak jsi se objevil ty a vyjevil jsi svou lásku k Lori přede všemi nahlas. Odepřel jsem mu to a dal ji tobě. Bude se chtít pomstít. Znám tě a vím, že ty ji nedáš Rayu. Tenkrát jsem Ezekielovi odpověděl, že přišel pozdě a že Lori jsem už dávno zasnoubil. Zuřil, strašlivě zuřil, ale jeho říše je malá, nedovolí si. Proto se bojím nějaké zrady Rayu. Dávej si pozor na to kam Lori jde a co dělá. Ochraň mi ji. Ezekiel je slabý na útok, proto bude vymýšlet všechno možné aby ji dostal."

Rayu na něj pomalu pozvedne pohled. V králových očích uvidí, že má o Lori upřímný strach.

"Dám na ni pozor králi." souhlasně kývne.

"Tak běž. Neříkej jí o čem jsme spolu mluvili, řekni že to bylo něco ohledně svatby.“

 Rayu se pokloní a vyběhne z paláce. Lori stojí u jejich lavečky. Rayu ji prudce obejme a pevně ji drží. Lori nic neřekne.

"Copak se stalo lásko?? Něco je špatně??"

"Ne, ne nic má princezno." Poklekne před ní a dívá se vzhůru do jejích očí. Lori k němu taky poklekne.

"Rayu znám tě" podívá se mu do očí se strachem. Ne o sebe, ale o něj. "Rayu prosím, prosím, co tě trápí?? Řekni mi to lásko, prosím. Nechci aby tě něco trápilo."

"Ne Lori, bylo to něco kvůli svatbě. Nic to není." vynutí trpký usměv, lehce ji políbí.

-------------------

Rayu běží pozdě v noci chodbou do trůnního sálu. Velice nervózně se rozhlíží kolem. Vprostřed se krčí král. Vypadá strašně staře. Pokyne mu, aby šel za ním. Vypadá vyděšeně, celý se choulí do šedivého pláště, který si přehodil přes ramena.

"Copak se děje králi?? Proč jsi mě nechal zavolat zrovna teď??" pošeptá mu.

"Ne tady Rayu. Pojď za mnou."

Král ho vede tajnou chodbou do nejstarší věže která je na zámku.

"Co tady děláme?"

"Tohle je nejstarší věž, která v paláci je. Pamatuješ si co jsem ti říkal o Ezekielově listině??"

Rayu se vyděsí.

"Ví o tom ještě jeden člověk, se kterým jsem se poradil co dělat. Jmenuje se Zoofix.“

„Čaroděj Zoofix?? Vy ho znáte??" nedokáže skrýt svůj údiv.

"Ano, znám jej. Neví co se stalo, ale řekl mi, že ho mám počkat v téhle věži a že tě mám vzít sebou. Když Zoofix řekne, že se máme sejít tady, jde o něco smrtelně nebezpečného, tomu věř Rayu. Musí tu být každou chvíli.“

      Rayu začne nervózně pochodovat po malinké místnosti, která vypadá jako knihovna. Zastaví se u okna.

"Králi!" zavolá na něj, když na obloze uvidí bleděmodře svítící kouli, která letí vzduchem. Záře z koule se pomalu zvětšuje až je oba oslepí.

"Králi, Rayu.." pomluví na ně Zoofix.

"Stalo se něco, s čím jsem nepočítal. Jedině v téhle věži nás nemůže Ezekiel slyšet. On se zmocnil Knihy osudu!“

"To je přece mýtus." potřepe s úsměvem hlavou Rayu.

"Ne Rayu, to není mýtus. Kniha osudu opravdu existuje, je skutečná. Byl jsem jeden z patnácti, kterým bylo dovoleno v ní číst. Díky ní teď má takovou moc, že nás může všechny zničit, všechny do jednoho. Tohle se nemělo stát, teď je Ezekiel nesmrtelný a chce se pomstít.“

 Rayu zvedne pohled. Cítí jak mu tuhne krev v žilách. Pak se rychle obrátí a běží ke dveřím.

