Nigril

jedna ne zas tak nová ani stará věc, z doby kdy jsem zkoušel psát i něco z fantasy. časem sem přidám možná další.

    Uprostřed malé místnosti, nepříliš osvětlené několika svíčkami, plné polic, s malým stolkem pod nepříliš velikým oknem vytesaným v kameni, stojí žena. Oděná v dlouhé roucho barvy šarlatu žíhaného smaragdem. Dlouhé vlasy možná měděné možná světle hnědé barvy, ji splývají po zádech sepnuté pouze jednoduchou sponou z kostice. Netuším co říká, ale její myšlenky cítím jasně. Modlím se ke všem bohům, co znám, aby si mě nevšimla, ale je příliš zaujatá svým odříkáváním.

„Nar Dor Vahr el mir kan, so we as.“
Nevím, jestli mám pokračovat,
„Mel as do ne wehr on sa ni.“
Ale musím, když už to jednou začalo.
„Ot wen dar noh les pa mi nor.“
Ještě poslední část a bude dokonáno.
„Maj es don val ker el nor Mer Mex.“
Opravdu jsem to udělala?

    Co udělala? Proč? To poslední slovo její litanie mi přijde povědomé, ale nemohu si vzpomenout. Před ní zaplálo jasné světlo, pak zmizelo a ve vzduchu visí lidské srdce a dýka, vypadá jak broušená ze skla či spíše z křišťálu s rukojetí nejspíš z rohu jednoroha a leskne se jak oko vlkodlaka na lovu.

„Nar Dor Vahr el mir kan, so we as.“
Varovals mě před tím, že jednoho dne to udělám.
„Mel as do ne wehr on sa ni.“
Proč tady teď nejsi, abys mi poradil?
„Ot wen dar noh les pa mi nor.“
Proč to muselo zajít tak daleko?
„Maj es don val ker el nor Mer Mex.“
Ani bránit se nemůžeš, tolik moci jsi mi dal.

    Opět ta samá litanie, a opět ta poslední slova se snaží mi něco připomenout. Jsem asi v pěkné bryndě, musím pryč než skončí, vždyť mě může zabít jedním slovem. Ale zvědavost je silnější, vidím jak bere do ruky nůž a dotýká se jeho špičkou srdce z levé strany, po srdci se rozbíhá modrá síťka, ale za chvíli začíná ustupovat. Dotýká se srdce nožem z prava, a opět stejná síťka, ve chvíli kdy dosáhla té předchozí, spojili se a síťka opět začíná mizet, i když tentokrát pomaleji. Rychle se dotkne srdce z předu a zezadu, další dvě síťky spojené s těmi prvními. Srdce teď vypadá spíše jak modré pulsující předivo, chvílemi modrá záře však slábne, jakoby se pokoušelo dostat ven.


„Nar Dor Vahr el mir kan, so we as.“
Na co čekáš, proč tu ještě nejsi?
„Mel as do ne wehr on sa ni.“
Někde teď ležíš bezmocný?
„Ot wen dar noh les pa mi nor.“
Vzdal jsi se bez boje?
„Maj es don val ker el nor Mer Mex.“
Tedy zemřeš, ale tvá smrt bude rychlá.

    To slovo, to jméno mě pálí v hlavě. Teď už vím a celý se hrůzou chvěji, proto jsem tady, to on mě poslal. Mám ji zabít? Nebo jí jen zabránit v tom co dělá? Ale jak? Teď už je pozdě, jediná možnost je zabít ji. Ona ví, ví že tu jsem. Ve chvíli kdy jsem se dopátral původu jména, probudil se ve mně on, a ona o něm ví. Ale je to jedno, jsem rychlejší, nemůže se věnovat rituálu a ještě mě hledat, ani na ochranné kouzlo ji nezbývá čas. Dýka se noří do srdce, její dýka do jeho, moje do jejího. Záblesk světla a najednou tu přede mnou stojí oba, nebo spíš už jen jejich odraz, který se rychle rozplývá. Vahr Dor a Mex Mer, oba mocní čarodějové A já je zabil, jeho svým váháním a ji svou rychlostí.
    Bude ze mě hrdina, všichni mě budou oslavovat. Po všech krajích a městech bude znít “Ať žije Nigril, náš hrdina!“ a nebo taky ne, tohle hrdinství by mělo dost trpkou příchuť. A tak jednoho dne lidé zjistí, že čarodějové zemřeli, ale já jim to nepovím. Nikdo se nechlubí tím, že zabil vlastní rodiče.

---