Pršelo.

Samozřejmě na kole. Jednak jsem chtěl procvičit fyzičku a navíc jsem znal tu cestu – naprosto nevhodná pro auto. Adéla mi slíbila, že mi přijde naproti. Když jsem ji potkal, byla teprve ve vesnici, blízko níž je jejich samota. Ale nic jsem jí nezazlíval, šla přece pěšky. Já slezl z kola zbytek cesty šel vedle Adély. Bezvadně jsme si povídali. Jako kdybychom se znali kdoví jak dlouho. Říkali jsme si o sobě věci, které si říkají jen velmi dobří známí. Čím více se přibližoval jejich statek, jako bychom víc chvátali. Jako bychom chtěli celý den strávit u toho, čím dnešní mládež užívá života – u televize. Když jsem na jejich dvoře opíral své kolo, jen se šeptem zeptala, jestli mi nevadí, že její rodiče nejsou doma. Jestli se snad nebudu bát. Jen s ní a vlčákem Brokem, uvázaným u boudy na dvoře. Samozřejmě jsem jen zavrtěl hlavou. Pozvala mě dovnitř. Do zrekonstruované části statku. Nejprve do kuchyně, kde mi nabídla koláč, který včera večer sama upekla. Byl vynikající. Snědl jsem dva kousky a zapil to pomerančovým džusem. Když už to vypadalo na tu televizi, zeptala se, jestli bych se nešel projít po okolí. Kývnul jsem. Pak mě pobídla, abych s ní šel do jejího pokoje. A společně jsme hledali foťák. “Někde tu určitě je,” sdělila mi Adéla, když jsme s hledáním v jejím velkém pokoji začali. A jelikož její tušení bylo správné, po chvilce ho našla v jedné z mnoha skříněk. Jenže docela lehký – bez filmu. Tak ho pěkně vrátila zpátky. A já se jen rozhlížel po pokoji. Byl nádherný. Její otec byl truhlář, a tak pokoj dřevem jen voněl. Když se navíc pochlubila velkým vodním letištěm, byl jsem přímo unesen. Jak rád bych tam strávil noc. Samozřejmě kvůli tomu interiéru. Ale teď před námi byla procházka po okolí. Adéla ještě vyměnila bílé ponožky za šedivé. To asi kdyby je ušpinila, aby to tak nebylo vidět. A my jsme mohli vyrazit. I když předpověď počasí slibovala déšť, obloha nad statkem byla skoro vyjasněná. Vyrazili jsme jen v mikinách. Brok chtěl jít s námi, ale Adéla ho nevzala. Někdo přece musí hlídat ten báječný pokoj. Zamířili jsme na kopec. Snad abychom se porozhlédli po kraji. Jaký je krásný, příroda panenská, žádný čilý ruch jako ve velkoměstě. Bezvadně jsme si povídali. Když jsme se tak po čtvrt hodině pokochali okolím, Adéla navrhla jít k řece. Asi tak dva kilometry. Neměl jsem důvod nesouhlasit. Cesta docela tmavým lesem mi možná naháněla strach, zato Adéla byla v pohodě, taky přece bydlí na samotě. Když jsme snad po půl hodině vyšli z lesa, sluníčko bylo neúprosně skryto za tmavými mraky. Předpověď počasí jako by se začala naplňovat. Právě teď, když jsme byli tak daleko od suchého Adélina pokoje. I Adéle už došlo, že jen při velkém štěstí dojdeme domů suší. Spočítala si, že jsme tak tři kilometry od samoty. Při rychlejší chůzi to byla půl hodina času. “To stihneme v pohodě, klidně můžeme jít i trochu delší, ale lepší cestou,” sdělila Adéla v klidu. A jak řekla, šli jsme. Než se prodírat křovím, jak líčila úplně nejkratší cestu, raději jsme šli po polní cestě. I když ne tak rychle, jak bych si představoval. Adélu nějaký deštíček nerozházel. Nechtěl jsem ze sebe dělat ustrašeného fracka, a tak jsem šel tím samým pomalým tempem, jako by nebe bylo krásně modré. Ale to už bylo dost tmavé na to, abych věděl, že zmokneme. A také že jo. Byli jsme tak v půlce zpáteční cesty, podle Adély necelé dva kilometry od samoty, když začalo poprchávat. Zprvu jen pár kapek. Po pár minutách se ale rozpršelo vydatně. To už jsme cestou pelášili domů. Vypadali jsme, jako když nás honí kdoví jaké divoké zvíře. Byli jsme už celí promočení, když se nám na horizontu vynořila samota. Jenže k ní nám zbývalo tak půl kilometru. Adéla mě chytla za ruku. Proplétali jsme se velkými kapkami vody. Vyhýbali loužím. Zbývalo nám posledních pár desítek metrů po louce. Oba jsme věděli, že už nic nezměníme, když