"Vrať se s ní sem. Co nejdřív." řekne mu ještě před odchodem král. Rayu na nic nečeká a jako smyslů zbavený běží k Lori do pokoje. Ale už z dálky k němu doléhá hluk boje. Rayuovi se sevře srdce. Dveře od jejího pokoje se rozletí velkou silou. Rayu vidí jak Lori vší silou seká mečem do skřetů, ale souboj prohrává, protože se k nim přidali i démoni a proti těm meč neúčinkuje. Všichni jsou překvapeni, když tam vtrhne. Okamžitě se vrhne na prvního skřeta a odzbrojí ho. To už se ale po něm začali vrhat démoni.

"Lori uteč!! běž za svým otcem do věže na jižní straně!"

vykřikne Rayu. Lori ho ale neposlechne a probíjí se k němu.

"Lori!" vykřikne Rayu, když vidí, jak ji jeden ze skřetů zabodl dýku do ramene, a hned ji zase vytáhl. Okamžitě mu srazil hlavu a dalším pěti co byli poblíž. Vysvobodil Lori a odhodil ji ke dveřím.

"Tak běž!!" vykřikne na ni, ale Lori se vrátí a snaží se ho vysvobodit z moci démonů, kteří ho obklopili.

 Kolem Rayua se ale postupně začne vytvářet bílá koule, přes kterou démoni nepronikají. Jakmile se Rayuovi naskytne příležitost, popadne Lori za ruku a utíká s ní pryč. Jejich kroky duní chodbami a rozléhá se za nimi křik skřetů a svistot letících démonů. Rayu běží co může a Lori táhne za sebou. Ztratí se jim ale ve spleti chodeb a docela bezpečně se dostanou do věže.

"Tady nám nikdo neublíží." Protáhne Rayu Lori dovnitř a posadí ji na temně červené křeslo, aby se mohla vydýchat.

"Co chcete dělat??" zeptá se po chvilce Rayu.

"Jediné řešení vidím v tom, abychom našli Knihu osudu. Jedině tam se rozhodne co se stane. To ona má v moci naši budoucnost a budoucnost našich národů." pronese Zoofix.

"A co když ji nenajdeme?? Co když ji Ezekiel někam zašil?? Co když.." „Tím se teď nesmíme zabývat. Jediné co musíme je najít Knihu osudu."

"Na to je nás málo, mistře Zoofixi. Proti Ezekielovi budeme potřebovat obrovskou armádu. Jestli ji má tak se jí jen tak nevzdá."

"Musíme zjistit, jak Ezekiela zničit jinak se stane něco příšerného. Něco, na co nechci ani pomyslet." doplní Rayua král.

"Rayu, v tom, že se jí Ezekiel jen tak nevzdá máš pravdu, ale bude lepší, když nás bude míň. Bude očekávat velkou sílu, a tak můžeme doufat, že si nás jako jednotlivců nevšimne."

"Ale vždyť.."

"Rayu, on není hloupý. Teď je na nás, abychom se zmocnili osudu my."

"A kam tedy chceš jít??Kde ji chceš začít hledat??"

Zoofix naznačí Rayuovi pohybem očí, že o tom nechce mluvit před Lori, ale Rayu ho razantně odmítne.

"Je v jeho Kobkách, je to jeho nejnovější objev. Pod hradem má temné chodby, hluboko v srdci zemně jsou žaláře a vězení. Pod tím jsou Kobky. Dva živly, které ovládá, dva ničivé živly, kterým nikdo neunikne."

"A druhé dva??" zeptá se Lori, která už nevydrží být zticha, když se ostatní baví o osudu všech obyvatel říše.

"Nad těmi moc nemá, voda a oheň, ty jsou nazývány kobkami, ale půdu a vzduch zatím nemá. Toho musíme využít."

 Zoofix se otočí ke králi. "Ty tu zůstaň králi já a Rayu půjdeme hledat Knihu osudu. Přisoudím ti velkou roli drahý příteli. Zůstaneš tady a ještě dnes vyšleš nejrychlejší posly k ostatním říším a dáš jim tuhle zprávu. Běží nám o čas."

Král chce něco namítnout ale Zoofix ho nenechá.

