Lesík uprostřed polí

Zemědělec Grmela zastavil svůj traktor u této oázy uprostřed polí. Slunce svítilo a hřálo, vzduch voněl a povíval mírný větřík. Zemědělec vstoupil do lesíka, kde byl vzduch o poznání chladnější. Jako by slyšel hrát zvláštní, uším lahodící, nadpozemskou hudbu. Šel dál a mezi stromy uviděl dítě, z něhož vycházela tajemná záře. Dítě mu šlo v ústrety a beze slova mu podalo pecen chleba. Grmela ucítil najednou čerstvý chléb, produkt to zdejších polí. Když vzhlédl, dítě zde již nebylo. Grmela se usadil na bobek, položil do hebké, sametové trávy vonící pecen chleba a otevřel si pivo, které si sebou přinesl. Napil se piva a ukousl si kus chleba. Bylo mu dobře, a proto na chvíli zavřel oči. Znovu uslyšel tu zvláštní hudbu. Vstal a šel za ní. Dorazil na malou, sluncem ozářenou mýtinku, kde mezi ostružiním a napůl vsedě a napůl vleže hrál tulák na syrinx. Tulák měl na sobě dlouhou pastýřskou halenu, kolem krku věnec květů a vedle něj na hebké sametové trávě leželo žebradlo. Když si povšimnul Grmely, přerušil na okamžik svou hru a pravil: „Zbavím každého bolesti zubů jeho“. Grmela si povšimnul starého asketického muže s dlouhými vousy, hrajícího na šalmaj, jak sedí na velkém, mechem pokrytém balvanu, oděn pouze v bederní roušce lemované zlatými nitěmi. Grmelovi se muže zželelo, a proto mu nabídl kus chleba a hlt piva. Ten pivo a chléb přijal. Obojí po dotyku tohoto muže zmizelo a ten pokračoval v kouzelné hře na šalmaj. Grmela vzhlédl a uviděl na protějším stromě, sedět ve větvích trpaslíka, který ovšem na nic nehrál, ale držel v ruce lovecký tesák a co chvíli s ním řezal do kůry stromu. Byl oblečen do kožené vesty, pruhovaných kalhot a kolem krku se mu houpal na stříbrném řetězu velký zlatý medailon. Jeho malé, ale svalnaté paže byly celé modře potetované a to prapodivnými ornamenty. Trpaslík svýma uhrančivýma očima pohlédl na Grmelu pozdvihl tesák do výše krku, naznačil pohyb a křečovitě se zasmál. Grmela pozoroval jak trpaslík zručně loupe kůru ze stromu. Náhle po něm trpaslík kůru hodil. Grmela kůru zvedl a nevěřil svým očím. Měla tvar oktagonu  a bylo na ní červeným inkoustem a krásným písmem něco napsáno latinsky. „Já přece neumím latinsky“, pomyslel si Grmela a pohodil kůru na zem. Došlo mu, že musí zkontrolovat traktor, a proto vyrazil zpět. Když dorazil ke svému traktoru, otřásla jím příšerná bolest zubů, která jej zkroutila až se mu podlomily nohy. Vzpomněl si na tulákova slova a spěchal za ním na tajemnou mýtinku. K jeho údivu zde žádný tulák nebyl a na místě mechem pokrytého balvanu, zde stál majestátní kamenný chrám postavený v klasickém stylu s dórskými sloupy. Těžká, mědí pobitá vrata chrámu byla zamčená a měla již zelenkavý nádech. Jakoby bylo slyšet trpaslíkův zlý smích. Obloha se zatáhla a celá potemněla. Grmela se vrátil ke svému traktoru a pokračoval v práci. Ještě toho dne, před půlnocí, Grmela zemřel.