Blesk

Kamarád Petr mi před časem vyprávěl svůj příběh. Ač se z počátku zdál být úplně obyčejný, končil překvapivě. Vyvolal ve mně celou paletu krásných i méně příjemných pocitů, a proto jsem navrhl Petrovi, aby jej zveřejnil. Sám to odmítl, dovolil mi však, abych vám jeho příběh svými ústy převyprávěl:

Když Alík (náš pes černé kudrnaté srsti rasy „sedmero dvorů“) umě čenichem rozpletl drátěnku vzadu na zahradě a zmizel někde daleko v polích, a když jsme později našli už jenom kousek jeho řetízku, který mu sloužil jako obojek, rozhodli se mí rodičové, že pořídí nového psa. Byl jsem tehdy malý kluk, ale dost velký na to, abych si mohl jít takového psa vybrat. Společně s mámou, avšak bez táty (vůbec nechápu, jak se tak důležité události mohl zříct), jsme šli za paní Bendovou. Ta měla krásnou fenu zlaté kolie a několik úžasných štěňat. Z dálky paní Bendová na štěňata volala „Klucí, klucí, pojďte se ukázat.“ a z kolny, kde měla fena pelech, se vyhrnula skupina několikatýdenních psích slečen a pánů. Jeden z psíků byl obzvlášť pěkný. Hned jsme si padli do oka. Paní Bendová nás poučila, že je to druhý vrh její feny, a že by se tedy štěňata měla jmenovat od písmena „B“. Tak jsem si v náručí donesl domů svého věrného kamaráda Bleska.

První dva dny v novém domově měl Blesk právo nocovat přímo v obývacím pokoji v krabici vystlané voňavým senem. Potom musel jako každý jiný vesnický pes jít bydlet ven. Bylo léto. Táta mu udělal pěknou boudu a na hry dostal celý dvůr. Nejraději však bydlel pod lavičkou, kterou jsme měli před domem. Tam se cítil v bezpečí. Nikdo z nás až dozadu nedosáhl, a tak  jsme jej museli  ven lákat na voňavé škvarky. A když se mu nechtělo, tak dělal, že spí. Většinou se ale nechal takovou dobrotou zlákat.

Bleska jsem měl rád. Trochu jsem mu sice záviděl jeho volnost a samostatný pokojíček, ale jeden na druhého jsme nedali dopustit. Věděl jsem, že závist není pěkná vlastnost. Co jsem si měl ale počít? Svůj osobní koutek jsem doma neměl. A tolik jsem chtěl mít nějaké místečko, které bude jenom moje! Takové království, kde budu velký (i když jenom „jako“) a dospěláci tam budou stejně malí jako já (také jenom „jako“). Namísto toho jsem školní úkoly psával u parádního jídelního stolu v obývacím pokoji a až do svých šestnácti let spával na veliké posteli spolu s mámou.

Dětská léta prožil Blesk v radosti, a než jsem se nadál vyrostl z něj statný pes, který naháněl respekt mnoha kolemjdoucím. Byl velmi chytrý a dobrosrdečný. Na člověka, kterého neznal, vždycky mohutně štěkal. A když měl dojem, že to přece jenom nevzbudilo ten správný účinek, tak se rozběhl z kopce až dolů k vratům a mohutným skokem těsně pod jejich horní okraj cizího člověka vystrašil. K vratům se totiž vždycky řítil takovou rychlostí, že nebylo pochyb, že je přeskočí nebo porazí. Skok měl naučený tak, že se vrata o pěkný kus prohnula a s pořádným skřípěním zase vrátila do správné polohy. Každý nezvaný návštěvník ustoupil. Když přece jenom našel odvahu a vrátka otevřel, Blesk uznal jeho statečnost a začal se na něj chechtat svýma krásnýma očima, vrtět ocasem a vždycky si šel pro pohlazení.