"Démoni už tam nejsou. Jakmile narazili do dveří tak se vrátili jako svobodní do svých dimenzí. Pojďte, máme nejvyšší čas."

Všichni sejdou dolů. Král ihned začne vysílat posly a začne mobilizovat všechny síly k boji, protože jeho říše bude první do které se Ezekiel pustí. Rayu jde do svého pokoje a vezme si svůj meč. Lori si vezme své staré šaty. Její otec byl zklamán, že neměl syny a tak mu to chtěla Lori vynahradit. Za malý okamžik jsou oba dva oblečení a ozbrojení.

"Lori?? Co to má znamenat?? Jdu jenom já a Rayu. Tohle není cesta pro ženu."

"Chci jít s Rayuem. Chci ho následovat kamkoliv. Nijak mě neodradíš mistře Zoofixi." Podívá se na něj zčásti prosebně a z části odhodlaně.

Zoofix sklopí zrak."Lori!! Ty s námi…"

"Mistře Zoofixi, prosím, dej jí své svolení. Nedovolím, aby se jí něco stalo, pokud by jsme my dva selhali."

"Nám ale není dovoleno selhat. Pokud se tak stane. Pokud se to nepovede nám, nepovede se to už nikomu, to mi věř."

"Mistře Zoofixi, půjdu s vámi, nebo za vámi, ale půjdu s Rayuem."

"Pojďme." řekne Zoofix a vydá se z hradu.

"Budeme si brát koně??"

"Ne, Lori, bude s tím počítat, budeme se muset schovávat a doufat, že nás nenajde dřív, než Knihu osudu najdeme."

"Ale do Ezekielovy říše je to mnoho týdnů cesty. Jak dlouho se vydržíme schovávat?"

"Na to se mě neptej Rayu, já nejsem vševědoucí, nikdo není. Pojďte, každá minuta je nám drahá." Vyrazí z hradu a ubírají se k východní bráně z města.

"Půjdeme až do dalšího dne do noci. Vydržíš to Lori??"

"Něco vydržím, mistře Zoofixi.“

"Lori veď nás, znáš to tu. Pojďme, dokud máme síly." řekne Rayu.

Noc byla temná, na nebi nebyla ani jedna hvězda, měsíc byl zahalen temnotou, nebylo vidět ani na krok. Lori je vedla po cestě. Nic se nedělo. Byla moc velká tma na to, aby je někdo zahlédl. Až skoro nad ránem z cesty uhnula a zamířila do kopců.

"Vede tu tajná stezka. Nevím, jestli o ní Ezekiel ví, ale na ní máme vždycky možnost schovat se na poslední chvíli v lese, nebo v křovinách. Nebojte se, za hranice mé říše vás bezpečně dovedu, ale pak?? Znáš to tam Zoofixi??"

"Ano, kdysi dávno jsem to tam znal, ale nevím, kolik se toho od té doby změnilo. Bylo by velmi těžké, Lori, jít přes jeho území a hledat Knihu Osudu, když bys nevěděla, kde je. Všechno by nás ale stejně dovedlo k jeho temnému hradu a pod jeho hradem.."

Nedořekne. Nechce, radši stočí rozhovor jiným směrem.

  "Zatím můžeme jít vesnicemi, můžeme oznámit co se děje, pokud to ještě nevědí. Budou určitě horlivě zbrojit, protože to budou těžké časy i tak. Ezekiel se nevzdá tak snadno, jak by si někdo mohl myslet. Je zaslepený touhou po pomstě a nesnese porážku. Proto o ní nesmí do poslední chvíle vědět. Úplně nejlepší by bylo, kdybychom dostali Knihu Osudu ještě před vypuknutím války. Takto se můžou všichni jenom slepě bránit, bez naděje, jedině s vidinou otroctví. Ale pak, budeme vědět, jak ho zničit, a zničíme ho."

Rayuovi se při Zoofixových slovech sevře srdce strachem o Lori. Bude ji bránit do posledního dechu. Lori, má lásko.. povzdechne si.

