Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBásně z popela
08. 06. 2000
1
0
1496
Autor
Špuntík
Noc
Jedině láska je tak opojná, jak tato nádherná noc,
jakou má vůbec člověk nad světem či nad sebou moc.
Za zčernalým oknem noc, za ní stával kdysi, byl šedivý,
teď jak měsíc za nocí plačící, žlutý vodojem zářící,
je tichý jako ta hlučná samota svítících důlních obrů,
jejich majestátnost halící se nocí, jako kmeny stoletých stromů.
Z dolů v noci, jakoby přicházely, osudy zapomenutých vesnic,
po kterých nezbylo ani to monstrózně malé nic,
občas zacítím opojnou vůni, když vlak prudce brzdí,
silnice utichá, jakoby za lůžko nabízela se noci pozdní.
Noc putující ztuchlou mlhou, div se v ní neztratí,
hluché ticho bez dechu, jak smutné to století,
stromy si jen broukají své noční listnaté blues,
hledím v bezednou oblohu, počítám kolik kol má velký vůz.
Měsíc proplouvá se nad tím vším,
doprovázen dvěmy světly nad horizontem,
stojím za oknem a dechem svým si kreslím,
jak strom s větrem bojuje, někdo se smrtí.
Neusínání ve smutku
Proč den znovu usíná,
chrám - má duše - hoří,
smrt si tiše zpívá,
plamen křičí do mé duše
prokletí.
Proč den znovu odplouvá,
katedrála - mé srdce - hoří,
dívka si tiše zpívá,
pramínek jejích vlasů
hladí mou duši,
hořím,
padla v popel
slza peřím zahalená.
Stromy nabízejí
své mnohoruké náručí,
hladící kmen stromu
pláču a kroky
okolního porozumění
doznívají v rákosí.
Každý plátek květu
je slza má,
mé oči zračí se
jako padlá rosa z rána,
květy naděje
klopí zrak před smutkem.
Průhledné noty mého smutku
skládají symfonii dnešní noci,
můry se spalují ve světle svíčky,
noc už líbá mou tvář,
stále však neusínám,
i když kolíbán
na vlnách svého smutku
únavou div neumírám.
Vyvolávač deště
Nebesa tyrkysová
zahalte se
zšedlou maskou
lítosti.
Nebesa tyrkysová
zasejte
zšedlý stín
do luk,
do korun stromů.
Nebesa tyrkysová
osvěžte
zšedlý vzduch
vůní dešťové vody.
Nebesa tyrkysová
pohlaďte
zšedlou krajinu
vánkem lehtivým.
Nebesa tyrkysová
oroste
mou zšedlou tvář
pramínky kapek dešťových.
Nebesa tyrkysová
smyjte
z duše všech
zšedlé vzpomínky.
Nebesa tyrkysová
vlijte naději
do prasklin
života.
Nebesa tyrkysová
obměkčete
zšedlou zemi,
na které klečím
a volám
milosrdný déšť.
U jezera
V naprosté tichosti
se k jezeru
přiblížil večer,
hrál jsem si slovy
na hladině
klidného rozumu,
v rukou mě hřál
šálek čaje,
hleděl jsem
na kameny
zšedlé mým stínem.
Zčervenalé paprsky
slunce políbily
hladinu, která
ševelila svými vlnkami
o strunu mé radosti,
svetr se ke mně
chumlal,
abychom nenastydli.
Na hladinu
pozvolna ulehal
zšedlý stín večera
a teplá zem usínala
usínala pod
pláštěm prvních hvězd.
A já vzpomínal
na dnešní nádherný den.
Jarní polibek
Nad krajinou
Prolétl jen malinký
Vzdech
Země roztavila
Svůj nedobitný
Krunýř
A vypustila
První květy
V podobě
Nazelenalých výhonků.
Ptáci se
Nad ránem
Rozestavěli se
Do korun stromů,
Aby doladili
Svůj ranní orchestr.
Voda se rozutekla
Ze strání a hor
Do koryt
Řek a potoků
Co smývají
Ze sebe zimní chlad.
Obloha se rozrostla
O blankytnou modř
Co šimrá nás na nose
S prvními hřejivými
Paprsky slunce,
Abychom si kýchli.
A přivítali tím,
První jara polibek.
Surrealistický obraz krajiny
Slunce svítí do závějů……..
……..a rozprostírá klid
Kůže voní…….
……..a přínáší růži
Zmatený pocit……
………přepřahává pohledy
Řeka letí……
………rozervává duši
Vítr hledá……
………umírá na dně
Pole si čaruje……
………obrací listy
Obloha se maluje……
………čeká na stín
Už jen podpis.
Básně z popela
Ze země pod rypadly
Ubíhají na pásech
A míří
K cihlovým zdím
Pod střechu úpravny,
Tam projdou očistou,
Drcením
A tříděním.
Rachot je provází,
Občas i pracovní úraz,
Když slétnou
Z přepravního pásu,
Odštěpky písmen
Přistávají na břízách
Pseudoparku.
Pod semafory barev
Projíždí robustná
Auta,
Aby si naložili
Svojí fůru.
Na druhé straně
Soupravy nenasytných
vagónů
Otvírají svá hrdla,
Aby lapily
Do svých útrob
Tuny milionů let.
Občas vítr unese
Útržky těch slov
A rozprostírá je
Na stromy,
Na chodníky,
Na počítače,
Na hlavy.
A mezitím vším,
Píšu básně.
Sladký déšť
Když pozoruji
jak stín
se mi vpouští
do očí,
vím,
že smutek přichází,
zvedám své zšedlé oči,
abych uzřel,
co pro mne
krása znamená,
rozluštím,
co napsáno
je ve mracích
a budu ten verš
křičet do své duše.
Úder hromu, strach?
Ne,
vážím si
kouzel přírody,
její hýčkání
mne utěšuje
a přináší radost.
Klečím v dešti
a obloha mi
pláče do vlasů,
vdechuji
ten sladký šepot deště
a mám radost.
21:30
Pod tichým polštářem hvězd
Sklání se spánek nad jarem,
Pod tichým polštářem hvězd,
Sklání se matka nad dítkem.
Pod tichým polštářem hvězd,
Město si ševelí svými listy,
Pod tichým polštářem hvězd,
Stromy se hladí ve vlasech.
Pod tichým polštářem hvězd,
Louky si stelou v náručích,
Pod tichým polštářem hvězd,
Lampy si bzučí do uší.
Pod tichým polštářem hvězd
Se krásně přemýšlí.
... příteli ... to je vynikající... navzdory všemu ostatnímu, co se kolem mě motá, jsi dokázal, co jsi dokázal ... Špuntíku ... ty seš mystik ... ani jsem je všechny nedočetl, ale to proto, abych se k nim mohl vrátit ... pokud opravdu seš to, co vypráví ta slova ... klobouk dolů ... a .... vytrvej ... Díky ! ... a TIP (ten nekonvenční) ...
Nejvíc se mi líbí Vyvolávač deště
To je fakt moc hezký
Rekonstruuj .....
Merle: to je součást rekonstrukce, dávám básničky tématicky do celků, aby byl přehled.
Přímočaře subjektivní a přírodní lyryka, zachycení nálad a drobných souvislostí. Nepočítáme - li občasnou - spíše náhodnou asonanci, rým se prakticky nevyskytuje. Slova, jakoby ustrnulá v prostoru a čase, poněkud staticky. Zajímavý prostředek autor užil v básni "Surrealistický obraz krajiny", kde útržky vjemů, krajin a pocitů připomíná míhání krajiny za oknem jedoucího ( vlaku ?) - spíš auta ...:c)