Jako vzdy, bez nazvu.

Tak si poletuji ridkym prostorem,

vitr pohrava si s mymy vlasy,

letam nad svetem co neni,

jak list, co utrhl se z krasy.

Cernym plastem zatemenou mysl,

mam strach ze svych vlastnich pocitu,

letam bezbranne a sam

a potapim se do hlubin, do citu?

Zmatek v hlave, cire zoufalstvi,

usmev na divku, co nese s sebou kosu

a touha poznat zasvecene mrtvym.

Cire zoufalstvi a touha milovat,

byt bez srdce a bez soucitu,

touha poznat jednou ranni rosu.

Z tuzeb mam uz upletenou sit

a rybar-osud, co vesele ji nozem nici.

Tak touzim a ve svem zoufalstvi nevim,

proc v zivote to tak casto smutkem syci.

Smutek, co pokousi se zhasit slza,

slza lasky, slza podivneho osameni,

slza zivota a slza smrti.

13.5.2003