Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDNY
Autor
Seljuk
Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná. Jakákoliv podobnost se skutečností je jen neúmyslná a náhodná.
____________________________________________________________________________________________________
D N Y
…a tma je asi jako každou noc v tuhle roční dobu, záře hvězd, záře teď už určitě vyhaslých hvězd proráží aerosolový koktejl dehtu a sražených vodních par povalující se nízko nad studenou a vlhkou zemí. Je slyšet ticho… Za chvíli snad přestanou bolet i ty prsty, které na sebe pořad ještě sobecky upoutávají mou pozornost - mně, jako majitele a správce v jedné osobě…
…a ona jen mlčí a dívá se tím dětským pohledem, pohledem severského dítěte, které místo čokolády dostalo jen krajíc okoralého chleba. Už se ale nečervená jako tehdy, když jsme spolu leželi v trávě u krajnice. Tehdy by snad mluvit i chtěla, ale nemohla a já mohl, ale nechtěl. A právě tam se něco změnilo. Ona určitě, já snad, a celý zbytek podstat a jistot světa dokonce radikálně. Už jsem neměl sen ani cíl ani důvod a ani chuť k čemukoli. Bože, jak ona se červenala! Na to nezapomenu…
,, Tobě není zima?", ozve se odněkud ze tmy.
Je fuč, zmizela a není…
,,Není.", odpovím nadšeným tónem. Je to Viktor. Je hodný a starostlivý, aspoň ke mně, a já si myslím, že mu to oplácím stejnou kartou.
,,Zase přemýšlíš? Nechceš se projít?"
To je přesně to, na co jsem čekal. Projít. Pokaždé, když jsme někde byli, tak jsme se většinou procházeli. Byla to už taková tradice. ,,Ammm, ani ne." Je mi taková zima, že se už nemůžu ani pohnout. Kdyby´s tak řekl …
,,Tak pojď dovnitř. Mně je tady děsná kosa."
To je nápad! Už jsem vám řekl, že tenhle kluk mi umí číst myšlenky? ,,Jdeme!"
Dovnitř - to znamená do jedné staré, napůl rozpadlé chaty, stavěné ještě v bolševickém stylu. Máme to tady pronajaté od známého jednoho známého…
… uvnitř je skoro veselo. Jsou tady - kromě jiných - všichni mí kamarádi co za něco stojí - skoro. Je tady už zmiňovaný Viktor, snažící se za každou cenu udržet dobrou náladu, někdy právě na její úkor, to když někdo nepřenese přes srdce, dělat si legraci sám ze sebe, což je tady hlavním požadavkem.
Potom Adam - vysoký hubeny volejbalový blokař. Normálně toho moc nenamluví. Trochu se rozpovídá, jen když má hladinu ROH až po okraj. To potom rozhazuje vtípky tím úžasně chladným způsobem, jak to dokáže jen on. Tohohle kluka mám moc rád, ať už to zní jakkoli… Hodně lidí by asi neřeklo, že si jsme nějak podobní a vzhledem jsme opravdu diametrálně jiní, ale naše povahy jsou, řekl bych, v lecčems podobné a v tom ostatním sem se mu vždycky chtěl podobat. Stejně jako já, možná, že ještě víc mu je zatěžko bavit se o osobních věcech otevřeně. To když pak něco takového řekne, tak cítíte tu výjimečnost okamžiku, tu hodnotu… A je zajímavé, že už byly doby, kdy jsem si neměl co říct s každým, jen ne s ním. A kdyby slyšel tuhle chválu, a tohle je ode mě ta nejlepší, tak ji přejde naprosto vyveden z míry - lokem piva a grimasou říkající: „Kecy“… Ale v skrytu duše by byl rád, vím to.
A nesmí tady chybět bratři Artur a Vincent. Ani nevím, který z nich je starší, možná Vincent. Kdysi jsem si myslel, že se je nikdy nenaučím rozeznávat, ale naučil jsem se to. I tak je ale pořád sem tam nasírám, když jim schválně spletu jména… Ti tři právě vychutnávají další skleničku oblíbené Juniperus Juniperus – ne, to není chyba v latinském názvu, ale naše přezdívka pro Jaloveckou. Ale je tu mnohem víc lidí, známých i méně známých, taková všehochuť… Pro nezasvěceného asi dost složitá atmosféra, často se mluví jen v náznacích, některé témata se tady neřeší, je to poměrně složité… různé vazby mezi lidmi, ten ví to a ta zase tohle a já vím komu to ublíží… Někdy člověk až cítí všechny ty pohledy, které říkají víc, než si kdokoli z právě dvou zúčastněných dokáže vůbec představit…
A co se oslavuje? To není známo asi nikomu tady. V téhle zeměpisné šířce se pořád něco slaví. Jedna sláva splývá s druhou… Teda vlastně ani nevím, jestli se dá použít slovo oslava, ale dejme tomu, vnější podobu to vystihuje.
Dobrá zpráva pro mou centrálu právě došla z oblasti konečků prstů horních končetin - jsou zpátky v provozu. To znamená, že můžu chytit skleničku a … Dál jen normální průběh. Někdo jde spát, někdo zvracet, někdo obojí a někdo pokračuje v díle…I když se tady vlastně vytváří jen samé nehmatatelné věci, jako přeludy, kocoviny, výpadky paměti, deliria, …
Tohle je vlastně celý můj život – celé mé dny, samozřejmě, že to myslím obrazně, vždyť já jsem přece normální, nebo jsem snad alespoň někdy byl a zase budu, určitě jsem byl a určitě zase budu…doufám, že budu... Nekonečný stereotyp stále stejného koloběhu událostí. Ráno vstát, potom povinnosti – ne že by jich bylo zase tolik, rychle nějaký oběd – ten se taky někdy přeskočí, něco sem tam oslavit – jen sem tam…, ráno vstát, …
Teď znáte celý můj denní program, některé mé kamarády, ale chybí vám jméno, tedy moje jméno, že? Tak třeba Valter. Doufám, že se vám líbí, protože za prvé - jsem si s nim dal hodně práce, ostatně jako se všemi ostatními, a za druhé - jsem si na něj už zvyknul, a to je u mně co říct.
Můj největší problém je v tom, že nejsem schopen zapamatovat si jediné jméno, na které se alespoň stokrát, pořád znova a znova, nezeptám. Určitě si dovedete představit následky časté záměny jmen. Jestli ne, tak si třeba představte, jak by asi zareagovala vaše milá Klára, nebo pro dámy Petr, kdyby jste jí, nebo jemu dvakrát denně řekli třeba Karolíno, pro dámy třeba Pavle…
Tenhle ten problém jsem u sebe objevil tak před čtrnácti měsíci - pro pochopení lépe řečeno čtrnáct měsíců před tím, než jsem tohle napsal, takže vlastně vůbec nemůžete tušit o jakou dobu jde... Stávalo se mi to i předtím, ale to problém nebyl, až do té doby, co jsem poznal jednu, trochu bledou brunetu se zelenýma očima, ideálním nosem a tak nějak divně vystouplými lícními kostmi. Poznal jsem ji pár dní potom, co jsem se zbláznil. Jo slyšíte dobře, prostě mi odstřelilo. Proč? To vás nemusí zajímat… no tak jo, vím jaké to je, když někdo s něčím začne a pak to nedopoví do konce, takže se fakt omlouvám. Chodili jsme na kávu a na čaj a do čajovny – jo tam taky i na čaj, a do kina, nebo jen tak. Měla takový divný a originálně nepochopitelný názor na život, že jsem se s ním pomalu začínal ztotožňovat, ne že bych ho někdy začal víc chápat…
Jednou, myslím, že bylo zrovna všude bílo, jsme jeli do sousedního města a někde jsme tam zapadli. Venku byla zima a nám uvnitř teplo a kolem plno dobrot plných kofeinu a theinu, nikotinu, kakaa a já nevím čeho ještě. Jen jsme tam seděli a povídali. Asi sedm hodin po našem příchodu jsme se rozhodli, na doporučení už zavírajícího provozovatele, to místo zase opustit. Zaplatili jsme, vlastně tehdy platila jen ona, asi polovinu z toho, co normálně dostávají nezaměstnaní jako životní minimum na měsíc, a vyšli jsme ven. Tam bylo nádherně mrazivo, sněživo a kluzko. Šli jsme zaklínění jeden do druhého aby jsme neuklouzli na zledovatělém chodníku.