Zakrátko se dokonce naučil poznávat auto rodičů. Jakmile známý zvuk uslyšel, tak radostně běžel přivítat členy smečky. A kdyby to jenom trochu šlo, tak by jim ta vrata snad i otevřel. Po pravdě řečeno, snažil se naučit i to. Kliku u vrátek zvládal bravurně. Vyskočil na zadní a přední packou ji stiskl. Tělem se do vrátek opřel, a již v klidu běžel na výlet někam do vesnice. Vrátka za sebou nezavíral, a to jej prozradilo. Otec kliky otočil nahoru. Sousedi se sice divili, když k nám šli, cože je to za vynález, ale Blesk utíkat přestal. Přece jenom stisknout kliku do strany bylo již nad jeho síly.

S ostatními zvířaty vycházel Blesk dobře. Králíci byli za drátěnkou dvířek králíkárny, a tak spolu mohli hrát jenom na čichanou. Domácí slepice byly opravdové slepice a nemělo cenu se s nimi bavit. A ta sousedčina, která později svoji návštěvu na našem dvoře nepřežila, strkala svůj zobák kam neměla. Nejvíc jej zlobili vrabčáci. Když nesežral, co měl v misce, tak se mu to drze snažili sezobat. Lehával tedy velmi blízko a spával pouze na jedno očko. Když se vrabci přiblížili, tak vyskočil a zahnal je. Byla to taková hra, která jim vydržela třeba i celé odpoledne. Opravdovými nepřáteli však byly myši. Na zahradě je lovil jak, jen mohl. Trpělivě čenichal u myších děr, čekal na správný okamžik, a najednou začal obrovskou rychlostí hrabat hlínu, až létala kolem něj do veliké dálky. Když se mu zdařilo a myš chytil, tak si s ní dlouho pohrával. Vyhazoval ji do výšky a nechával dopadat na zem. Znovu a znovu. Potom si lehl a z předních pacek udělal ohrádku, kde pobíhala. Nakonec ji zakousnul a přinesl  tátovi, aby viděl, jak se o jeho zahradu stará. Pochvaly se nikdy nedočkal. Právě naopak. Otec se na Bleska zlobil kvůli vyhrabaným dírám na zahradě. Jednou se dokonce Blesk přišel pochlubit s mrtvou myší mámě až do kuchyně. Zůstalo to také bez pochvaly. A navíc děsivě pištěla.

Voda nebyla pro Bleska ničím příjemným. Koupání jej vždycky úplně vynervovalo. Třásl se na celém těle a chtěl to mít co nerychleji za sebou. Nebyl ani žádný nadšený plavec. Nejhorší zkušenost s vodou si prožil, když si neporozuměli s tátou. Táta se po něm ohnal. Věděl jsem, že je zle. Až příliš dobře jsem znal ty vykulené tátovy oči, nepříčetný výraz ve tváři a zlobu sršící z celého těla. Znal to i Blesk. Utekl do své boudy (jak tam jinak nepřebýval), a když pro něj otec sáhnul, tak dokonce zavrčel a po té nepřátelské ruce chňapnul. Otec se polekal. Stáli tam teď proti sobě a třásli se oba. Blesk strachy a táta vzteky. Potom otec popadl kýbl plný vody a do boudy na Bleska ho vychrstl, vytáhl jej za obojek a nařezal mu. Bylo mi, jako bych dostal nařezáno já. Taková zloba a taková nespravedlnost! Brečel jsem a v té chvíli tátu strašně nenáviděl. Přál jsem si, aby ho také někdo polil vodou a aby mu taky někdo tak strašně nařezal. Někdo, kdo bude tak obrovský jako byl on oproti Bleskovi. Někdo, kdo bude tak velký, že táta nebude mít ani tu nejmenší šanci vzdorovat. Nestalo se tak. Cítil jsem to jako obrovskou nespravedlnost. Uzavřeli jsme si s Bleskem tuhle křivdu do sebe. A i když jsme si o tom spolu s Bleskem povídali, už to nikdy nebylo takové jako před tím. Blesk se od té doby nekoupal.

Na procházky jsem s Bleskem chodil docela často. Neměl jsem žádné sourozence a Blesk také neměl žádného kamaráda, a tak jsme spolu trávili hodně času. Několikrát se mi dostalo takové cti, že mi Blesk chňapl po ruce, krátce, ostře a neuvěřitelně jemně ji stiskl ostrými zuby, a potom se na mě vděčně podíval. Jasně a upřímně tím dával najevo svoji sílu a oddanost. Bylo fajn mít takového kamaráda. A dodnes tohle gesto považuji za největší psí vyznamenání.

