Bolí to

jen malí zamyšlení

Umírám no to je nádhera. Bolí to. Kolem pobíhají přátelé a ani si mě nevšímají. Není se čemu divit, bojují o vlastní životy. Přátelé, kéž by to aspoň byla pravda. Osud nás svedl dohromady, nutnost přežití nás drží při sobě Rasa, když umíráte nevnímáte ji. Byl bych hrdý kdyby mé tělo pohřbili vedle Zyana, trpaslíka, který se za mě postavil a teď tu leží opodál. Konal si dobro nemusíš se bát pekla, já ale nechci umřít. Nebyl jsem nikdy milován. Doufám, že pro můj zevnějšek, ne pro mou duši. Nezačnu ale plakat. odejdu jako dobrodruh a bojovník. Dobrodruh, jako by to něco znamenalo. Není to tak jako v knihách. Neprocházel jsem z jednoho dobrodružství do druhého, lidé mě u svých prahů nevítali s otevřenou náručí. Než jsem se dostal na místo určení uplynulo mnoho měsíců a o mé slávě ví jen pár chudáků.
Po roce živoření jsem konečně pocítil znovu chuť boje. A než jsem se rozkoukal ležím tu se šípem v zádech a rudou ranou na hrudi. I když mě zasáhli, bojoval jsem dál. Tohle ale není hrdinství. Není hrdinství bojovat i v beznadějné situaci. Člověk nemá na vybranou, přece nebudu stát a nenechám se rozsekat na cucky. Pobil jsem jich mnoho, lidí, elfů a trpaslíků a ani jsem vlastně nezjistil proč s nimi bojuji. O tom ale v knihách nepíší, o špíně, chudobě, spaní na zemi v jakémkoliv počasí, o ulevování si za stromem, o hladu a hádkách, o skutečném životě. Čas mi už ale nezbývá. Nestihnu nikomu už říct, to co jsem chtěl. A tak tu ležím a šeptám slůvka ke stromům.
Bolí to. Zrak bledne. Země se stává temnější. Zvuky utichají asi už umírám. Ztratil jsem vládu nad svým tělem. Ležím teď v trávě. Tma všude je tma jsem mrtvý. Tak a je konec. Jak to že nemůžu přestat myslet. Mám být mrtvý. Můj bože pořád přemýšlím, ale kolem je ta hrozná tma. Snad moje duše, ano už chápu duše je věčná. Teď asi za chvíli půjdu do nebe. Nemůžu se ale hýbat. Necítím ten pocit pohybu, pocit volnost, který jsem až teď pochopil. Jsem uzamčený ve svém těle. Pohřbený hluboko v černé zemi. Tělesná schránka se stala mým vězením, kostra mou klecí. Necítím únavu. Věčně bdím bez schopnosti rozpoznat čas. Nevím, jak dlouho už tak žiju, jestli se tomu dá říkat žití. Křičím, ale nikdo mě neslyší. Kolik duší musí být na světě taky tak vězněných.
Konečně jsem ale pochopil smysl života. Nehledat odpověď na otázky. Nedívat se do minulosti. Plánovat budoucnost a snažit se žít podle prvního uvážení. Protože času na hledání odpovědí bude mít každý nekonečně mnoho. Křičím to všude kolem sebe, jenže mě už nikdy nikdo neuslyší. Teprve teď toužím žít. Užívat si každý nádech. Každý spánek, kdy jsem svůj mozek tak nějak vypnul. Užíval bych si každé hádky, každého hladu, bolesti, protože to je to nejkrásnější co na tomhle kouzelném světě je. Já už to ale nikdy neokusím a to bolí víc než umírání “

---