SMRT

Smrt

 Už se pomalu setmělo. Plamínek svíčky osvětluje tichou místnost. Pozoruji tekutý vosk, jak pomalu kapka po kapce stéká po jejím hladkém těle a stávají se jeho součástí. Po chvíli horká tekutina plamen pohltí. Nad vyhaslou duší svíce zlehka tančí šedý dým. Do tmavých míst oken proniká oslňující záře měsíce…sedím ve starém křesle. Mé tělo jej bezvládně obléhá. Mé myšlenky, sny, touhy, pocity – jako bych téměř neznala! Utápím se sama v sobě. Přestávám vnímat okolí takové jaké je. Rozmlouvám se svým bezvládným tělem.Kolem mě je tedy téměř tma.  Však není jen kolem mě, ale začíná se rozprostírat přímo ve mně. Cítím, jak se nemohu nadechnout. Ach, ta prázdnota a to svírání uvnitř…myšlenky jen tak míhají mou hlavou.

  Začínám tu tichou tmu vidět. Zhmotňuje se a plíží se kolem mého křesla. Dotýká se mě! Najednou cítím bolest. Něco hrozného, tak bolestivého. Nevydržím to!!! Nemám už sílu!…nemám sílu žít. Jen pesimismus a beznaděj se rozlévá v mém těle, v mých myšlenkách. Všechno se ve mně hroutí! Teď jsem stvůra. Svírá mě bolest, klam, hrůza…svět se kolem mě točí a točí. Samota křičí, ubíjí mě! To hrůzné ticho, tam, někde hluboko v mé duši, v mém nitru. Ztrácím naději na život. Ani má tělesná schránka není schopna jakéhokoli pohybu.

 Plouživé stíny mi jen vypráví a já matně naslouchám…ale přece!…ještě jsem tu.. mé tělo se pomalu smeká po křesle. Ztrácím se…a tak se ptám sama sebe a pochybuji: ,, Opravdu tu jsem?…Dýchám ještě? Žiju vůbec?“… ani nevím. Ale cítím chlad…cítím zvláštní chlad na tváři. A znovu!!! …to snad Smrt po tváři mě hladí. Zavírám svá těžká víčka…  ,, Je mi lépe??“ ptám se.

 V tom cítím úder!… Vzdaluji se!…něco nevýslovného mě trýzní, ubíjí. Myslím, že nedokážu žít, existovat…

 Vím,  uvnitř už něco odumírá! Jsem to já sama!! Chci křičet a porušit ticho! Ticho se v hluku dělí o mé myšlenky! O mé poslední myšlenky…

 Slzy stékají po bledé tváři. Jedna po druhé se tříští na zkrepatělém papíře… Jsou tu se mnou poslední vzpomínky – odchází a přichází. Jen rudá růže jako krev tu zbyla...jako krev, která vytryskne z mých žil… Jak bezradně tu leží!? Jako já!!!…Proklínám ji…celou noc, tmu, svěží vánek od vody.

 Polévá mě děsivý pocit…ale najednou pocit blaha…pociťuji znovu chlad od země…

 Ano, za chvíli se stanu její součástí. Budu zemí samou…

 Cítím, jak kloužu, jak se smekám. Už to nechci…nechci to cítit…ucítím jen slast, vysvobození – přijde si pro mě Smrt! Kdepak, ona už tu je. Dotýká se mě svými křehkými prstíky. Konejší mě a uklidňuje…jsem s ní v bezpečí! – utíkám každodenní bolesti, tomu utrpení. Odcházím k ní, ke Smrti…do její náruče...už se řítím do nicoty…!!!

    ,, Sbohem živote…“