Jak jsem se stala milionářkou (málem) aneb chcete taky ?

I. Jak jsem se stala milionářkou (málem) aneb chcete taky ? Jako většinu studentů v této době se mé myšlenky (mimo starostí co se „zkouškovým“) ubíraly směrem, kde sehnat nějakou slušnou brigádu. Stala jsem se pravidelným kupujícím nejmenovaného inzertního časopisu a s půvabem mě vlastním jsem začala obvolávat ty „zaručeně“ nejlepší nabídky. Pouze jsem měla jednu podmínku, nesmí to být multilevel, to už jsem zkusila a díky ! Stačilo to... Když už jsem se pomalu sžívala s myšlenkou, že mé schopnosti nenaleznou uplatnění zřejmě ani v úklidové službě, stal se malý zázrak. „Hledám výpomoc na firmě. Ekonomická agenda.“ Výborně ! To je přesně to, co potřebuji. Vytočila jsem uvedené číslo a příjemným hlasem jsem projevila zájem o práci. Stejně kultivovaně mě pozval můj potenciální šéf k pohovoru. „Hlaste se u mé asistentky, ano ?“ Druhý den jsem se tedy oblékla jako typická úřednice, chyběly mi pouze kostěné okuláry a taška zvaná diplomatka. Kamarádky mě z čirého přátelství poplivovaly pro štěstí. Pouze jsem odmítla nakopnutí od milovnice divadelního prostředí, neb kulhající žadatelka o práci by jistě nepůsobila dvakrát dobrým dojmem. Ač jsem byla objednána na určitou hodinu, již od výtahu jsem viděla asi dalších 30 zájemců. V duchu jsem hodnotila své šance a pozorovala slečnu asistentku u vstupních dveří, která kladla všem tytéž otázky. „Na čí pozvání jste přišel?“ Tak to jsem se zase chytila ! MLM systém jak vyšitý, no ale když už jsem tady… Rychle jsem hledala očima silně obtloustlou dámu, která na každém setkání firmy „Bylinyživot“ tvrdila, že po jejich přípravku zázračně zhubla. Vždy mě ihned napadlo: Proboha, kolik vážila předtím ? Fuj, oddychla jsem si, není tady, takže jde o něco jiného. Ani se kanceláří nerozléhala píseň „Jsem prostě nejjjjlepšííííí…“, při které vždy ti úžasně šťastní lidé defilovali, takže jsem se rozhodla setrvat a nechat se překvapit. Vše se jevilo jako prezentace několika různých firem, které hledaly zaměstnance ve třech oborech. Ano, byl tu i můj typ práce. Trochu to bylo zkaleno představováním spolupracovníků, kteří rychle (jakoby právě doběhli ujíždějící tramvaj) sdělovali, kolik že úžasných tisíc si vydělali. Chvástalové, daňový úřad na vás ! Ale to už se pomalu blížil konec prezentace a s ním i docela slušná sprška: „Naše firmy zastřešuje velká zahraniční firma, které jsme všichni velmi vděčni a máme ji rádi, ano, poděkujme jí potleskem: firma Bylinyživot !!!“ Ledabyle jsem několikrát plácla rukama, ale nabídka byla koneckonců slušná. Vše se jevilo tak, že se marketingová plán oné firmy změnil. Člověk si prostě sám vybere pracovní zařazení a jednoduše pracuje. Takže jsem se již následující den dostavila ke vstupnímu pohovoru s budoucím šéfem, který již na první pohled vypadal jako mladý muž s velkou budoucností. „Jste člověk, kterého rozhodně chci mít ve svém týmu. Ale očekávám profesionalitu a velké pracovní nasazení. Jediné, co musíte udělat, je zaplatit licenční poplatek, který se vám ale již za první měsíc práce mnohonásobně vrátí !“ Co si budeme povídat, ješitnost prostě zvítězila, a tak jsme se dohodli na záloze. No co, chléb s máslem je také výživný a ještě něco pro sebe před nadcházející plavkovou sezónou udělám. Nezbytná je pouze motivace a pozitivní myšlení. Na zrcadlo jsem si tedy napsala zubní pastou „VÍTEJ DO NOVÉHO DNE, ZVLÁDNEŠ VŠE, CO CHCEŠ !“ a těšila se na nadcházející profesionální školení. Ve velkém sále se rozléhala moderní hudba, prííííma… Kolem všude nervózně postávali lidé v očekávání svých budoucích kariér, v rohu sebejistý tým profesionálů. Po slavnostním zahájení postupně chodili na pódium jednotliví spolupracovníci a stejně horečnatě, ale z rozzářenými tvářemi sdělovali všem, jak se nyní díky firmě přehoupli do zcela jiného životního standardu. Za odvahu byl každý z nich odměněn potleskem. Zvláště mě zaujala mladá elegantní dáma, které při příchodu na pódium pustili „Pretty women“ a v duchu jsem již přemýšlela, jaký trhák si později vyberu já. Po třech hodinách školení jsem viděla v duchu své konto, dům a možná i autíčko (někteří chlubílci totiž již promítali svůj vozový park na meotaru)… „Tak co, jdete do toho? Pokud se nebojíte práce, mám pro vás v týmu místo. Budete provádět odborná školení a přiděleným zaměstnancům vyřizovat objednávky a tak dále.“ Proč váhat ? Složila jsem nevratnou zálohu na licenci a plna zážitků jsem byla vyzvána k přesunu do vedlejšího salonku, tam už měli přístup pouze členové týmu. Tak se konečně uplatním… Průvodní slovo velmi mladého muže o zbytečnosti vzdělání a schopnosti těm vzdělanějším o vydělávání peněz jen kecat, jsem spolkla. Ať si kecá, jsem tu kvůli práci ! Bylo to hezké setkání a již teď jsem plna dojmů… Nevydařil se pouze závěr. Snad z přemíry práce a dosud vynaložené energie se onen mladík zapomněl zmínit o pouhé maličkosti. „Nic není zadarmo, takže i tady musíte něco malého dokázat, a to sehnat do 4 dnů pouhých 150 000,- Kč. Vím, že je nemáte, ale to je na začátku neměl nikdo. Prostě si půjčíte. Hodně štěstí !“ Následující 4 dny neustále telefonovali různí členové milionářského týmu, (o nichž jsem ani netušila, že existují), aby se pravidelně zhruba po dvou hodinách informovali o výši již nashromážděné částky. Prostá odpověď, že je nemám a mít nebudu, jim nevadila. „To nevadí, Vám se to podaří, tím jsem si jist!“ Tak takhle tedy vypadá pozitivně myslící byznysmen… Přišla jsem o svou zálohu, ale na druhou stranu jsem ušetřila oněch požadovaných 150 000,- Kč, nejsem tedy milionářka, ale zase jsem suma sumárum 148 000,- Kč v plusu a bez dluhů ! První pracovní nabídka a hned takový úspěch ! Výborně, a vzhůru za dalším pracovním dobrodružstvím… A pak že peníze kazí charakter.

---