Domů už nejelo vůbec nic. Až zítra, vlastně už dnes, ale to by jsme museli dlouho čekat, a tak jsme se vydali stopovat. Po pár minutách nám zastavili dva rádoby yuppies. Podruhé bych jim už do auta nikdy nevlez´. Jeli sice naším směrem, ale celou cestu domů jsme museli poslouchat nekonečnou smyčku, nebo možná, že škráblé CD nějakých techno břídilů. Tu muziku bych možná ještě snesl, ale ve spojení s jejich projevy nadšení z toho braku vznikl Molotovův koktejl, který co nevidět vyšle své střepinové děti do všech světových stran!Ještě teď se při vzpomínce na to vytočím.
Celou cestu jsme byli úplně zticha, jen ty pohledy jeden na druhého mluvily za všechno. Konverzace se opět rozvinula až po vystoupení - z toho auta - a ani později jsme cestu nějak zvlášť nehodnotili. Měli jsme hromadu jiných témat k rozhovoru. Tehdy jich ještě byla hromada, až později jsem byl upozorňován na nedostatky v mých konverzačních schopnostech a snaženích.To bylo ale o hodně později …
Někdy jsme šli třeba, no jen málokdy jsme došli až tam, ale chodili jsme do kina na různé „klubové“ filmy z převážně francouzské produkce. Můj nápad to nebyl, ale byla to sranda. Nestíhal jsem titulky a vždycky, když jsem se na nějaké slovo ptal, a to bylo dost často, tak jsem si připadal jako ten největší idiot.
Podobně jsem si připadal u našich rozhovorů o literatuře, chemii, fyzice…fuj, to zní jako výčet školních předmětů! Vůbec jsem měl, a stále ještě mám, takový pocit, že úplně každý má ten svůj okruh vědomostí, svoje zaměření, které ho baví a dále ho prohlubuje a zajímá se o ně…až na mně. Mě nikdy nic moc nebavilo. Každou vědomost jsem dral do hlavy hrozně těžko – samozřejmě, že jsou jisté světlé výjimky, ale to jsou tak neuplatnitelné věci, že... Žádný obor nikdy nebyl mojí parketou, a tak jsem začal pochybovat, jestli jsem normální já, nebo všichni ostatní. Ne že bych někdy pochybovat přestal.
Každou chvíli s určitou periodou na mě doléhal okolní svět tak silně, že jsem začal být příšerně apatický. Všichni včetně mě jsme doufali, že to časem přejde, ale jen se to zhoršovalo, a to od té doby, co jsem začínal mít nedostatky v konverzačních schopnostech. To bylo vlastně poměrně nedávno – opět vzhledem k době tvoření tohohle toho.
Pomalu jsem začal ztrácet veškeré iluze, což se u mně projevovalo tím, že navenek jsem byl ještě najivnější. Nesnažte se tomu rozumět, ani já tomu moc nerozumím…
Nikdy jsem neměl rád lidi, kteří se moc smáli, teda až na jednoho/jednu – vyberte si. Přemýšlel jsem nad tím, čemu se pořád smějou - (ale existujou daleko větší paranoici než jsem já a pár jich znám i osobně a dokonce o nich už byla řeč, asi to bude problém celé generace…) - a většinou mě dokázali pořádně nás… naštvat. K mé nelibosti se takových lidí kolem mně hemžilo plno. V podstatě mě štvalo, že se mají čemu smát. Já a mí kamarádi se taky dost často smějeme, ale to není ten přírodní smích, to je jenom akce a reakce – chemická...
Smějeme se věcem, u kterých by to ostatní ani nenapadlo, někdo tomu říká cynismus, ale není to přesně ono, já tomu říkám smutný smích, to když už došly slzy a nějakou emoci člověk potřebuje… Někdy si představuju svět, kde se radost a důvody ke smíchu prodávají jako chemické sloučeniny. Já si vůbec představuju plno divných věcí. Třeba moje uklidňující metoda. Vždycky, když jsem na někoho hodně, ale hodně naštvaný, představuju si, že tomu dotyčnému „domluvím“ krumpáčem. Podrobnosti jsou trochu brutální, takže je radši nebudu rozvádět. Ve skutečnosti jsem ale stoprocentní humanista…
Často si představuji různé lidi, se kterýma se nahlas bavím a střídavě se do nich vžiju a zase nahlas reaguju, takže to pak vypadá jako nějaký syndrom polyschizofrenní samomluvy. Někde jsem četl, že jednoho z mých oblíbených hudebníků vyhodili z práce jen proto, že si povídal s citrónem, a tak si radši dávám pozor, aby mně taky odněkud nevylili...
Moje představivost jde tak daleko, že po spánku, pravidelně přeplněném šílenými sny, jsem ještě unavenější než kdybych nespal vůbec, takže vážně uvažuju o tom, že přestanu spát vůbec…
Jednou, možná dvakrát v životě, z toho jen jednou bych mohl řídit, jsem někomu vykládal svůj sen. Reakce byla tak silná, že jsem to už nikdy potom nezkoušel. Oni zkrátka mysleli, že nejsem normální. A právě o tom jsem taky často uvažoval. I mně samotnému připadaly moje vlastní myšlenkové pochody přinejmenším podivné. Vždycky mně strašně zajímalo, jak bych uspěl při nějakém psychologickém pohovoru, a jak by mně nějaký psycholog prokouknul, když jsem se zatím neprokouknul ani já sám. Já jsem se vůbec nikdy nevyznal v lidech. Prostě jsem jim nerozuměl. Nechápal jsem nepsané zákony mezilidských vztahů, ani chování jednotlivých lidí, ale taky si nemyslím, že má každý jedinec svůj naprosto přesný model chování…
Osobně si myslím, myslím, myslím, že jsem romanticky založený… Ne, že bych musel mít svíčky, vonné tyčinky, nebo tak něco, ale moje celkové ladění je spíš takové. A přitom si pamatuju, jak jsme spolu chodili večer co večer rozbíjet vánoční výzdobu, symboly tak magických a pro většinu lidí romantických svátků. Ale ta výzdoba vážně hyzdila celé město. Myslím tím ty úžasně kýčovité sáně, hvězdy a sněhuláky z umělého jehličí, ve kterém byly barevné žárovky. Viselo to úplně všude a zhasnout pár žárovek, nebo alespoň snaha o to, nám připadalo hrozně uvolňující. Nebyl to ani tak vandalismus, jako spíš snaha nepodlehnout té nevkusné vánoční horečce. Vlastně o vandalismus nešlo vůbec, protože jsme se většinou vůbec netrefili, ale šlo o to, že jsme opravdu chtěli. Je fakt, že to nebylo příliš povzbuzující opravdu chtít a netrefit, ale na to jsem byl už zvyklý…
Většina lidí tomu nikdy nechtěla moc věřit, ale já si vážně moc nevěřím - i přes to, že prý navenek vystupuju povýšeně, ale fakt nevím, kde to sebrali - a na tohle náhodou pár svědků mám. Bohužel kontaktovat by je byl už trochu problém. Ale jak by se měl člověk cítit, když mu ani jeho kamarádi neprojeví ani trochu důvěry. Když ani ta nejbližší mu nedůvěřuje natolik, aby neprotestovala proti byť jen hypotetické úvaze o malé projížďce na hypotetické motorce. Chápete? Teď už vím, že měla proč protestovat…
Přitom jsem byl zodpovědný skoro vůči všem svým povinnostem, závazkům a kamarádům. Jí ale asi odrazovala nezodpovědnost za vlastní zdraví… Prostě nechtěla slyšet ani zmínku o reálném životě, o úrazech, nehodách a zraněních. O ty u mně nebyla nikdy nouze. Já třeba taky nemám rád pitvy, nebo něco podobného, v tom se ale paradoxně zase vyžívala ona. Nesnesla pohled na obvaz, ale o své pitvě očních bulev a kdo ví čeho ještě se dokázala bavit půl dne, a to dost barvitě. To jen potvrzuje mou teorii, že u nikoho neexistuje přesný model chování, který by byl nějak logicky pochopitelný. To bych měl publikovat, určitě bych za to dostal Nobelovu cenu…
Ale mám taky plno zážitků a chvilek na které vzpomínám radši. Příběh o mých asi nejlepších dnech v životě má kořeny více než paradoxně v nemocnici:
Konečně jsem se rozhodl řešit své už asi tři roky trvající problémy v jarních a letních měsících způsobované pravděpodobně alergií na pyly a kdo ví co ještě. Šel jsem ke své lékařce už v létě, ale ta mi dala pozvánku na alergologii s podzimním datem. Trochu jsem na to zapomněl, ale je lepší přijít pozdě, než nikdy, ne? Jen kdybych netrpěl fobii bílého pláště…
Ve vestibulu jsem potkal svou bývalou rehabilitační terapeutku. Byla to hrozně sympatická, poměrně mladá ženská, a už z dálky mě zdravila:
„Dobrý den, co vy tady? Snad ne zase kolena? Ale už jsme se dlouho neviděli! Jak to je dlouho? Půl roku? To to letí. . .“
„Rád vás vidím, teda za předpokladu, že vás nepotřebuju. . . Ne všechno v pořádku, dalo by se říct, skoro. . .Vás se asi nemá cenu ptát co vy tady, že?“
„To by jste asi neuhodl, ale aspoň, že práce je a bude vždycky dost i když to může znít všelijak…“
„Nezní to tak tvrdě jaké to doopravdy je. Já ale budu muset, jestli tady nechci strávit mládí, tak se mějte hezky, nashledanou.“
„Tak se někdy zastavte, myslím jen tak, zavzpomínat. . .nashledanou.“
To bych se zrovna obešel… To už jsem ale neřekl, mohlo by to vyznít všelijak…
V čekárně jsem strávil asi tři a půl hodiny, a to nepočítám dobu, než jsem vůbec v nemocničním areálu našel tu správnou čekárnu.Kdysi jsem snad tuhle nemocnici znal dobře, až moc, ale všechno se mění a taky rád zapomínám. Konečně jsem byl na řadě a omdléval strachy. Bylo tam dusno, bílo a navíc jsem toho předešlou noc moc nenaspal. Ten doktor mi pod kůži na předloktí vpíchnul pět, nebo šest různých látek, na které bych mohl být podle mého popisu příznaků alergický. Prý se tak přesně zjistí, které látky mi vadí a které ne.