Jdou dál. Lori jde statečně dál, ale je na ní dost vidět vyčerpání z cesty a únava, protože nespala a už odvykla těmto způsobům života. Ani slovem se nezmíní, že by si potřebovala odpočinout. Rayu mlčí, i když by ji nejradši nesl na rukou jen aby se tak moc nenamáhala. Ale Lori by ho stejně odmítla, a navíc Zoofix. Nechce ho požádat o přestávku, sám ji tak moc nepotřebuje, chce jít do té doby, dokud to Zoofix nepřeruší. Ví že jde o hodně. Zoofix to stejně pozná z Rayuova bolestného pohledu. Sleduje také koutkem oka Lori. Odhaduje její síly. Ví že Lori ještě chvilku vydrží a i když jdou pomalu přece jenom jdou a to je důležité. Čím víc toho ujdou tím líp.

Vyškrábou se na kopec. Tady se na malý okamžik zastaví a prohlédnou si krajinu.

“Podívej mistře Zoofixi, tohle údolí je nazýváno Údolím velké úrody. Jsou tady ohromné plantáže. Mohli bychom jít dál, nikdo nás neuvidí. Ani zrádcovské oči. Tyhle políčka nás dokonale schovají a až dojdeme do vesnice, bude vylidněná. Můžeme jít dál.“

„Lori, cítíš se na to??“ zeptá se jí opatrně Rayu.

„Rayu, miláčku…“ vydechne Lori a po dlouhé době co šli se na něj podívá.

„Neboj se, jak jsem říkala, něco vydržím, než se dostanu do staré kondice.“

Říká to s velkým odhodláním. V duchu se připravila na to, že půjde, dokud vyčerpáním nepadne na zem mrtvá. Rayu se Zoofixem přece musí dojít ke Kobkám a tam se zmocnit knihy osudu. Ona je nesmí zdržovat.

„Tak nás veď Lori.“ s moudrostí v očích na ni kývne Zoofix, a to Lori povzbudí.

Začne sestupovat po úzké stezičce dolů k polím. Cesta je dlouhá, ale sestup z kopce její bolest o něco málo zmírní. Slunce je přímo uprostřed nebe, když se jim konečně podaří dostat dolů k polím. Zatím to šlo, ale teď začalo být nesnesitelné horko.

„Máme nejlepší možnost dostat se za vesnici, protože teš v poledne budou všichni odpočívat. Budou obědvat a spát po práci, protože je další ještě čeká. Projdeme vesnici a budeme se snažit projít druhou stranu těchhle polí. Než se nám povede tam dojít bude zase noc a my můžeme pokračovat v chůzi přes hory. Odsud je do Inferna velký kus cesty. Počítám tak do nového úplňku.

„To je dlouho Lori, až moc dlouho, tolik času nemáme.“ „ Vím to mistře Zoofixi. Bohužel. Já mohu tak nanejvýš ukázat cestu a co budu moci udělat, to udělám.“

Rayuovi se svírá srdce, udělá to samé, ale Lori, nechce aby zažila ty hrůzy o kterých on ví. Ezekiel se mstí za to, že ji král dal jemu a chce ji jen pro sebe. A to on nedovolí, nikdo mu ji nevezme a Ezekiel bude ten poslední.

“Tak nás veď.“ Vytrhne ho z úvah Zoofix.

Jdou před vesnici. Není moc velká, je to pár zděných domečků s dřevěnými stříškami a malými okénky. Vypadají jako z pohádky.

„ Ach kolik let jsem tady nebyl, ale pořád se nic nezměnilo.“

„ Ano, máš pravdu mistře Zoofixi, je to tu stejné jako když jsi se ještě přátelil s mým dědečkem. Ano, to na vás jednorožcích tolik obdivuju, tu věc zůstat stejní, proč něco měnit?? Všechno je dobré tak jak to je. Můžeš si tak v jakémkoliv věku připomenou velmi živě co se na kterém místě stalo, protože je i po těch letech pořád stejné. Nikdo mi nezničí můj oblíbený strom…“ Zoofix se odmlčí a na něco vzpomíná.

Pořád jdou dál přes ves.