S přibývajícími roky přišla i nemoc. Blesk si nemohl pořádně ani lehnout, ani sednout. A stát nebo běhat také dlouho nevydržel. Srst ztrácela lesk i barvu a na kůži se objevila holá místa pokrytá šedobílými fleky. Blesk se trápil. Pomoct jsme mu neuměli a k veterináři s ním nikdo nešel. Byl to smutný pohled na věrného přítele, který chřadl před očima. Blesk trpěl víc a víc.

Jednoho dne táta rozhodl: „Bleska utratíme!“

V ten okamžik se zbořil celý můj svět. Vůbec jsem si neuměl představit, že bych Bleska neměl. Nikdy mě nenapadlo, že by mohl někdy umřít. Nikdy mě nenapadlo, že přijde doba, kdy neuslyším jeho štěkot, neuvidím jeho lišácký pohled a neucítím jeho teplý jazyk na své kůži. Utratit? Zabít? Vražda! Vždyť je to vražda. Někdo rozhodne, někdo přijde, něco udělá … a já nebudu mít kamaráda. Blesk nebude! Proč se mě nikdo neptá, jak mi je a co si o tom myslím?

Srdce se mi sevřelo. Chtělo se mi brečet, nadávat, mlátit kolem sebe, plivat, kopat,… cokoli –  cokoli, co Bleskovi pomůže. Cokoli, aby žil. –  Byl jsem zoufalý.

Potom jsem si začal říkat: „Vždyť se trápí… určitě ho to moc bolí… podívej, zase se točí dokola a nemůže si ani sednout… táta má pravdu… bude to tak lepší… uvidíš…“ . Ostatní si mysleli, že jsem se s tím smířil, a pochvalovali si, jaký jsem rozumný.

Táta dohodl s místním myslivcem, panem Hložkem, že Bleska zastřelí. Když k tomu mělo dojít, ukázalo se, že ani táta ani máma s Bleskem nepůjdou. Nezbylo mi tedy nic jiného, než jej na té poslední procházce doprovodit. Domluvili jsme se, že vyjdeme do polí za zahradu na pořádnou procházku. Ještě na zahradě najednou pan Hložek ustoupil stranou, rychle namířil a vystřelil. Nadosmrti budu slyšet to Bleskovo kňučení a nadosmrti budu vidět tu jeho snahu si střelu z boku vykousnout. Druhá rána jeho trápení ukončila. Jeho ano, moje ne.

Nikdo z těch zbabělců dospěláků k tomu ani potom nešel. Mě zas tak mnoho roků nebylo. Přesto jsem musel sám Bleska zakopat. Zakopat, nikoli pohřbít. Ačkoli jsme měli velikou zahradu, nenašlo se kousek místa pro důstojný hrob mého nejlepšího kamaráda. Nakonec jsem jej tedy podle otcova nařízení zakopal na políčku, kde táta ještě ten rok zasadil a vypěstoval brambory…

Dodnes nemám rád brambory, které rodiče na svém políčku vypěstují…

Pokojíček mám již mnoho roků svůj. Rodičové si již nikdy žádného psa nepořídili. Prý by neunesli jeho konec. Kliky na vrátkách jsou otočené dodnes.

A kdyby člověk mohl věřit na psí reinkarnaci, tak bych musel začít vyprávět o krásné feně zlatého retrievera Adélce, kterou jsem si spolu se svou vlastní rodinou po mnoha letech pořídil a která měla až nápadně stejné oči jako Blesk…

Dodnes nemám rád brambory, které rodiče na svém políčku vypěstují. A nyní mě napadá, že to možná nebude v těch bramborách…

Co prožíval Petr při postoji svých rodičů? Mohou některé pocity ovlivnit jeho chování v jeho dospělosti? Jaké a jak? Co prožíváte Vy při čtení tohoto příběhu? Stalo se Vám někdy něco podobného? Můžete o tom napsat? Mohl bych si to přečíst?

29/6 a 9/7 - 2003