I přes to, že jsem mněl, na doporučení sestřičky, v sedě počkat v čekárně, šel jsem se poohlédnout po nějakém nemocničním bufetu, kde bych si koupil něco k pití. Výtahy obsazené - škoda, že schodiště obsazené nebylo. Zamotala se mi hlava, podlomily kolena a i přes snahu chytit se zábradlí jsem se svalil po schodech dolů…
Když se mi zase rozednilo, křísila mně nějaká sestra. Nějak jsem se dostal do ordinace a mezitím co mi zdravotnice ošetřovala ránu na hlavě, mi doktor vysvětlil příčinu mého pádu - reakce na podané látky. Podle otoku kolem vpichu přesněji na seno.
Dostal jsem nějaké kapky, které mám prý užívat přesně podle předpisu než začne moje sezóna. Už teď vím, že na to asi sem tam zapomenu a i když mi nebylo doporučováno jet ani autem, sedl jsem do něj a uháněl pryč. To ten den pěkně začíná. Já vím proč je tak nesnáším…
Mněl jsem asi tři čtvrtě hodiny na to, abych se dostal do nedalekého sousedního města, kde jsem mněl vyzvednout Artura a Viktora. Mněli tam nějaké vyřizování a pak jsme plánovali společně někam vyrazit.
Normálně cesta trvá asi půl hodiny, ale to by nesměla být na každém kilometru bouračka. Silnice byla pokryta nánosem rozbředlého sněhu a nechytit smyk, nebo alespoň brzdit bylo absolutně nemožné. Další zdržení bylo kvůli porouchaným semaforům na křižovatce, ale i tak jsem je vyzvednul asi jen o půl hodiny později. Byli promrzlí, promoklí od sněhu a samozřejmě, že i pořádně nabroušení.
,,No-no-no ne-e-e, ty-ty-ty jsi do-dorazil! Do-do-doufám, že-že jsi nemusel jet mo-moc rychle?"
,,No jo. No jo. Ale ta cesta … "
,,No jo. No jo. - To jsi do prdele nemohl vyjet dřív !? Co´s kde kurva dělal!?"
,,Ne-ne-nech ho. Ne-nevidíš jak je ce-ce-celý uhnaný z toho jak sem-sem spěchal. A ty se tím už ne-ne-netrap, vždyť jsme přežili a pár o-o-omrzlin, no-no bóže."
,,Mohlo se stát, že bych pro vás nepřijel vůbec, tak se na tohle, buďte tak hodní, vyserte! Málem mě dneska zavřeli do nemocnice…takže fakt nemám náladu. No a když vám byla zima tak jste mohli zalézt do nějaké hospody nebo někde. To, že jste čuráci fakt není můj problém…"
,,Jo, jasně. To by jsi nás pak určitě našel. To by jsme tu ztvrdli…"
,,Ty´s byl v nemocnici? Co ti je? Vypadáš nějak blbě."
,,Jo, co ti je?"
,,Byl jsem na těch testech. No a chtěl jsem se projít, ale omdlel jsem, spadl ze schodů a rozbil si hlavu." Sundal jsem si čepici. ,,Ještě že to nebylo na šití, to bych tam tvrdnul ještě déle."
„Proč si omdlíval, vole?“
,,Hele asi ´s tam měl zůstat. Jedeš opačným směrem."
,,Zkusím to objet, možná, že tudy to půjde rychleji."
No, šlo to sice rychleji, ale zase to byla delší cesta, takže to vlastně vyšlo skoro na stejno. Cestou jsme zastavili jednomu stopaři. Jeli jsme tam kam chtěl, no a tak jsme ho vzali i se všema jeho taškama, a neměl jich zrovna málo…
„A to´s tam byl dobrovolně?“, stopař nemohl tušit o čem je řeč, a tak jen mlčel a poslouchal. „To bych se teda divil… si tam nechtěl jít ani se mnou…“
„Jo, dobrovolně…to víš, myslel jsem, že tam půjdeš se mnou, brouku, to by se mi nemohlo nic stát.“
„Ale vždyť jsem ti přece říkal, že tam půjdeme spolu, až na to budeš připravený.“
„Když já už sem se tak těšil.“
„Ty jsi byl vždycky nedočkavý, ale to mám na tobě rád.“
Hráli jsme s Viktorem takovou HRU, naší oblíbenou hru, kdy jsme se začali bavit jako „více než jen přátelé“… Prostě, když se někde na blízku objevila v hodná oběť, tak jeden z nás otočil celou naši předchozí konverzaci, co možná nejplynuleji, do podobné improvizace. Ani nevím jak jsme na to poprvé přišli, ale je to sranda a nás to pořád baví – pozorovat „diváka“, jak o tom přemýšlí, snaží se dělat jako že nic, někomu to jde líp, někomu hůř. Pochopitelně, že ti co jim to jde hůř nám dělají větší radost, ale to nebyl případ tohohle stopaře…
„Civte! Nemáme benzín.“ Artur v tomhle nikdy nespolupracoval. Vik se na mě podíval a zklamaně otočil oči v sloup.
„Ale tohle nejezdí na benzín.“
„Jdi do prdele, tak prostě blikáš, no.“
„Jsi fakt neuvěřitelně bystrý hošan, Arte.“ Dělal si srandu Viktor.
„Jo, ten nejbystřejší!“
Potřebovali jsme natankovat, tak jsem zajel k nejbližší pumpě. Vyhrnuli jsme se z auta , natankovali jsme a všichni se šli trochu ohřát dovnitř. Ne, v autě zima nebyla, jen jsme si chtěli protáhnout kosti. Já jsem platil a ostatní se rozlezli po obchodě. Byl tam super létající talíř na házení, kterému jsme neodolali a vyzkoušeli ho přímo mezi regály, ale když se tam objevila policejní hlídka, tak jsme toho radši nechali a vytratili se ven.
,,Nemám rád doktory a policajty.", řekl jsem si v duchu.
,,Sakra kde je ten stopař?", ozval se už skoro rozmrzlý Artur, když jsme se blížili k autu. ,,To se šel vychcat nebo co!?“
Čekali jsme na něho ještě čtvrt hodiny…
„Nechal nám tady ty svoje bágly."
Viktor ještě jednou obešel pumpu, ale pak už jsme jeli. Artur se probíral těma věcma, jestli tam náhodou nenajde jeho doklady, nebo nějakou adresu, kam by jsme mu to mohli poslat.
,,Sakra policajti!"
Předjeli nás a zablikali na mě svítícím STOP. Pomalu jsem zastavil. Jeden vylezl z auta a kráčel k nám.
,,Kurva!“, ozvalo se od Artura ze zadu. ,,Já se z toho …"
,,Já taky…",přidal jsem se a ve zpětném zrcátku jsem zahlídl nepřirozeně vyděšenou Arturovu tvář. Zastavil jsem.
Strážník se naklonil k pootevřenému oknu a požádal mě abych vystoupil. Prohlídnul si všechny moje doklady, papíry od auta, a zeptal se mě jestli vím, že nejsem na dálnici.