„ Teď musíme být velmi nenápadní, bude tu hostinec a v něm žije člověk, kterého nemusím, je schopný všeho, pokud mu nabídneš něco co se mu bude hodit.“

V klidu dojdou až na konec vsi. Pak vydají se stezkou v polích, které jsou momentálně obdělávány jen málo lidmi, přes které se proplíží až k okraji lesa.

Začíná se stmívat a Loriny schopnosti slábnou s přicházející nocí. Mužům to nemůže ujít. Zoofix ale ví, že dokud slunce nezapadne, má ještě sílu. Nechá ji proto jít. Začnou se šplhat do kopců. Pak už ale únava začne přemáhat i Zoofixe.

Lori šlape doslova z posledních sil. Dalších deset kroků a padla by na zem vyčerpáním.

„Myslím, že se zastavíme a vyspíme se. Co ty na to Rayu??“ nemusí ani dávat nějaká znamení.

„Ano, myslím že to potřebuji.“

To Lori trošinku zahřeje srdce, protože má pocit, že první část zvládla. Šla s nimi a nezdržela je, až jí řekli, že si může odpočinout. Zastavili přímo u malé tůňky.

Lori padne ke břehu, překloní se přes okraj a začne dychtivě pít. Voda je nádherně ledová. Pak se odvalí stranou, protože už není schopná se zvednout na nohy. Kapky vody jí stékají po tváři a ona není ani schopná si je otřít. Tečou jí po krku tvářích a skapávají na trávu na březích.

„Vyrazíme zítra časně ráno, pokud možno ještě před východem slunce.“ Na to ale Rayu, který se taky už osvěžil zakroutí hlavou. Zoofix pochopí, že s východem slunce bude mít Lori více síly, než těsně před východem. Je unavená, bolí ji nohy a zítra bude bolest ještě horší. Zoofix sklopí zrak k zemi, vzápětí ho ale hned zase zvedne a podívá se na Rayua přísným pohledem a naznačí mu, že ze svého rozhodnutí neustoupí. Tohle gesto podpoří ještě navíc Lori, která se dokázala zvednout na lopatky.

“Souhlasím mistře Zoofixi, mám držet hlídku??“

„Myslím, že zatím to ještě není tak nutné. Horší to bude jak vypukne válka. Budeme stejně spát jen několik hodin, a pak se vydáme dál. Čas nás nemilosrdně tlačí.“

Lori se mírně pousměje a zase se sveze dolů na trávu. Unaveně zavře oči. Zoofix se usadí na kameni a o něčem přemýšlí.

Lori najednou projede zvláštní vlna radosti. Otevře oči a vidí nad sebou obrys Rayua. Dívá se na ni. Lori cítí jeho dech. Jemně ho chytne levou rukou za krkem a přitáhne si jeho hlavu ke své. Ucítí jeho mokré rty. Zavře oči a oddá se tomu kouzelnému okamžiku. Rayu si lehne vedle ní a ona položí hlavu na jeho hruď. Pravou rukou proplete jeho prsty, přitáhne si je ke rtům a jemně je políbí.

Rayu se na ni podívá. Leží klidně na jeho hrudi. Bezděčně si ji přitiskne k sobě a pohladí ji po vlasech.

Políbí ji do vlasů a blaženě zavře oči. Mám ji u sebe, ano, a to je to nejdůležitější na světě, to že je u mne.

Pak se podívá na oblohu. Svit hvězd pobleskuje mezi korunami stromů. Najednou si připadne velice šťastný. Vždyť má Lori pořád u sebe, co víc si může přát?? Kdyby zůstala v paláci, nebo se i někde schovala, Ezekiel by ji našel. Ale takhle, když ji má u sebe, tak ji může kdykoliv a před kýmkoliv uchránit. Díky hvězdám, že je noc a Lori nevycítí tyhle jeho pocity. Asi k tomu ale stejně dojde. Neschová to před ní.

Rayu se zhluboka nadechne, ale tak, aby nevzbudil Lori. Ta dál spokojeně oddechuje. Rayu slyší Zoofixe jak si sedá na kámen poblíž tůňky. Druhá ruka mu nevědomky sklouzne na meč. Znovu se podívá na hvězdy. Vzpomene si na první okamžik kdy viděl Lori: