Kniha psaní krví.

Poutník u tvých dveřích stane
na prahu se slza prostírá
perla z tvých očí ukryta v mém srdci
nechala na památku tvou vůni
i z mých očí slzy kanou
na světě je víc špatných lidí
než dobrých knih a básní
psané krví srdce jen tobě.

Tak píši svou knihu
na první stranu obtisknu tvou dlań
jako touhu být blíž k tobě
v tvých očích spatřit drahokam
zachytit tvůj každý rys
do svých veršů.
Snad mou knihu budeš číst
zavede tě k ní osud
a nenecháš ji zemřít v prachu.

Ty sloky potají jsem pro tě psal
jen měsíc na ně svítí
ukrýváš si je do mlhy
kde je budou tvé oči číst
rty budou slova šeptat větru
snad nepláčeš na místě
kde ses píchla a utrhla ten květ
ted pozoruješ tu zničenou krásu
snad odpustíš sama sobě
rozhlédni se kolem sebe.

Já poutník skončím ve tvé náruči
nebo možná v zapomění
zbydou má slova v papíru
zůstanou navždy ve tvém srdci
poupě růže ti připomene mou upřímnost
mlha ti na sklo bude psát slova
zabalené do pavučin.
Pak přijde poslední stránka
slovo posledné rozezní tvé srdce
mlha zůstane navždy
jak ta slova co psal jsem krví.

Tvé oči poznají nitro básníkovo
co jen tobě jsem dal
v dlani růži co jsem ti chtěl dát
ted básník usmiřuje každou vinu
mé myšlenky letí k tobě
já co ukryt ve stínu
bourám chrám minulosti
snad čteš mou knihu
láska vyhraje nad zlostí.
Básník svá díla ti předkládá
slova poutá sponou lásky
naposled své dílo klade
pod očima zbydou vrásky
když zavřeš tu knihu
vzdám se tvé bolesti i touze
otáčíš listy hladíš mé srdce
básník je člověk pouze.

Lásku nech rozkvést i zrát
jak květ rudé růže
nevraždi poezii jako ostatní
však květ růže můžeš do knihy dát
podívat se tam kam tvůj básník
na východ slunce v samotě
pak šeptat verše řece
vítr je také básník
jen nenapíše ti věnování
jak básník básníkovi.

Odvaha napsat své jméno
na hřbet kam dívá se každý
pak až si vzpomeneš otevřeš knihu
najdeš květ růže
uschlý v tříšti červánků
jen ta stránka bude vonět
jak uschlý květ
pak snad pochopí celý svět
knihy a láska se nemají pohřbívat
když jsou plny citu
jen oheń se knihám nevyhýbá
mění je v popel.

Tisíce myšlenek roznese vítr
zůstanou jen ty zavřené do knih
láska potřebuje volnost
ne se skrývat v zapomění
tak pust ji do svých citů
co zanesou ji až ke mě
srdce k srdci přivine
rty se octnou v moři polibků
jak knihy co se dotýkají
co píše se o bolesti a štěstí
našla jsi v nich mě.

Jen řeka zná to místo
kde jsem básně psal
v zajetí řeky stromů mříží
snad najdeš roztrhaný list
co tu po mě zbyl
jak památka v pouhé vteřině
přiletí na tvé rty políbení
tiše a dlouze.

Láska sama básní jest
dere se ven jak řeka dravá
snad i do tvého srdce vnikne
ne nahý měč
co právě setl květ růže
čekajíc na další obět.
Mému srdci láska vládne
byla zajata dlouhých chvil
ted čeká ve své nahosti
jen tobě se vzdává tiše
snad prala by se i spoupaty
o tvou přízeń i s knihou
psanou jen krví srdce tobě.

---