,,Jo vím." (,,Jasně že to vím gumo…")
,,A kolik se jezdí na silnici pro motorová vozidla nevede-li v obci?"
,,Devadesát?"
,,Maximálně devadesát, ale vy jste jel … No, kolik?"
,,Nevím. Devadesát dva?"(,,Ha ha.")
,,To nebylo devadesát dva. Přesně to bylo sto dvacet dva kilometry za hodinu. Co vy na to pane řidiči?"
,,To není možné …"
,,Ale je to možné a bude to na pokutu pane řidiči. Budete platit hned, nebo vám mám vypsat blok?"
,,Ten magor si myslí, že nevím co s prachama!",řekl jsem si pro sebe, a snažil jsem se to nějak usmlouvat. Chvíli se vykroucel, povídal něco o tom, že by z toho mohl mít velké problémy, ale nakonec přece jenom s hranou neochotou řekl něco jako: ,,Tak pro tentokrát, a dávejte si větší pozor na rychlost. Nashledanou."
,,Nashledanou." (,, Ty parchante!") Zalezl jsem zpátky do auta.
,,Kolik chtěl?", zeptal se Viktor.
,,Za dva bez papíru, hajzl. Teď už nemám ani floka."
,,Kurva! Já se z toho snad poseru!“
„Co pořád máš?“
„ Hele co nám tady ten magor nechal.", dokončil konečně Artur myšlenku.
Jedna z těch tašek co nám tam nechal ten stopař byla plná prachů. Byly tam velké i malé bankovky, staré i nové, naše i něco ,,málo" cizích. Bylo to jako ve snu.
„A pak neberte stopaře…“
Od toho dne jsme pečlivě sledovali všechny zprávy a noviny, jestli je náhodou nebude někdo postrádat. Bylo nám podezřelé, že zmizel zrovna když se kolem motali policajti. Ale těm to přece taky neodevzdáme, stejně by si to rozebrali. Nás hlavně zajímalo jestli někde nejsou v záznamu jejich výrobní čísla. A asi, že nebyly. Nikdy jsme už pak nezjistili odkud ty peníze byly, a mohly být odkudkoliv. Třeba z nějaké zlodějny, z drog, nebo je ten chudák prostě jen našel a hned zase ztratil, a nebo … Prostě jsme po tom už víc nepátrali.
Hned ten večer co jsme ,,dostali" ty peníze jsme svolali naší radu do Viktorova bytu. Ještě cestou jsme se stavili pro Vincenta a doma jsme pak obvolali ostatní. Musel jsem jet pro to moje zlato, protože prý je venku hrozná zima a jí se nechce šlapat takovou dálku, a z velmi podobného důvodu i pro Viktorovu dlouholetou přítelkyni Ditu. I přes to že jsem musel jet, kvůli sněhu, pomalu a na obě dlouho čekat, tak jsme nepřijeli nejpozději. Poslední dorazil, jako vždy, Adam: „Trochu později, já vím, jsem nějak nestíhal…“ A podal to tak, že mu člověk nemohl naprosto nic vyčíst. Prostě to oznamoval, neomlouval se…
O co jde jsme jim řekli, až když tam byli všichni. Teda řekl jim to Viktor. Mysleli si, že si z nich děláme srandu, ale Artur je přesvědčil, že to myslíme, vyjímečně, naprosto vážně. Vysypal všechny ty bankovky na zem a společně jsme to začali počítat.
„Nevybrali jste nějakou pumpu nebo tak něco, že ne?“, zeptal se mě nejistě Adam.
„Jo, a s banánama v ruce.“
Když se nám je podařilo roztřídit na jednotlivé měny dobrali jsme se výsledku : 706 400 našich korun, 55 360 francouzských franků, 18 770 německých marek, plus ještě 2 340 britských liber. Šáhl jsem po novinách s aktuálními kurzy, aby jsme si udělali lepší představu, ale byly to už jen detaily. Bylo to jako ve snu…, ale to už jsem vlastně říkal.
Začaly spory, co s tolika penězy. Všichni jsme jeden přes druhého začli řvát co všechno nutně potřebujeme : Novou hi-fi, gauč, něco na sebe…, dovolenou! A to bylo ono… Začali jsme uvažovat o něčem co by nám nikdo nemohl vzít, o něčem co by se nikdy nepokazilo a co by se dalo rozdělit rovným dílem, i když jsme si to mohli rozdělit jen my tři, a přišli jsme na skvělý nápad. Vlastně na to přišel Vincent, my všichni jsme ho jen schválili.
„A co takhle udělat si takový menší výlet?...“
Rozhodli jsme se podniknout cestu po Evropě. Každý si vybere zemi nebo přímo město kam by se chtěl podívat a pak se to všechno zahrne do plánu trasy. Tak budeme mít zajímavé zážitky, které nám už nikdo neveme, a snad ani nepokazí…
Předběžný plán cesty vypadal zhruba takhle: Maďarsko (a jeho Buda i Pest) - Moskva (s bezpodmínečnou návštěvou mauzolea) - přes Sankt-Peterburg lodí do Stockholmu - Norsko (bezpodmínečně vidět fjordy) - z Osla lodí do Newcastlu - Irsko (bezpodmínečně Belfast i Dublin) - trajektem na kontinent - Nizozemí (coffee shopy jak jinak než bezpodmínečně) - Francie (bezpodmínečně Paříž a vinařské oblasti) - a zase zpátky domů.
Hlavní otázku, a to způsob dopravy jsme vyřešili rychle. Většina rozhodla pro auta a to přesněji dva. Adam a Viktor je měli, jakožto největší z naší skupiny, sehnat. To aby vyhovovaly velikostně i pohodlnostně. Adam byl nejvyšší a Viktor nejtěžší – když jsme šli někam ve třech vypadali jako moje ochranka… Tři dny objížděli ruzné autobazary a nakonec vybrali dvě menší starší dodávky, které pohltily skoro polovinu ,,našich" financí. Nebyly z těch nejprostornějších, ale prý byly spolehlivé, a taky byly obě stejné značky, takže nikdo nemohl říct, že by chtěl jet v tom druhém. Vlastně později se tato žádost objevila, ale barva je přece jen detail…
Potřebovali jsme všechny různé doklady, jako mezinárodní řidičáky, víza… , které jsme si sehnali poměrně rychle, asi jen za třikrát delší čas než jsme předpokládali, a byli jsme skoro připraveni vyrazit. Nesraženi byrokracií a plní očekávání.
Pondělí 21.3.
Nakoupili jsme ještě nějaké drobnosti, sbalili zavazadla, všechno to naložili a 21.března v brzkých ranních hodinách, pokud taky považujete desátou hodinu za brzkou, jsme vyjeli směrem na Budapešť. Byl to první jarní den nejen v kalendáři, ale i ve skutečnosti. Bylo sice ještě chladno, ale slunce už hřálo co mohlo a krajina se pozvolna začala probouzet. Uprostřed loňských trávníků už prosvítaly čerstvě zelené drny, sem tam se objevil i nějaký drobný kvítek, holé stromy si začaly uvědomovat svou nahotu. Ve vzduchu bylo cítit energii a vůně.
Byli jsme rozdělení na dvě posádky: v černé dodávce byli Vincent, Adam a Artur, a holky, Viktor a já jsme jeli v té druhé, modré. V průběhu cesty jsme ale osazení pořád měnili…přece jen byla tahle cesta dětským snem Adama, Viktora a mě, takže jsme se drželi u sebe… Aby jsme se mohli za jízdy dorozumívat, koupili jsme do každého auta jednu krátkodosahovou vysílačku, která nám měla zajišťovat spojení na vzdálenost asi patnácti set metrů. Měli jsme i krycí názvy, které měly sloužit při našem bezdrátovém spojení, ale brzy jsme od nich upustili - jenom komplikovaly život.
Cesta ubíhala rychle. Dálnice jsme v mapě nenašli a tak jsme si vychutnávali cestu po místy rozrušené, většinou ne víc než dvouproudové, silnici. Po malém zdržení na hraničním přechodu Šáchy, kvůli důkladné prohlídce našich podezřele vyhlížejících vozů, taky kvůli Viktorovým vtípkům: „Tak co jak jde šichta? No mě by se teda nechtělo. Jo a dozadu se nedívejte, vezem´ pár věciček, které by si v tabulce k proclení určitě nenašel…“ , se před náma otevřela úrodná nížinná krajina vlnící se v dálce do pohoří Borzsony po naší pravici a do kopců pohoří Ceserhát na druhé straně.
