OPĚT V AKCI-2

Sotva Robert Staněk nasedl,  Richard Kolář sešlápl pedál od plynu a auto se velkou rychlostí rozjelo parkovištěm.

„Hledaná osoba je v sanitce. Jedeme za ní!“ oznamoval hned centrále Staněk.

„Co se stalo? Nedošlo k pokusu o její likvidaci?“ zněla otázka operačního důstojníka.

„Nic takového. Sousedka na patře říkala, že měla nějakou návštěvu. A jak ta žena říkala tý sousedce, tak dostala žaludeční záchvat nebo tak něco a ona zavolala sanitku.“

„Zaměřím kameru na tu sanitku, až se k ni přiblížíme,“ řekl Kolář a zanedlouho se tak stalo.

„Tu sanitku prověříme. Sledujte ji dále,“ ozvala se opět centrála.

  Sanitka houkala a  projížděla mezi jedoucími automobily a oni ji sledovali s velkým odstupem.

„Hele, to je divný. Támhle ta sanitka měla zahnout. Tím směrem je nemocnice,“ konstatoval Kolář.

„Třeba jedou do jiný i když…“

„Tím směrem už žádná nemocnice není. Tahle silnice vede z města.“

  Hned poté se ozval hlas operačního důstojníka: „Ta sanitka nepatří žádné nemocnici. a žádná záchranná služba nebyla vyslaná do té ulice. Jde o únos. Máte povolení je zastavit!“

„A tím pádem to začíná být napínavé!“ mínil Staněk a vytáhl z pouzdra pistoli. Kolář ještě více zrychlil jízdu. O chvíli později jeli jen několik metrů za sanitkou. Brzy byla jejich přítomnost odhalena. Sanitka také zrychlila.

„Ještě jsme houkající sanitku nehonili, co?“ konstatoval Staněk.

„Máš dobrý postřeh. Pozor otevírají zadní dveře!“ vyhrkl Kolář a strhl auto prudce do strany. Oba poté uviděli přes přední sklo, jak v otevřených dveřích klečí žena a v rukou drží samopal, který měl tlumič. Vzduchem vzápětí svištěly kulky. Kolář strhával volant do strany,  ale i  přesto se náhle roztříštilo  přední sklo.

„Ženská taky po nás myslím samopalem nestřílela!“ pronesl za volantem přikrčený Kolář, zatímco Staněk se na sedačce nadzvedl, aby se hned na to vyklonil z dveřního okénka. Pistol držel obouručně a hned stiskl spoušť. Ve stejný okamžik Kolář strhl vozidla prudce do strany. Žena opět střílela. Na kapotě auta se objevilo velké množství průstřelů. Staněk se levou rukou chytl za horní okraj dveří a v pravé pořád svíral pistoli. Opět stiskl spoušť a vystřílel zbytek zásobníku. Pak  postřehl, jak se žena hroutí na podlahu sanitky.

„Zasáhl jsem ji!“ zvolal a stále vykloněn vsunul do pistole nový zásobník. Přitom postřehl, jak se vyklonil z dveřního okénka muž sedící vedle řidiče. I on začal střílet ze samopalu. Kolář vjel automobilem do protisměru a tím znemožnil muži střelbu.

„Pokusím se zasáhnout zadní kolo!“ vyhrkl Staněk a pevně držel pistoli v obou rukou. Přes horní okraj pistole hleděl na jedno ze zadních kol sanitky. Po chvíli vystřelil. Kulky však zasáhly nárazník nad kolem. Sanitka vjela do zatáčky a jela skoro po samém okraji silnice na její opačné straně. Vzápětí však prudce uhnula do strany. Kolář o zlomek vteřiny později uviděl v protisměru jedoucí náklaďák. Staněk se instinktivně vsunul prudce zpět na sedačku. Sanitka před nimi se dostala do smyku. Staněk sešlápl prudce pedál od brzd a strhl volant do strany. Vzápětí nato levým bokem narazili do sanitky a podél ní sjeli ze silnice. Sanitka bokem narazila do stromu u silnice.

                                             KONEC DRUHÉ ČÁSTI