Místo je nepodstatné

Místo je nepodstatné

Tam stojí on, dlouho či krátce?

Co na tom sejde, vždyť je tam a paprsky těla jeho,

jako záře sluneční od kotouče nebeského se vzdalující,

paprsky života, tvořené věkem a nyní spící,

pokryty jsou bílým popraškem

toliko příznačným pro období nynější.

A ona bělavá deka namáhá jej,

krášlí jej i zraňuje.

Je přirozeností, jíž je dnes již málokdo více zaujat.

Čistota v bílé róbě zahalena pluje dálavami nebeskými a državami

bohů národů všech, až dopadne zrovna na něj

a přidá se ke svým družkám pokrývajícím tělo, nyní spící, jeho.

Dohromady tvoří obraz,

jež by jim v jejich souladu sama harmonie mohla závidět.

Toť pohled na strom pokrytý běloskvoucím popraškem prvního sněhu

v časech nedůležitých pokud jsou vztaženy k bytí stromů.