,,No už jsem si myslel, že na těch hranicích ztvrdnem až na večeři! Jsi fakt čurák Viky!" zachrčela vysílačka, která zkreslovala hlas natolik, že jsem málem nepoznal ani Adama, a to ho už znám skoro jednu pětinu století. ,, … ty kurvy se musí asi šíleně nudit!"
„Ale byla to sranda, ne?“
Adam, jedoucí teď před náma, vystrčil z okénka ruku s nelichotivým, přesto již všeobecně přijatým gestem… a Vik z toho měl neskutečnou radost. Rozvaloval se na svém sedadle jako obvykle a bezhlasně se šklebil smíchy…
Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme už vjížděli po boku širokého Dunaje do dvoumilionové Budapešti. Podle informačních značek jsme mířili přímo do centra modernější Peste, což ale nebyl zas tak dobrý nápad. Jen úplnou náhodou jsme našli parkoviště, kde jsme mohli zaparkovat. Vyhnali jsme se z aut, a šli se tady trochu porozhlédnout. Bylo tu plno cizinců, takže ptát se někoho na cestu, nebo nějaký hotel nemělo cenu. Artura napadlo koupit brožurovaného průvodce, podle kterého jsme se mohli ve městě alespoň částečně orientovat.
Když jsme si trochu protáhli kosti, našli jsme v průvodci jeden nedaleký, sympatický hotel, stojící skoro v centru města na východním břehu Dunaje.
„Musíme se vrátit a jet tak jak jsem říkal… nebýt mně, tak jste trochu v prdeli!“
„Jo jsi naše spása, tak nás veď Mojžíši.“
„Za mnou, nemějte strach, samotné vlny moře vás ochrání…“
„Kluci neblbněte, nebo mi z toho Viky nadobro zblbne, už tak to s ním někdy nejde vydržet.“, ozvala se Dita.
„Počkej, nerouhej se, jak nadobro zblbnu? Ty nevěříš že jsem přišel vyvést tyto syny a dcery Izraele?“
„Vole, na to, že jsi ateista, tak to máš celkem v malíku.“
„Vždyť to je část kultury, ne? Mě to babička četla, když jsem byl malý. A nejsem ateista…“
„Jo, já zapomněl, tvoje teorie fenoménu…“
K hotelu jsme dojeli asi za dvacet minut a všichni jsme se nahrnuli do luxusní vstupní haly s recepcí. Pronajali jsme si celkem tři pokoje - dva dvoulůžkové a jeden třílůžkový - ve čtvrtém podlaží na dvě noci a všichni jsme se šli dát nahoru do cajku.
,,Já nechci nic říkat, ale jestli budeme vždycky v tak drahém hotelu kurva, tak budeme na mizině ani ne v polovině cesty!" , poznamenal jemně Vincent.
,,Klid Vinci" , uklidňoval ho Viktor, ,,To jenom teď víš, na začátek, ať jsme v pohodě a postupně si zvykáme na nepohodlí na cestách."
,,No ne, já jenom že to je fakt nechutně drahé …"
Na pokoji jsem byl pověřen odpovědným úkolem, a to vybalováním. Vytáhl jsem všechny věci na postel, a když na ně takhle dopadal stín, vypadaly jako něčím potřísněné, vypadalo to jako…jako krev. „Sakra co to je!“ Roztáhl jsem závěsy. „Zasraný stín!“ Je to pryč.
„Říkal jsi něco, zlato?“
„Myslel jsem, že vidím…Kam chceš dát tohle?“
Když jsme se trochu zabydleli a navzájem se všichni navštívili, rozhodlo se, že by jsme mohli jít někam na večeři a pak se jít porozhlídnout po městě.
Aby Vinc neremcal, nešli jsme do hotelové restaurace, ale vydali jsme se najít nějaký levnější podnik. Samozřejmě jsme museli poznat jedno z nejlevnějších podzemních drah v Evropě, kde jsme půl hodiny strávili u automatu na jízdenky. Jen tak jsme bloudili ulicemi, prohlíželi si náměstí, mosty – Řetězový, Markétin a asi všechny ostatní co tam byly, stejně jako všechny obchody a honosné stavby. Byli jsme na úžasném náměstí, které v půlkruhu lemovaly obrovské sochy maďarských vladařů a vůdců.
Byly tam různé skupinky turistů a holubů. Jeden otec, držící malé dítě, ukazuje prstem na sochy, nějaký homelessák hází holubům kousky pečiva a turisti pobíhají… Napadlo mě, jestli se někdy dokážu vypořádat s geny, jestli dokážu být hodný, jako tenhle chlap s dítětem - ne občas, ale pořád - nebo jestli skončím jako ten bezdomovec se spoustou okřídlených ale prodejných přátel…
„Hej, uletěly ti včely? Jde se.“
Konečně jsme našli nějakou útulnou hospůdku, kde jsme obleželi dva stoly spojené k sobě a poručili si jídelní lístek. Vlastně jsme si ho ale ani chtít nemuseli, protože jsme v něm stejně nerozuměli ani slovu.
Všichni jsme si objednali něco jiného, ale dojmy jsme měli stejné - peklo - všechno bylo šíleně ostré, takže jsme si ještě přiobjednávali pečivo, kterým jsme se to snažili alespoň trochu zajíst. Na holuby jsme nemysleli.
Jak jsme si všimli kolem nás, často se tu pila slivovice se sklenicí malého černého piva, a tak jsme to každopádně museli taky vyzkoušet. Nebylo to vůbec špatné, ale ve větším množství dost zákeřné, což jsme brzy poznali…
Ještě jsme se šli trochu projít po městě a pak, že půjdeme na hotel. Šli jsme kolem břehu širokého Dunaje, po jakési pěší zóně, pozorovali hvězdy a měsíc a povídali si, a taky poslouchali jak teče voda. Tekla potichu.
,,Kam půjdem´ teď?", zeptal se Artur.
,,My jdeme do hotelu.", řekly holky, a Viktor a já jsme šli s nimi.
,,My do hotelu nejdem´! Že ne?! Uvidíme se ráno, možná, jestli už budeme zpátky…“ vyřvával Vinc a všichni tři se ztráceli do noci.
Na hotelu jsme popřáli Ditě a Viktorovi dobrou noc a šli do pokoje. Mněl jsem dost. ,,brzo" vstávat, potom řídit, a taky už bylo celkem pozdě.
„Hmm, konečně pohodlí, jsem z toho auta ještě celá rozlámaná. Co takhle vana ve dvou?“
„Proč ne, stejně se mi ještě vůbec nechce spát.“
„Ty umíš tak krásně lhát. Umím to taky?“
„Tím ale říkáš, že to neumím. Jo tobě to asi jde skvěle. Pěnu, sůl, nebo oboje?“
Dali jsme si koupel, horkou koupel s pěnou a solí, no prostě nádhera a povídali si dlouho do noci. Pustili jsme i televizi, ale moc nás to nechytlo, teda já jsem sice objevil nějaký koncert kapely Seven Dust, ale… Bavili jsme se o tom, jak asi dopadnou ti tři venku a co asi dělají ti vedle, co zítra, kam půjdem a tak.
Cítil jsem se hrozně dobře. Byl jsem na novém, hezkém místě s lidmi, které mám rád a snad i oni mě, před náma bylo plno supr zážitků a srandy a všechny problémy daleko, daleko za námi.
Úterý 22.3.
Ráno jsem se probudil poměrně brzo - asi kolem šesti - ale nevadilo mi to. Byla ještě trochu tma, ale na obloze se dal vyčíst další krásný den bez mráčku. Šel jsem se na chvíli projít ven. Asi jenom na hodinu. Jaro už sice bylo tu, ale zima ještě tak úplně neodešla. V pokoji ale bylo teplo. Jen tak jsem si sedl do křesla v ložnici naproti postele a pozoroval to krásné, spící stvoření, bezstarostně se převalující, s výrazem tak blaženým, že v kontrastu s reálným - špinavým a drsným - světem vypadala až neskutečně. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Zajímalo by mě, jestli i já ,alespoň ve spánku, vyzařuju takový bezbřehý smír.
Nabit energií a optimismem jsem šel dolů objednat snídaně. Objednal jsem celkem šest snídaní na pokoj. Samozřejmě asi tak na desátou hodinu. A jenom šest proto, protože já nesnídám. Prostě ráno nesnesu nic do žaludku, až tak někdy před polednem.
Šel jsem zase nahoru a pokračoval v nabíjení se klidem a optimismem až do deseti, kdy jsem uslyšel klepání na dveře. Snídaně do postele byla tady.
