Divnej svět

Myšelnky se jako mračna na obloze míhají.

Jako hejna mušek v parný podvečer.

Kolem hlavy mojí se neodbytně vtírají,

že život můj není, tam kde by být měl.

 

Na osud já nevěřím.

Jen na pohár hořkosti, který do dna vypiješ.

To bude tvůj trest, co sis zasloužil.

 

Chtěl bych uhnout, utéct, vzdát to!

Pryč zmizet jednou pro vždy!

Jenže proti své vůli pořád tu jsem.

Uvězněný v existenci.

 

Není to tak dávno, co jsem nebyl vůbec.

A už budu na věky.

To kde a jak, to zvolím si sám.

Ale jak jednou vykročím, už nejde to vzít zpět.

Alespoň ne docela zpět.

 

Divnej svět…

 

 

Co to vpřed člověka žene?

Nemusí, a přece snaží se dál.

Často je výsledkém té snahy jen zklamání.

Ale to mi nebrání pachtit se dál.

 

Člověk nežije, aby se vyvíjel.

Jenom se snaží, pro snahu samotnou.

Hrozná to preciznost, hrozný to plán.

Dřinu’s nám do krve naočkoval!

Chléb svůj v tváře potu dobývat budeš!

Tak to má být — tak sis to přál.

 

Jenom mi vysvětli: To měl být ten cíl?

Abys nás na Zemi prací zabavil a pravidly trýznil?

A kdo se vzepře, je trnem v oku všem.

 

Pak jako protiklad síla je další,

co člověka uvnitř pohání vpřed.

Máme své touhy, sny, tajná přání.

Ale proč se bráním splnit je smět?

 

To ta pravidla, co lidstvu dávají morálně „růst“!

Výčitky svědomí, co trochu pálí.

Však co lidi nevidí, že bolí víc a dýl

ta nesplněná přání, jak v mysli vrací se zpět.

 

Divnej svět…

 

 

Nikdo už nevěří, že láska je čistá, že je pravá a stálá.

Pro lidi láska je opilost jen.

Jen smyslů mámení, soudnosti zbavení.

Každý si představí jen mladé blázny.

Jakoby vyspělost upřímnosti bránila.

 

Člověče poslouchej!

To láska je ten hlavní zdroj, co má nás lidi pohánět vpřed!

 

Podivnej svět…

 

 

Svou podstatu zapíráme, pýchou se opájíme.

Lásku závidíme a přece odsoudíme.

A rádi se potom povinnostem podřídíme.

 

Moderní život je odpudivá hra.

Děti bez otců, matky v okovech předstírání.

Otců co zklamali — ženu, svět a sami sebe.

Matky co nevěří, že budou někdy žít.

Tak alespoň pro děti lepší život chystají.

Jenomže netuší, že málo je chtít.

Ony na to nestačí, nezmění svět.

 

Není to vina těch otců, matek, dětí.

To ten svět, podivnej svět…

 

A tak si řeknu, zkusím žít jinak.

Pár let to v hlavě mám, pár lidem jsem to řek’.

Ale za další pár to stejné klišé ve svých kleštích drtí můj hřbet.

 

Tak pomozte mi lidi!

Pomoz mi Bože! Ukaž mi směr!

Kde pochybil jsem, proč se rozplynul sen?

 

Vždycky jsem byl takovej, že moudra jsem dával

i těm co byli tu čtyřikrát dýl.

A tak se ptám tebe šestileté dítě:

Jak z toho ven?

 

Třeba jsem se splet

a třeba máme

dokonalej svět.

---