Pohreb

Posledni svetelne stopy zlateho kotouce, jenz vcelku bezne dohlizi na deni pro nektere obycejneho, pro nektere roztomile bajecneho a neobvykleho dne, se tise a bez bolesti utapeji v huste temnych mracich plovoucich po pred jeste kratkym casem azurove modre obloze. Okridleni ptaci neletaji a nezpivaji... a kdyz zpivaji, tak jemne... potichu, jakoby tusili, ze dnes neni cas ani nalada na vesele svitoreni... Za zachazejicim dnem se ponure tahne cosi zvlastniho a smutneho...

 Nevelky zastup zosobneneho smutku, odeny v cernych oblecich nebo cernych satech tise a beze slov stoji pred casem opryskanou stavbou kosela a ceka na posledni okamzik straveny s milovanou osobou, jejiz duse se jiz koupe v pekle... Pochmurny obrad posledniho louceni s nekym, kdo po mnoho let naplnoval nase obycejne neobycejne zivoty.

 Kupodivu jsem v kostele prvni a naplnen zalem cekam, az se nejistou chuzi smutku prisouraji ostatni. Na mramorove bilem nalestenem oltari je polozena dubova, leskle cerna rakev. Dubove drevo, znak pevnosti, hrdosti a vecneho zivota... temer ironicke...

 Nevelka skupinka se v chaoticke usporadanosti sine k prednim lavicim, aby se posadila a v posvatne tichosti, utapejic se ve svych vzpominkach na zesnuleho, ocekavala zacatek bolesti protkaneho obradu. V podivne napjatem tichu je slyset ponurou pisen zpivanou praskajicimi plameny vysokych bilych svici, ktere jako nemi svedci prihlizi konci jednoho nenaplneneho zivota. Do te pisne obcas, jako vetrelec pronikne vzlyk nektere z pritomnych, v cernem havu zahalenych zen.

 Tise a neschopen pohybu, neschopen otocit hlavou jen tusim kratke nemilosrdne pribehy zoufalosti, ztraty a bolesti odehravajici se v prvni rade dubovych lavic, kde sedi nejblizsi pribuzenstvo toho, ktery navzdy odesel...

 Prichazi farar odeny ve slavnostne smutecnim havu, aby zahajil rec. Farar... jediny z pritomnych, jenz je schopen kloudneho slova, pronasi monotonne posmutnelym hlasem proslov, tykajici se cinu a skutku zesnuleho.

 S ocima otevrenyma dokoran sleduji popraskany strop kostela a ohlusen vzpominkami posloucham jakoby z dalky tu umelym smutkem naplnenou rec. Prichazi posledni okamzik... pritomni posmutneli se zvedaji ze svych mist, aby se naposledy rozloucili s dusi nepritomnou osobou lezici ve vystlane truhle. Ma zivotni laska se mi zvlastnim pohledem diva do oci a oci ma plne nasladlych slz. Beze slov mi poklada kvetinu snehove bilych lilii na stehna a s vyrazem ve tvari mi sdelujic to ukrutne krasne tajemstvi lasky se ke me s ocima zaplavenyma slzami a jemnym pohyben vlhkych rtu otaci zady... Odvraci hlavu a odchazi... Chtel bych se zeptat proc, ale smutkem neschopen vydat ani hlasku jen zaryte mlcim a sleduji, jak kazde dalsi zosobneni smutku postupne pristupuje k rakvi a louci se... Vsichni se na me divaji plni zarmutku a podivne soustrasti... V pozadi zni tiche tony hudby plne mollu... Smutna pisen ztraty, odchodu a louceni... Kostel se pomalu vyprazdnuje, dav zalu odchazi a ja zustavam v budove zasvecene neexistujicimu Bohu posledni, osamely a jediny... opusten ve svem zarmutku...

 Viko rakve se s jemnym zaskripenim do prostoru zavira a prede mnou se zavira posledni pohled na kdysi ciste bily strop... Temno, nic nevidim... Neschopen pohybu, neschopen vydat jedinou hlasku lezim v temnote sve vlastni rakve... Jsem mrtvy, loucili se se mnou, mne byla urcena nadherna kytice padesati lilii... Cely zivot jsem si vse uvedomoval az prilis pozde a ani vlastni pohreb jsem nepochopil... To se mnou se vsichni loucili?