„Díky, to je dobrí, já už to myslím zvládnu.“ Zavřel jsem dveře a opatrně nesl velký podnos, abych něco nepřevrhl. Nevím proč se snažím, když mi tady stejně nikdo nerozumí.
,,Ááá, už jsme se konečně probudili … Tady máš snídani."
,,Dík. Kolik je?"
,,Bylo deset. Jak se´s vyspala?"
,,Hmm, ale ještě bych spala. Ostatní už jsou vzhůru?"
„Co to tady máš?“ zahlédl jsem rudý lesk ve vlasech, „Ukaž.“
„Co?“
„ Ne… nic. Promiň jen se mi asi něco zdálo, ten závěs hází divné stíny, asi to byl. . . Na co ses ptala?“
„Jestli jsou už ostatní vzhůru.“
,,Jo, teď už určitě. Taky jsem jim objednal snídaně na pokoj, takže je už určitě vzbudili."
„Co´s myslel, že tady mám?“
„Nevím, jen smítko.“
,,Hm. Nedáš si? Vypadáš nějak bledě, není ti něco?"
,,Ne, dík. Taky vypadáš moc hezky."
,,V kolik jsi vstal?"
,,Asi v šest, pak už se mi nějak nechtělo, tak jsem se šel trochu projít ven a objednat ty snídaně."
Asi za třičtvrtě hodiny přišel Viktor. Bylo na něm vidět, že by taky ještě rád spal, ale i tak byl za snídaně rád.
„Dobré ráno. Co říkáte na snídani? Mohlo jí být víc, co?“
„Tak si vem ještě tohle, jestli ti to nevadí, mě zbylo.“
„Fakt nebudeš? No mě to teda nevadí, už jsem to dorazil i za Ditu, ještě obejdu pár pokojů a budu sytý.“
,,Nevíš jak jsou na tom ti tři?, zeptal jsem se.
,,No, podle toho co jsem mněl možnost slyšet z chodby asi moc rádi nebyli. Ještě, že jim ta ženská co jim to nesla nerozuměla."
Jak jsme se později dozvěděli, tak ti tři skončili v pět asi tak s třema promilema... Takže brzký ranní budíček moc nepřivítali.
Celý zbytek dne jsme strávili v ulicích města. Prošli jsme historickou Buda i tu novější Pest, a taky všech šest mostů spojujících od roku 1873 tato dva města v jedno. Zavítali jsme do lesního háje jen tak se tyčícího hned vedle západní části města. Z dálky vypadal honosně, ale ve skutečnosti to byl jen park. Sedli jsme si s Adamem na lavičku a povídali, přidal se ještě Viktor a zase jsme to byli my, tři králové… Ostatní šli na procházku kolem. Vzpomínali jsme jako by jsme už měli všechno za sebou. Je zajímavé mluvit s někým, kdo o vás ví pomalu víc než vy sami… Nemusíte nic schovávat, je to jako když mluvíte s odrazem v zrcadle. Už dávno mi došlo, jaké mám štěstí, že jsem potkal tyhle lidi, ale je příjemné si to i jen tak někdy uvědomit…
„A co z toho udělat tradici?“, navrhoval sem.
„To jako brát dobré stopy, obírat je a pak si za to užívat? Proč ne!“, typický Vik.
„Ale to by jsme fakt mohli, udělat podobnou tradici jako máme na štědrý den hory“, zastal se mě Adam.
„Kurva, my vždycky něco plánujeme a pak je z toho stejně hovno!“
„Ale tohle jsme plánovali, sice roky, a nakonec jsme to přece jen uskutečnili.“
„Nejlepší jsou neplánované události. Plány jsou na nic. Kdo ví co bude příští rok…“
Začínalo to zabředávat do úvah, teorizování a námi tak oblíbené filozofování. Těžko by se to překládalo do, po tolkienovsku řečeno, obecné řeči, takže to vynechám, stejně by vás to nebavilo víc o nic víc, než to co se přeložit dalo.
Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani slavné lázně - a že jich tady bylo hodně, něco kolem třiceti jen v centru - ze kterých jsem já osobně neměl zas tak slavný dojem, protože neumím plavat. Večer jsme pak došli na pokoj ještě unavenější než ten předchozí den s tou výjimkou, že zítra nás čekala další cesta.
Středa 23.3.
Ráno, když už byli všichni po snídani, jsme naložili věci do aut, nakoupili ještě nějaké jídlo a jiho-východním směrem jsme vyjeli z města do úrodné Velké uherské nížiny, kterou rozděluje na dvě části řeka Tisa. A právě na Tise leželo osmdesáti tisícové město Szolnok, které je správním střediskem župy Jázs-Nagykun-Szolnok.
Neměli jsme důvod a ani čas se ve městě zastavovat, a tak jsme pokračovali dál na východ k dvou set deseti tisícovému Debrecínu s nedalekým národním parkem Hortobágy, kam jsme se samozřejmě cestou taky zastavili. Byla to sice trochu zajížďka, ale určitě stála za to. Člověka potěší, že ještě někde existujou taková místa jako ze starých časů, ostůvky v pustině.
Chodili jsme po lese a obdivovali ty stromy, tu atmosféru… asi jsem se narodil ve špatném století. Povídali jsme si a blbli. Hráli jsme na schovky, což u nás nebylo nic divného. Infantilními nápady jsme oplývali vždy. Zalezl jsem do jedné jámy ověnčené pokroucenými kořeny a čekal. Díval jsem se škvírami mezi těmi kořeny kolem a viděl pár podivínů přebíhat z jedné „skrýše“ do druhé s panickou hrůzou z odhalení. Hledal nás Artur a dělal to s šarmem jemu vlastním, lákal nás sladkýma řečma, jako v nějaké pohádce o černém strašidelném lese, a ostatní si brzo role vystrašených a ohrožených dětí osvojili. Nevěřili by jste jak muže byt taková dětská hra vzrušující.
Teď kolem mě proběhl, málem mně viděl. Vidím zděšené pátrající oči Dity a Adama. Dokonce i jeho to chytlo, i když byl většinou stoicky nad věcí.
„Mám tě vole!“ uslyšel jsem za sebou nepříjemný hluboký a chraplavý šepot a la Max Cavalera a dopadnutí těla do měkkého podloží.
„Vinci ty jsi magor! Ježíši, víš jak jsem se lekl?!“
„Hem he hem.“smál se škodolibě. „Musíš být ve střehu, brouku. Tak co na to říkáš? Zase jsem měl s tím výletem fenomenální nápad, co? “
„Ten se ti povedl.“
„Ale..?“
„Co „ale“?“, přerušil mně Viktor.
Do jámy skočil Adam: „To jste zase někdo na něco přišli…“ Dřepnul si a mlčky naslouchal s taktem jemu vlastním.
„Chtěl jsi něco dodat ne? Bacha Artur…“ Vrátil se Vik k našemu rozhovoru.
„Asi mi hrabe…“
„To nám nesděluješ nic nového, tobě někdy nehrabalo?“ Zapojil se Adam.
„Myslím, víc něž předtím. Viděl jsem fakt divné věci, stíny v tvaru, vypadají jako něco…“
„Aáá, takže jsi včera dělal zase stíny na zeď?“
„Tyhle se mi v tom případě povedly.“
„Cos teda viděl?“
„Nevím jak to popsat, je to jako ve snu, díváš se na to a jsi přesvědčený, že to tam fakt je, zhrozíš se a v tu ránu nevíš co tě vyděsilo. Chápeš? Pořád tam ten stín je, nic se nezmění, jen už to nevidíš…“
„Vždyť jsi včera tolik nepil. Ne, dělám si srandu, to se stává každému. Třeba co asi musí vidět Adam, že je takový paranoik?“ Mrkne a naznačí hlavou směr k němu. Seděl tam zchoulený za nějakou kládou, oči až na vrch hlavy a pozoroval okolí. Podíval jsem se na Vincenta a pohledem mu naznačil, že beru, že jsem naprosto normální, ten vyskočil z našeho, vlastně mého úkrytu a šel zase vystrašit někoho jiného…
„Co?“, zeptal se nezapojeně Adam.
Byl čas jet dál.
Debrecín, jako správní středisko župy Hajdú-Bihar, nás lákal svou pověstí starobylého obchodního města, založeného ve čtrnáctém století a možností právě zde sehnat a ochutnat všechna vyhlášená maďarská vína (nejvíc to sem táhlo samozřejmě Vincenta, našeho odborníka přes všechno co teče). Šli jsme do jednoho menšího stylového vinařského podniku,kde si Vincent, kupodivu všech, na ceny nestěžoval.
