Rozdrcené slovo

Rozdrtil své počáteční slovo

na vesmírný prach

a nechal jej rozptýlit

na soutoku tří řek.

První z nich byla plytká voda

líně vinoucí své hadí tělo

zkamenělými vnitřnostmi včerejšího dne.

Druhá řeka poskakovala

jako nevidomý hřebeček

po lysinách dnešního provoněného odpoledne.

Třetí řeka zprvu prudce vyrážela

s nezkrotnou touhou po světlém zítřku,

po chvíli vsak houstla a tuhla

v lepkavé bahno nesplněných přání.

Tyto tři řeky se setkaly,

aby vstřebávaje hvězdný prach

svlažily ústa lačného poutníka.

Když naplnil své útroby směsicí času,

vzhlédl přes rameno

a spatřil jak krajinou beznaděje

proniká sluneční paprsek,

který náhle ozáří horní omšelé větve smutných stromů,

potáhne je krajkou jara,

probudí mátožného pěvce

a ten zaduje v písťaly varhan mocných a štědrých.

A tu je bezúročni sťasten,

prosycen mízou lásky a harmonie.

Ó jak je to dobrotivé.

A nyní dobře ví, ze je to on,

právě on a jen on sám v sobě,

kdo určuje řád světa.

Proč je tedy sám sebou tlačen a vlečen kamenitou cestou,

proč je poutníkova kůže drásána trním,

které patrně sám kdysi vysázel?