jen půjdeme. Adéla pustila mou ruku a hrozně moc se začala smát, jak dobře jsme zmokli. Jen zkusila vyždímat kousek mikiny. To bylo vody! Úplně jsme zpomalili. Občas to vypadalo, jako kdyby se Adéla chtěla zastavit a lehnout si na louku. Ale neudělala to. Pomalým krokem jsme došli až na samotu. Vypadali jsme jak okapový systém. Nebo něco podobného. Brok byl zalezlý v boudě, ani nechtěl vystrčit hlavu. Jak byl asi rád, že s námi nešel. Adéla mě zastavila na zastřešeném zápraží se slovy: nesmíme doma nadělat. A ihned začala ze sebe svlíkat promočené věci. Když jsme spolu ždímali její mikinu, oba jsme zírali, co se do ní vešlo vody. Ani v mé mikině jí nebylo o mnoho víc. Adéla ze sebe sundala jak boty s ponožkami, tak pokračovala i riflemi a tričkem. A moc se divila, že já jsem už ze sebe nic nesundal. Samozřejmě mě k tomu donutila. Jak by tam mohla stát sama ve spodním prádle, když jsem tam mohl stát i já jen ve slipech. Pak mi Adéla řekla, ať chvilku počkám venku. Myslel jsem, že jde jen pro ručníky. Ale když přišla tak za pět minut, přinesla jen rádio a dvě kazety. A se slovy: “Tak si v tom dešti aspoň zatancujeme,” ho zapnula. A vyzvala mě do deště k tanci. Samozřejmě jsem šel, jako by to bylo úplně normální. Ale ten den byl celý jiný. My dva jsme si ho užívali. Jednoduše řečeno jsme blbli jako malí děti. Rádio hrálo a my tancovali v dešti po dvoře. Naštěstí travnatém. Bez slepičinců či ostrých kamenů. Myslím, že se nám to líbilo. I když tancovat v dešti a navíc jen ve slipech, to není to, o čem bych snil celý život. Ale život se má přeci užívat. Jen chudák Brok nás asi nechápal. Přece jen jsme to tam rozjeli ve velkém stylu. Kamera v Natočto by nás neminula. Trsali jsme jako o zlatou medaili. Že pršelo? To ano, ale o to lepší to bylo. Dívat se, jak krůpěje vody stékají po našich tělech. Nemyslet na nic, jen se pořádně uvolnit. Povedlo se to už tak po pěti minutách, ale mi tancovali daleko déle. Občas to vypadalo, že dříve bude jasná obloha, než my přestaneme. Leč zastavil nás konec kazety. Adéla ji bleskurychle vyměnila. Když po jedné rychlejší písničce zazněla z rádia dost pomalá, oba jsme se k sobě přitulili a začali jsme tančit ploužák. Dívali jsme se vzájemně na sebe. Jako by naše rty říkaly to samé: Blbneme, ale komu to vadí? Na začátku druhé písničky jsme se skáceli na trávník. Pršelo už jen trochu. Adéla mi dala pusu. Okamžik jsem na ni koukal a pak jí to oplatil. Začali jsme se vášnivě líbat, váleli jsme sudy k Brokovi. Pak na druhou stranu k vratům. Hladili jsme svá mokrá těla. Když Adéla slízla kapku vody z mého čela, málem jsem se rozplynul. Nepřestávali jsme se líbat. Najednou jsem zjistil, že Adélina podprsenka již nezakrývá, co by měla. Teď jsem mohl hladit její mokrá ňadra. Adéla mi za to stáhla slipy a začala ve svých rukou laskat můj penis. Po pár dalších minutách si svlíkla své bombarďáky a já měl tu možnost vniknout do ní. A já té možnosti využil. Nebyl jsem sice Adély první, ale tentokráte mi to nevadilo. Nádherně jsme se tam milovali tak hrozně dlouho, že mi to připadalo jako ten nejhezčí sen v životě. Bylo to nádherné. Jen doufám, že to tak připadalo i Adéle. Když jsme přece jen naše milování ukončili, Adéla napustila jejich velkou vanu a společně jsme se vykoupali. Tak neskutečné, že jsem občas zavíral oči. Když jsme se ve vaně ještě líbali, voda cákala všude okolo. Chtěl jsem se s ní ještě milovat, ale už to nešlo. Byl jsem totálně vyčerpán. Snad příště. I když ... Když jsem se s ní loučil u vrat, s poklidem řekla, že nepolyká prášky. Zkoprněl jsem. Celý ten další týden jsem nemohl spát. Při představě, že bych se mohl stát otcem, jsem se okamžitě v posteli zpotil. Naštěstí mi přesně za týden volala, že “si v noci sedla do jahůdek”. A já se ten den zapřísáhl, že už nikdy nebudu takový idiot. I když být otcem musí být pěkné. Ale já a teď?