„…hele a zkuste ještě tohle, všimněte si té nektarové vůně“, rozplýval se a Artur s Viktorem jen nabroušeně přihlíželi, protože byli na řadě s řízením:
„Jdi do prdele!“
„A co si dáme teď? Já bych navrhoval…“
„Já bych navrhovala odsud vypadnout dřív než ho poneseme.“
„Bráchu? To se neboj.“
Město jsme opouštěli v pozdních večerních hodinách s pocitem naplnění z opravdu udivujícího výběru a s cílem co nejdříve přejet Ukrajinsko-Maďarské hranice.
Čtvrtek 24.3.
Ráno jsme projížděli mezi západními a Východními Karpaty směrem na město Lviv s osmi sty tisíci obyvateli. Odtud pak bez větších zastávek přes Podolskou a Dněperskou vrchovinu a přes města Ternopol, Hmelnickij a Vinnic a do dvou a půl milionového hlavního města Ukrajiny - Kyjeva, kde jsme dorazili asi kolem šesti ráno.
Pátek 25.3.
Po krátkém spánku a následné prohlídce centra města zahrnující i oběd, jsme se vydali opět na cestu. Opouštěli jsme břehy Dněpru a mířili k Ukrajinsko-Ruským hranicím, ty jsme přejeli kolem osmi hodin večer. Noc ubíhala pomalu. Shodou okolností na mě připadlo řízení spolu s Arturem, ten řídil snad pořád, v tom druhém autě. Všichni kolem většinou spali a já jsem měl co dělat abych neusnul taky. Sem tam jsme něco prohodili přes vysílačku s Arturem, který - alespoň podle hlasu - taky neoplýval energií.
„Kolem mě to tady všechno spí, to je ale podpora kamaráda! Jaké to je u tebe?“
„Taky mrtvo, i když se divím, protože Viktor tady vyřezává svou serenádu.“ Minuli jsme Další z řady benzínových stanic.
„Brácha tady taky. Mě se chce děsně spát, mohli by jsme zastavit někde na příští benzínce a trochu se rozebrat, nebo to brzy někam napálím.“ Při slově napálím, mi proběhl mráz po zádech...
„Jsem pro, na příští zastavujem.“
Asi za dvacet minut jsme už stáli na parkovišti, protahovali si kosti a nabírali mrazivý vzduch z plných plic, aby jsme se vzkřísili.
„Necháme ty spící Růženky tady a půjdem se projít, ne? Myslím, že jim to vadit nebude.“
„Já musím na toalety trochu se opláchnout studenou vodou.“
„Jdu taky. V kolik by jsme měli asi být v Moskvě? Už se těším na normální postel.“
„Nevím, asi tam budem někdy ráno. Vždyť je to jedno, stejně tam toho moc nenaspíš.“
„No jo, ostatní se vyspí teď a my pak přece nebudeme trhat partu...Měli jsme jet vlakem, jak jsem říkal, bylo by to pohodlnější a bez problémů.“
„A bez nejistoty, jestli jedeme dobře.“
„Jo chudák Viktor by ztratil výsostné postavení hlavního navigátora.“
„Jediného navigátora.“
„Co, něco o mě?“ vynořil se odněkud ještě rozespalý Adam. „To jste nás nemohli vzbudit, kurva já se můžu pochcat!“
„Ostatní už jsou taky vzhůru?“
„Co? Nevím.“
„Vždyť jsi tam teď byl. Tak spali když jsi odcházel?“
„Co?“
„Ty vole, ty jsi ještě zbouraný! Jóóó!“ smál se Artur. Tohle byl typický Adam po ránu, nebo po probuzení. Prostě nereagoval. A taky když se ho někdo zeptal na něco, na co se mu nechtělo odpovídat, to potom taky měl na všechno to své iritující „Co?“.Ostatní už byli samozřejmě vzhůru a byl na ně zábavný pohled. Venku jim byla zima, vadilo jim ostré světlo a mluvili těmi tichými, nemelodickými a ospalými hlasy…
Jeli jsme dál přes nekonečnou Evropskou rovinu jen lehce zvlněnou Středoruskou vrchovinou.
Sobota 26.3.
Kolem deváté hodiny ráno jsme už projížděli kolem Moskevského letiště Vnukovo a dál do centra, kde jsme si sehnali ,,levnější" hotel. Na pokojích jsme se s Arturem prospali asi tak dvě, tři hodinky. Neměli jsme moc času a tak jsme se v jeho zbytku snažili projít všechny zajímavé místa.
Vydali jsme se najít Rudé náměstí a nehledali jsme dlouho. Čekali jsme něco víc, ale bylo jako každé jiné náměstí, které jsme kdy viděli. Zato mauzoleum v nás zanechalo hluboký dojem. Bylo to nepříjemné, temné, minulostí nasáklé místo, kde si člověk musel vystát řadu na to, aby se mohl podívat na pár desítek let mrtvého staříka, vystaveného ve skleněné rakvi k obdívu všem. Šli jsme na pozdní oběd a potom se podívat na slavné Bol´šoj Teatr - honosné operní a baletní moskevské divadlo stojící už od roku 1825.
„Myslíš, že dnes něco hrajou?“ zeptala se.
„Ty rozumíš rusky?“
„No něco jo. Ty snad ne?“
„Hm, tak se podíváme, kde tady mají program. Kterého je dneska?“
„Dvacátého šestého.“
„Dnes hrajou LETNÍ HOSTÉ od Gorkého. Becketa bych bral radši. Chceš na to večer jít?“
„Já nevím. Půjdem´?“
„Takže se mám zeptat na lístky?“
„Mmm, jo.“
„Nechceš mi jít pomoct s tou ruštinou..?“
„Excuse me, can I Buy the tickets on today evening even now?“ Je to šílené pomyšlení, že slované se musí mezi sebou bavit anglicky aby si rozuměli.
„Tak co, máš to?“
„Patnáctá řada, Sedadla 23 a 24. Půjdete se mnou slečno?“
Další turistickým lákadlem, které jsme navštívili je historické centrum Moskvy, od třináctého století sídlo moskevských knížat a od šestnáctého století taky ruských carů - Kreml - fungující od roku devatenáct set osmnáct do devadesátého prvního jako centrum sovětské moci.
Na večer jsme našli nějaký vyhlášený moskevský klub, do kterého jsme měli po divadle taky přijít.
„Říkala jsem ti, že se ti bude ten oblek hodit.“
„No bez něj bych to taky nějak přežil. Kolik je vlastně hodin?“
„Sedm. Poslední dobou se nějak neorientuješ v čase, ne?“
„Na hodinky se dívám jen když mě něco nebaví. Takže nevím jestli si je dnes pro jistotu nemám nechat tady.“
„Bude to fajn, uvidíš. No, ale jestli myslíš, tak si je radši neber. Měli by jsme už jít.“
Představení začínalo v osm. Byla tam spousta lidí a došlo mi, že s tím oblekem jsem přece jen udělal dobře, i když koho by napadlo, že...
„Jdeme si už sednout? Za chvíli to začne. Tvař se že jsi tady se mnou rád.“
„Já tady s tebou jsem přece rád.“ Vešli jsme do ohromného hlavního sálu.
„...18,17,16, patnáctá řada... sedadla 23 a 24, tady to je.“
„Víš o čem to je?“ zeptala se. Sál potemněl.
„Netuším, budeš mi to překládat.“ Zase ten stín a mihotavé světlo, to se dá přece v divadle čekat. Její ruka. Vypadá jako... ne to se mi snad zdá. Chytnu ji. Podívá se na mě a malinko se usměje. No alespoň nevypadám jako blázen, ale že se snažím chovat mile... Jen kdyby mi v koutku oka pořád něco nemihotalo. Cítil jsem se z ničeho nic nějak provinile, přemýšlel jsem proč, ale na nic jsem nepřišel. Asi se potřebuju vyspat.
Po představení jsme se hezkou večerní procházkou dostali k místu kde na nás měli čekat ostatní. Zvenčí to nevypadalo nějak zvláštně. Vešli jsme dovnitř...
Tak hustou atmosféru jsem asi ještě nezažil. Hemžilo se to tady všelijakými ruskými podnikateli a jejich doprovody ať už v podobě tupých goril, nebo neméně tupých, nepřírodně vyhlížejících ,,společnic". Cítil jsem se tady jako v nějakém špatném americkém filmu. Za ten večer jsme asi dvakrát, nebo třikrát tahali Vince, nebo Artura z nějakých problémů, ať už s výše zmiňovanými gorilami, nebo s taktéž výše zmiňovanými společnicemi. Alespoň jsme se nenudili.
