Láska chyby nevidí

Je známo, že každý člověk na světě se alespoň jednou zamiluje, jenom jsou někteří lidé natolik hrdí, že si to nechtějí přiznat. Ať už se zamilujete ve školním věku či na pokraji stáří, vždycky se ve vaší hlavě zrodí otázky nejistoty. Je to, co cítím, vůbec láska? Miluji ho nebo je to jen pomatení smyslů? Vím vůbec, co je to láska? Na tyhle otázky si každý sám později odpoví, ale nikdy si nebude tou odpovědí jist. Není láska hřejivý pocit u srdce nebo je to jen slovo, které si lidé vymysleli aby měli v co věřit, stejně jako v Boha? Nikdy ho nikdo neviděl, jsou to jen domněnky, ale lidé v něj přesto věří, tak je to i s láskou. Ale co když láska doopravdy existuje a člověk se opravdově zamiluje jen jednou v životě? Láska je jako slza. Rodí se v oku a padá k srdci.

Láska? Jsou to černé brýle, přes které nevidíte to, co byste vidět měli? Nebo jsou to růžové brýle, přes které vidíte daného člověka takového, jaký doopravdy není? Láska chyby nevidí! To už ví každý, kdo se zamiloval. Láska příjde náhle a nečekaně a stejně tak rychle a najednou odejde. Spadnou vám z očí brýle a vy vidíte úplně jiného člověka, než kterého jste milovali.

Nebo jsou ty brýle další čistý výmysl lidí? Co když si jen myslíte, že máte před očima barevné sklíčka? Jednou se člověk ráno vzbudí a ví, že už není zamilovaný a tak hledá na svém milovaném protějšku chyby, které možná ani neexistují. Hledá důvod, proč svou lásku nenávidět. Jak může člověk, když se zamiluje, říct o člověku, kterého miluje, že je dokonalý a po pár měsících úplně změnit názor? Člověka, kterého jsme milovali, nemůžeme nenávidět! Ať už si to namlouváme jak chceme, jedna část našeho srdce bude patřit jemu a je jedno, jestli to bude někde hluboko, až na dně a bude to místečko malinkaté, ale bude tam. Člověk, který hledá dokonalého člověka, nehledá lásku. Člověk přece není dokonalý. Láska není bezchybná a lidé už vůbec ne! Jste snad dokonalý? Proč hledat něco, co vůbec neexistuje? Už jste viděli na světě létajícího slona?

Lásku nepoznáte v okamžiku, kdy naleznete dokonalého člověka, ale v okamžiku, kdy ho jako takového začnete vidět. To vy si nasadíte brýle a je jen na vás, jestli budou průhledné nebo barevné. Ale člověk, by měl brát člověka, takového jaký je, ne takového za jakého bychom ho chtěli mít.

Láska je slepá, a proto pohled do reality bolí, štípe a člověku stékají slzy po tvářích s bolestí nejen v očích, ale hlavně v srdci. V tomhle okamžiku si lidé nadávají a diví se :  „Proč jsem to neviděla dřív? Proč jsem byla tak hloupá? Vždyť to musel vidět i slepý…“ Nepřipomíná vám to něco? Nejste taky takoví? Ale proč si místo toho nevzpomenete na ty nádherné chvíle? Proč si člověka neuchovat v srdci jako jednu z mnoha dalších krásných událostí v našem životě? Vzpomínáte na své první zamilování? Teď se při té představě musíte zasmát a jen si to přiznejte! Nebyly jste slepí vy, ale láska! A těch ještě bude!!!