Hlavou vzhůru rosomák (6-7/2003)

A nejhorší na tom je, že mě to ( dejchání, svět, bytí) občas – často intenzivně baví, cejtim sílu co vyvěrá kolem a ve svý něžnosti mě drtí, tak zas jednou vidim kudy dál a rozhlížím se, sedící na vrcholku hory.

Rosomák, co po určitý době uvolňování relaxuje v náručí Vlka. Tohle je začátek konce, ale o čem se to říct nedá? Lidi – tvorové mýho druhu jsou samotáři, runneři, strážci příběhů šeptanejch řekou, když hladí kameny. My se neumíme moc tulit. Ještě nedávno mi jektaly zuby. . . a pořád je pro mě těžký dávat a přijímat doteky, protože každej z nich má nedoceňovanou sílu a to cejtim, nesměle a bez klidu se přibližuju dlouho, dlouho. Neumim to. Ale vím, jak je to důležitý. Snažim se.

Ve spletích příběhů, tančící uvnitř mam šťastnej úsměv soumračnýho štěněte, lesk očí dosud spoutanýho rosomáka, co doufá v možnost rozervání laní mimikry… A když vypadnu z rytmu, bloudim bez vize smyslu se smutkem, vztekem a touhou, co doutná jako příslib výhně v mým břiše, v hlavě a pohybech. Jsou to dny samoty uvnitř šumu, cestování s plamenem v dlaních a není co zapalovat.

To netrvá dlouho a přichází to málokdy. Většinou mám motivaci, díky za to. Po bolesti přichází klid nebo inspirace, další článek z nekončícího řetězu – jeden takovej nosím na krku, jen tak pro připomenutí – a je příjemný pokračovat, je lehký letět zas chvilku na křídlech větru, se sílou nezředěnou.

Jsem mladej přemejšlivej člověk, neohrabanej v manuální práci, fyzicky slabej, ale celkem pohlednej, nezkušenej, odvážnej a línej, citlivej, občas sobeckej a jindy velkorysej. Skladatelka slov, která ví, že největší síla je v tichu. . . tichej neohrabanej učedník s bokkenem v ruce, co se snaží porozumět cestě meče. . . a konečně i zvídavej badatel, co vylezl ze svý smutkem a šikanou vytvořený ulity.

Ne. Půjdu rovně a s imaginárníma rukama rozpřáhnutejma v otevřeným gestu, nemám co skrejvat a nechci to dělat… jen ať zůstane odvaha dívat se zpříma, až zjistim, o co tu vlastně celou dobu šlo. Někde tu přece musí bejt odpověď, opakuju stejně tvrdohlavě jako tisíce jinejch přede mnou… a kdo ví. Třeba je vzdálená na jedno mžiknutí oka. Nekonečně šimravá otázka, co věčně dříme za očima a budí se s dravym hladem, vyhlodává jizvy do masa.

Zabíjí nás touha po odpovědích, ta žízeň po “vyšším” smyslu, pahh. Hrajem se sebou divnou hru na poslání. Co já vim. Doufam v dostatek pokory. Doufam v dobrej boj.

Mý bílý tělo je plný modřin, fialovejch, modrejch a žlutejch, má čerstvý jizvy růžový a ty starší vybledlý do bíla a temně rudý strupance od všelijakejch říznutí. Mam sakra tvrdou hlavu v některejch věcech, ale učim se a chci se učit. Jsem pěšák ve válce a zároveň svůj vlastní velitel, urputně se bránící manipulaci a přivlastňovacím sklonům druhejch, rosomák se silnejma drápama, neustále tančící škvířící se zpívající kamínek mezi hladkejma a ozubenejma kolama.

Velkej jednolitej nekrvavej boj, dech uvnitř kostkovýho světa a pod otevřenou oblohou.

Kroky na dláždění dál šeptaj. . .

Síla muziky, slova co koušou a hladěj jsou denním chlebem nás chodců. Jsem hlídač příběhů a v očích mam uvězněný dvě hvězdy. Určitě znáte takový. Většinou mlčej a usmívaj se tak nějak divně. A přitom je to všechno tak snadný, nádherně prostý. Jenom my jsme protivně komplikovaný. Zeptejte se mě na příběh a vyslechnete hromadu jinotajů.

Luštim jazyk spreje na vlacích metra, hledám ve spárách zdí, chodim ulicema hodiny a hodiny s instinktama na lovu a občas toho vidim a slyšim tolik, že mě to trhá. . . Jo, vypravěč požíranej sílou příběhů všude kolem. Jsem spíš posluchač než vypravěč, ale občas přichází čas mluvit. Někdy dokonce plejtvám slovama.

Sedíme v kroužku a snad se posloucháme. Někdy je svět o překřikování a lidi jenom čekaj, až budou na řadě. Řev v hluchým světě. . . V takovejch časech cejtim smutek. Nejsou pozorný posluchači a vypravěči vymíraj s každým slovem. Tak se zvedám a mizim, mizim do deště nebo do slunce, do městskýho semeniště poslouchat a tiše vyprávět.