Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRozhovor
Autor
Judas69
Co napsat? Ze jsem vecne smutna duse? Proc? Je to myslim ocividny. Omlouvam se za to, jak to vypada, si se to nebude cist nejjednoduseji, ale prosim o trpelivost. Nejak si tu s tim nerozumim a jsem linej prepisovat to.
Takova zvlastni noc. Vsechno me boli. Sny a vzpominky se rozpustily v rose uplakaneho rana. Na probuzeni se nepamatuji a mam nejasny pocit jakesi ztraty. Jen me tizi ta nevedomost. Neco, co jsem vcera jeste mel uz nemam. Jen prijit na to, co to je. Vsak ja tomu na kloub prijdu. Za chvili a nebo za cas...
Oteviram dvere, pomalu a ponekud nejiste. Mistnost je prazdna. Tmavy koberec, stul a par tak trochu chladne pusobicich zidli. Zmatene a opatrne se rozhlizim. Nikdo. Ticho po pesine. Neco me nuti nikam neodchazet, a tak si sedam na jednu z tech chladne krasnych zidli a cekam.
Cekam chvili a cekam dele. Zacinam byt tak trochu nervozni. V kapse jsem nahmatal krabicku cigaret, a tak si ted zapaluji ten mrnavy nesmysl se zlutym filtrem na konci. Prvni vdechnuti a... ocekavany pocit uvolneni se nedostavil. Cele je to nejake divne. A tak z nudy vdechuji to nic, abych mohl v zapeti vydechnout a alespon sledovat uchvatne obrazce tvorene tmavomodrym dymem. Stejne je to zabijak, ten alkaloid...
Hodiny na zdi odbijeji dvanactou hodinu odpoledne. Nervozne sleduji hodinky na sve leve ruce a kourim jednu cigaretu za druhou. Zatracene, copak tu mam tvrdnout celou vecnost? Cas jsou penize...
Konecne se otevrely dvere po me prave ruce. Nikoho nevidim, ale presto se tak trochu nejiste zvedam ze sve zidle a pomalu se blizim k mistnosti, z niz tahne podivny chlad.
Mala mistnost, dubovy stul a zima. Za stolem sedi Ona. Jako to nepredstavitelny obraz krasy. Sedam si naproti ni a tise ji pozoruji. Tmave rozpustene vlasy, co ji sahaji az po pas. Nadherne temne a hluboke oci. Smyslne rty. Postavu jako bohyne pokuseni. Nadherna nadra vzdouvajici se pod saty nezname barvy. Lehky usmev, smutek v ocich a jista vyzva. Srdce se mi malem zastavilo pri pohledu na ni. Hrdlo mam sevrene. Je nadherna...
Ja: Kde to jsem?
Ona: Ty to nevis?
Ja: Ne...
Ona: A chces to vedet?
Ja: Nevim... Proc tu jsem?
Ona: Ty to nevis?
Ja: Ne...
Ona: Neboj, za cas se to dozvis. Ja: Mas na sobe krasne saty.Neco mi propominaji
Ona: Ja vim. Vim co to je. Chces taky vedet?
Ja: Nevim... Mam strach. Takovy podivny strach.
Ona: Neboj se. Neni se ceho bat. Tady neni duvod mit z neceho strach.
Ja: Mas krasne oci...
Ona: Ja vim. Tusim v tom ovsem jakesi ale.
Ja: Nikdy jsem nevidel krasnejsi oci. Ale mam z te krasy strach.
Ona: Proc?
Ja: Nevim... Takovy podivny chlad. Neni to zima. Je to chlad, co
pronika az do morku mych kosti.
Ona: Nerikame tomu nekdy laska?
Ja: Mozna... Nikdy jsem lasku nepoznal...
Ona: Opravdu? A co tvi rodice?
Ja: Ach... jiste. Ja mam ale na mysli jinou ...
Ona: lasku?
Ja: Ano...
Ona: Jakou?
Ja: Spojeni dvou dusi. Porozumeni, tolerance a zdrava zarlivost. Cit, co
me nenecha v klidu spat. Podivne naplneni. Zadny pocit
zbytecnosti. Vedomi, ze tu pro nekoho jsem. Prekrasne teplo, v
nemz se vznasi moje srdce.
Ona: Takova je laska?
Ja: Nevim. Nepoznal jsem ji.
Ona: Ale veris v ni?
Ja: Ano.
Ona: A hledas ji?
Ja: Vzdal jsem to. Mozna chci proste moc.
Ona: Zda se ti zbytecne?
Ja: Co?
Ona: Hledani...
Ja: Ceho?
Ona: Naplneni. Lasky. Krasy a stesti.
Ja: Mozna.
Ona: Kolik je ti let?
Ja: Me? Hodne a malo...
Ona: Jak hodne? Jak malo?
Ja: Kdyz premyslim, jsem stary. Vycerpany, bez sily...
Ona: A..?
Ja: Malo, kdyz jsem s prateli a nemam cas premyslet nad smyslem
zivota.
Ona: Co je smyslem zivota?
Ja: Jak to myslis?
Ona: Co je podle tebe cilem zivota?
Ja: Smrt.
Ona: Nic vic?
Ja: Nic min.
Ona: V cem je krasa zivota?
Ja: Proc se ptas?
Ona: Neznam smysl zivota, nevim v cem tkvi jeho krasa.
Ja: Ja take ne.
Ona: Vis. A proto jsi tu.
Ja: A kde to jsem?
Ona: Na hranici...
Ja: Ceho?
Ona: Zivota a smrti
Ja: Jsi nadherna. Smyslne rty, prekrasne vklasy. Hlas na nejz se neda
zapomenout...
Ona: Nemas strach?
Ja: Uz ne...
Ona: Jakto?
Ja: Nasel jsem smysl zivota i jeho krasu.
Ona: ???
Ja: Ty. Jsi krasna. Jsi krasou zivota.
Ona: Proc?
Ja: Protoze jsi smrt.
Ona: Co je na mne krasneho?
Ja: Tve oci, tvuj hlas, tva duse...
Ona: Nemam dusi...
Ja: Mas.
Ona: A jak jsi na to prisel?
Ja: Osvobozujes lidi od utrpeni.
Ona: Zpusobuji bolest.
Ja: Zivym. Je to prechodna bolest, co ji cas zazene do kouta.
Ona: A jakeho utrpeni tedy lidstvo zbavuji?
Ja: Utrpeni nenaplneneho zivota.
Ona: Nekteri jeho smysl a naplneni nasli.
Ja: Nemozne. Zivot je prilis kratky na to, abychom stihli najit jeho
smysl.
Ona: Jsi mlady, muzes se vratit.
Ja: Velkorysa nabidka
Ona: A..?
Ja: Nechci se vratit.
Ona: Proc?
Ja: Poznal jsem lasku.
Ona: Zamiloval jsi se do smrti?
Ja: Ano. Cely zivot jsem ji hledal, lasku... A nasel az na jeho konci...
Ona: Podivne...
27. 05. 2003