Soumrak nad Monterrey

          SOUMRAK NAD MONTERREY

         Jdu podchodem od hlavního nádraží k Tescu na Úzkou.Do tváří lidí svítí mdlý umělý světlo.Je něco před pátou.Ale pomalu se začíná smrákat.Podchod je naplněněj příjemnou hudbou linoucí se odněkud zepředu a umělým žlutým světlem.Všechno se to do sebe nějak míchá.Hudba ,umělý světlo,denní světlo ,tváře lidí ,zimní oblečení a teplej vzduch jako na jaře.Vycházím z podchodu a vidím tmavě modrý smrákající se nebe.Tmavě modrou oblohy se line jemně nažloutlá záře s bílými okraji .Vpíjí se do modré ,jako kometa s dlouhým žlutým ocasem ve vesmíru.Prostor se plní hudbou jihoamerických indiánů ,hrajících v podloubí tesca.Ve vzduchu voní mexická čokoláda.

         Procházím kolem Tesca směrem na Úzkou,kde stojí autobusy.Když vyjdu zpoza krytu obchodního domu ,kolem asijskýho bistra,spatřím oblohu podruhé.Tentokrát není modrá ,jemně zkalená jantarovou žlutou a bílým oparem ,ale krvavá.Rudý mraky se trhají v pomerančově oranžové záři na kusy narůžovělé vaty,chutnající po trpkým grepu.Vzduch v dálce ,tam ,kde zapadá rudý slunko ,se tetelí ,jako pekelný prach.Celá obloha je zkalená všemi odstíny oranžové ,červené žluté a růžové.Vypadá to ,jako výbuch obrovskýho pomeranče jehož cucky lítají všude kolem.Mexická oranžová voní vzduchem ,červenej prach se zvedá ze silnice.

        Nastupuju do čtyřicítky ,která právě přijíždí a jedu vstříc tomu peklu na obloze.Růžový paprsky zapadajícího slunce se prodírají skrz nabobtnalou zkalenou bílou mraků a opírají se do skel busu.Motor řve pod podlahou a já sleduju střechy domů ,jak se nad nima rozlívá záře umírajícího dne.Jak je to narůžovělý světlo obaluje ,jako závoj ,jak se smýká v každým koutu ,na každým balkónu .Celý město je zalitý mexickým sluncem ,který právě zapadá.Lidi chodí po ulicích a ví že končí zas jeden den a jejich město se pomalu ukládá k spánku.V ulicích si hrají poslední stíny ,oranžová obloha tmavne a mění se v tmavě modrou s žlutým okoralým pásem vinoucím se nízko nad střechami domů.Lampy se pomalu rozsvětcují ,ale záře na obloze ještě žije.Její žlutá se míchá s umělým osvětlením lamp.

         Z pusy už mi dávno zmizela ta ostrá chuť pomeranče ,při které mi trnul jazyk.Mexiko šlo spát.Už je to jenom růžovej kus papíru v Atlase světa.Přesto pořád ještě slyším jemnej vítr ,jak si hraje s listama palem v Monterrey.Pořád slyším cvrčky a vysokou trávu ,jejíž stébla se klátí ve větru a vídím krvavou záři zapadajícího slunce nad prašnou červenou silnicí.Na kůži cítím oranžovej prach ,v nose pach benzínu a tequilu v koutcích úst.V ulicích města zní španělština a ve vzduchu voní dřevo z kytar.Na balkónech baráku s jasně žlutou omítkou se natřásají mexický indiánky s bílýma květama v černých vlasech ,jako uhel.Mají bílý zářivý zuby a snědou pleť.Smějou se a smyslně špulí rty na ty dole na červené prašné silnici.

         Nad prérií zapadá slunko ,a dlouhý stíny kaktusů se natahujou po vyprahlé červené půdě .Tam vzadu na obzoru, šílenej malíř smíchal na paletě všechny barvy teplých krajů.Sytou oranžovou s červánkově červenou a růžově sladkou pouťové vaty.Vzduch voní skořicí ,koně opodál klidně odfrkujou a holka z nedaleké vesnice vykopává brambory na poli.Stojí v tom zapadajícím slunci na poli,protahuje si záda opřená o motyku,dlouhý černý vlasy svázaný v rozpadajícím se drdolu a slunko ji prosvítá skrz tenkou bílou blůzu a odkrývá všechny její tvary.Jezdec opodál na kopci za domem klidně drží opratě a nechává vydechnout koně.Dívá se dolů do údolí, kde je dům a pole s holkou .Sleduje ji a žmoulá v koutku úst vyhaslej mexickej doutník.Krajina se utápí v rajským tichu a klid a mír naplňuje Mexiko ,jako přetíkající sklenici vína.