Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKvěten
Autor
Velký_Buky
Květen
Poslední třešňové květy zasněžily zahradu, oblékl jsem si tmavou košili s bílými proužky, šel na průvod, hecoval roztleskávače pod tribunou, to aby soudruh prezident řekl, že maso bude - Maso bude! - řekl Antonín Sličný a když jsme v květnu 68 potkali na ulici Na Příkopě jeho sekretáře, tatínek zajíkavě oslovil muže s obličejem Heydricha: - Á, Jiří Hendrych, vdova! - / - Ano, je to v prdeli! - říkal dlouhán i úžasné drby o Tonánkovi a když jsem exprezidenta skutečně potkal, tehdy jsem šel v polední pauze na pivo, Tony kráčel ulicí ve slušivém šanžánovém kabátu, vykukoval mu na míru střižený oblek, italské boty, hodiny Patek Philippe, elegantně smekl plstěný klobouk Tonak, ředitel Dort smekl také, představil mě jako Milana, který mu říká pane, - Jdu s Vámi! - řeklo monstrum, šli jsme kolem skupinky zuřivých debatérů, úplně zmrzli údivem, nadávali na režim, mávali na něho důkazy o teroru, máchl rukou a když výčepní rozdal půllitry, řekl Antonín Ukrutný: - Tady to dopadne! -, ťuknul o mou sklenici, voskově se usmíval a když odcházel, klepl do šedivé krempy, hodil za sebe dýmovnici, zaminoval most a zmizel v propadlišti divadla, kde dirigent máchal rukama, nechápavě počítal zbylé kůrky svačiny, hledal její střídu, sežral mu ji rudý člověk, občan s největší spotřebou chleba na světě, azbukový loupežník ze státu, kde krádež je ekonomický nástroj,
také slečna Křivohlavá se prsila v bezpečí americké svobody, mikroskopické zbytky její kůže ležely v prachu ložnice, létaly i v průjezdu domu, kde kulhavý malíř Vagaday vodil každý den opilé modelky do svého atelieru, ukazoval jim protézu, polonahé je vyhazoval na ulici, mezi kousky pachových stop slečny Křivohlavé, ještě létaly na rohu ulic Opletalova a Václaváku, ale její otisky prstů na soklu koně Svatého Václava už dávno smyli, zadupali po něm ospalí Mongolové, začali kolem jeho uší střílet na průčelí Národního Muzea, patrony létaly, horké dopadaly na srpen 68, znovu a znovu se odrážely a kutálely a kdyby to nebylo tak vážné, začali by si je lidé sbírat na památku, ale Moskali chtěli muzeum zbourat, migali na otočných podstavcích hlavněmi kulometů, odpalovali mosazné střely do českých žulových sloupů, na dálku je chtěli rozebrat, ale kvádry je odrážely, nechtěly, aby Rusáci vytáhli hnusné kynžály a v šíleném opojení patogeny nezačali Prahu likvidovat a později, když čeští bolševici zradili a napodruhé opravovali jeho fasádu, museli každou stopu po kulce upravovat, protože po té první rekonstrukci vypadalo muzeum jako tisíc dalmatinů, 3 000 metrů čtverečních vítězně trčelo v čele náměstí, přišla ale plíživá invaze Štrougalových zahradníků, osázeli ohraničený výběh koně Svatého Václava, to aby se lidé kolem něho neshromažďovali a na tu krásu nekoukali, zejména Pražáci, kteří setrvačně roznášeli hlínu po celém náměstí, Štrougal sázel, všichni se mu šťastně smáli, ještě pořád jeli v kočáru zlatých šedesátých let, Beatles jim zpívali na cestu, ale bachyně dočasně umístěných ruských generálů rozbalily kufry a donesly své šmuky do reality vojenských újezdů,
někdo může říci, lepší takhle, než aby nás povraždili, jistě, stačí se ohlédnout na Polsko, taky v tom jeli, na geniálního prcka Wallesu, na to jak mu závistivé elity škodolibě nabízely tužku a knížky na čtení, na Jaruzielskego jak se díval na fotografie mrtvých Poláků z Katyně, hodil si na ně eating a bylo mu jasné, že je pravoslavní podřežou, nepomohly jim ani pletky Vojtyly se CIA, úplně zbytečně se obrátil na americký dolar, nakonec se museli obsadit sami,
také si vzpomínám na bílého Američana, najal si mě suchý generál se zabijáckým nožem, nedůvěřivý a nebezpečný, kobra s vystříhaným ježkem, okukoval kolosální napodobenu Cadilaku, služební třítunový Zil, zděšeně dloubal do ojetých ruských pneumatik, zvědavě si sedal do bůvolí kůže a nepotřeboval ani dva dny, aby zjistil, že to velké ruské auto neumím řídit a když si prohlížel pohraniční hory, smrděl z něj Vietnam, bral prášky proti žluté zimnici, zapisoval si počty přejezdů, v kabele měl podrobné mapy, při loučení mi podal bakšiš, ukázal srdečné zuby a zavázal mě, abych to nikomu neřekl, nebo uvidím
a když si stejným způsobem podmínil mlčení i elegantní ruský generál, byl jsem doma, tak se sobě podobali, najal si mě v květnu 1971, na celých půl roku jsem mu byl k ruce, kupoval jsem jim krabice citronů, protože žádný zelinář v Brně nechtěl Rusákům prodat ovoce, byl jsem k ruce i Viktoru Titovovi, hlavnímu architektovi Moskvy, nádhernému Rusovi, který kouřil bulharské cigarety BÉ TÉ, štěstím ukazoval, že jsou to v azbuce iniciály jeho jména, chlap, který mě vždycky varoval, když jsem něco nezpůsobilého řekl, úžasný civil, zpíval jsem s ním uprostřed Evropy šlágry a když jsem mu vyčítal okupaci, zesklovatěl a plakal, přitom se na něho dívali, desítky ostražitých Rusů, většinou agentů tajné služby, udávali mě a hlídali, ale když jsem kradl z ledničky generálova apartmá oslí salám, kaviár a šampaňské, kryli mě i zavilí a neúprosní, milovali alkohol, posezení a nic nedělání, dumali, mačkali citrón na krabí maso, nepopsatelně přikusovali rajčata a okurky a když jsem byl s Ivany ve vinárně, vzal jsem na nepřátelském území mikrofon do ruky, začal zpívat „ Oči čornyje, kak Kalifornyje,“, Viktor řekl, - zpíváš jak Šaljapin - a celá ta moravská společnost zjihla, na chvilku si sedla do kočáru opojení, společně jsme začali hlaholit, bláhově chtěli, aby ten okamžik nekončil, ale venku čekal teror civilizace, její zákony a chyby, zapřáhla nás do pluhu, řekla hijó a její bič cítím každý den.