„Tak co, jaké bylo divadlo?“ zeptal se mně Viktor. „Vypadáš vyloženě nadšeně.“
„Co máte všichni s tím jak vypadám?! Bylo to fajn, líbilo se mi to. Co pijete?“
„Pivo, vodku, víno...klasický trojboj. Už máš objednáno?“
„Ne ještě ne, snad tady někdo přijde.“
„Tak s tím nepočítej, jdu na záchod tak vám u baru cestou objednám. Co si dáš? Vyser se na něho Vincente!“
„Hádej můžeš třikrát.“
„Že by pivo? A ty? Vlastně bych se měl prvně ptát tebe, sorry, ale Valtr vypadá tak žíznivě, to víš.“
„Asi to víno, dík.“ odpověděla... Na Vikiho kecy už byla zvyklá.
Když jsme se pak vraceli, tak na nás to ještě před pár hodinama nudné Rudé náměstí zapůsobilo mnohem víc. Možná to bylo alkoholem, možná únavou, nevím…Teď bylo úplně prázdné, lesklo se v rose a paprscích z bezpočtu halogenů osvětlujících okolní budovy a vypadalo tak nějak opravdověji - i když...
„Ty vole tady by se to manifestovalo! Jen kdyby nahoře nebyli takoví magoři.“ ušklíbl se Viktor a chodil pozpátku. To dělal ostatně často, když byl měl naváto.
„Chybí ti to?“ zeptal se Artur.
„Ne, znáš mně, já na to nejsem.“
„Tak to já jo!“
„Jdi ode mě ty levičáku!“
„Kapitalisto!“
Neděle 27.3.
Ráno jsme chtěli stihnout všechno co jsme nestihli včera, a tak jsme jeli do čtvrti Ostankino podívat se na Výstavu úspěchů národního hospodářství SSSR, do části Petrovsko Rozumovskoje na stadión Dinama i na Ústřední stadión Vladimíra Iljiče Lenina ve čtvrti Očakovo - to hlavně kvůli Arturovi, zarytému fandovi fotbalu:
„Ty stadióny jsou kurva všude stejné!“ soptil Artur.
„A cos čekal, brácho?“
„Tak my se tady táhnem jenom kvůli tobě a ty se z toho jenom točíš!“ přidával se Viktor.
„Jo, tak jsou teda hrozně super! Kam jdeme teď?“
Dostali jsme se i na Novoděvíčí hřbitov:
„...drž hubu Arture. Všichni už víme, že hřbitovy jsou všude stejné!“
do Trefiakovské galerie:
„Zabijte ho někdo!“
a zpátky na ,,ve dne zase nudné" Rudé náměstí. A když jsme se za šera vraceli do hotelu, rozhodli jsme se, že dneska večer už nikam nepůjdeme, ale že zůstaneme hezky doma a po dlouhé době se zase pořádně vyspíme...
Nápad to nebyl špatný, ale jak se později ukázalo, nebyl příliš realizovatelný. Všichni se zcukli na našem pokoji a bavili jsme se a popíjeli a opět dlouho do noci.
Trochu jsme vzpomínali a většinou to vypadalo asi jako: ,,A pamatuješ jak jsme tenkrát vlezli těm hajzlům na tu jejich schůzi nebo co to bylo…?!", a všichni jsme se mohli potrhat smíchy. Teda skoro všichni. Holky se moc nebavily, a tak jsme jim vždycky museli objasnit celou situaci, přičemž jsme většinou zabředli do úplně jiných - stejně zábavných událostí jako byly ty právě vysvětlované. A to vše tak chaoticky jak jsme jen svedli.
Později jsme ale radši od vzpomínek upustili a začali se bránit od nařčení, že jsme ,,banda typických, chlapských šílenců". Mě osobně ani tak nevadilo to, že jsem byl nazván jedním z bandy šílenců, ale výraz ,,typicky chlapských" nás teda fakt nasral. Cítil jsem v tom srovnání s ,,typickýma" maskulinistickýma, měšťáckýma, tupýma a ješitnýma buranama, kteří se baví jenom o fotbale, nebo se chlubí nějakou ženskou, a to bylo přesně to od čeho jsem se celý svůj život snažil být co nejdál. Přešli jsme radši na jiné téma ...
,,Co ti je?", zeptal jsem se.
,,Nic. Trochu se mi chce spát, ale to je dobré ..."
,,Co si to tam šuškáte!?", zeptal se Artur.
„Co si to tam šuškáte?“ bavil se Adam po svém.
,,Hele, nám se chce trochu spát, že, tak jestli chcete, tak tady zůstaňte, my půjdem třeba do vašeho pokoje.", chytl jsem klíče co mi hodil Adam.
,,Ty jseš…"
,,Mějte se. Dobrou."
„Počkejte! ´S moh´ říct. My bychom …", ozval se Viktor.
„Si mohl říct. My bychom. . .“
,,Ale v klidu. My se jenom přesunem, jestli vám to nebude vadit…"
,,Tak zítra ráno."
,,Mějte se…"
Zavřel jsem dveře a čekal jsem technické připomínky k mé netaktnosti…
,,Ty jseš hrozný!" A je to tady.
,,Ale proč, vždyť jsem jenom řekl, že půjde´m vedle. Chce se ti spát, ne?"
,,No jo, ale neznělo to tak."
,,Hmm, a jak to teda znělo."
,,No jako že je vyháníš."
,,Ha ha. Ale já jsem je vyháněl."
,,No vždyť říkám že jseš hrozný ..."
„No alespoň, že k tobě se chován slušně, ne?“
„To máš jediné štěstí.“
„Chtělo se ti spát zlato...“
„...ale už se mi nechce...“
„A pak že já jsem hrozný.“
Pondělí 28.3.
Brzy ráno, po mírném zmatku ze záměny pokojů, jsme opět vyjeli. Moskvu jsme opouštěli přesně opačným směrem, než jsme do ní před pár hodinama vjížděli a to směrem na necelých šest set kilometrů vzdálený Sankt-Peterburg.
Celou cestu se jelo skoro rovně a to bez větších zastávek asi sedm hodin a já jsem si už fakt myslel, že ta silnice snad nikde nekončí. Za volantem jsem se střídal s Viktorem. Jen jsme všichni mlčeli a čekali, kdy už z té zasrané roviny před náma konečně vyroste pětimilionové město Sankt-Peterburg. Zastavili jsme se jen na něco malého k snědku.
„Hele Adame, že bys už podruhé nezvládl vypít tři litry coly, tak kolem půl hoďky, co??“ dráždil Viktor.
„V pohodě.“
„Ha ha, tak to chci vidět!“ přidal se Artur.
„Tak mi je sem doneste.“
„Cože ty jsi někdy vypil tři litry koly za půl hodiny?“ zeptala se udiveně. Tohle storry se k ní asi ještě nedoneslo.
„Jo a pak se málem pochcal.“
„Ale jenom málem. Tak kde je ta cola?
„Viktor to už nese...“
„Minule ti málem praskl močový měchýř ty pako.“ povzbuzoval jsem ho ač se to tak možná nezdálo.
„Ale od té doby se mi určitě ještě zvětšil.“ Jak jsem předpokládal.
„Nefandi si.“ zasmál se Vincent.
„Já rostu pořád...“
„Do tebe se toho vleze!“ uznale poznamenal Viktor. „A ty bublinky...“
„Tu poslední nedám. Předtím jsem měl asi žízeň nebo co.“
„Bumbej, bumbej!“
„Ty jsi to fakt vypil?“ divila se Dita. My jsme se chechtali jako koně.
„Adam si odbrknul a prohodil: „Samozřejmě.“
Zaplatili jsme a vydali se do přístavu, („Kurva kde jsou tady hajzly?!“) kde jsme se po neočekávaných („To už není prdel, mě asi fakt praskne měchýř!“), nezáživných („Chcát!“) a nekonečných peripetiích konečně nalodili a opět se rozpohybovali, tentokrát ve směru na sedm set dvacet kilometrů vzdálené švédské hlavní město Stockholm.
Pluli jsme na šíleně velké lodi, nebo spíš v ní. Auta jsme nechali někde dole, asi 20 metrů pod úrovní ponoru, v ohromném prostoru lodě, určeného k přepravě jiných, menších dopravních prostředků, a šli jsme na horní palubu hledat něco, čím by jsme zahnali nudu. Bylo tu na co si jen vzpomenete: obchody, bary, herny, koutky pro děti, knihovna, jídelna, restaurace, záchody, koupelny, čekárny.., takže nám několika hodinová cesta celkem rychle utekla. Hodně času jsme strávili tím, že jsme se střídavě ztráceli a zase hledali, a když jsme jednoho našli, zjistili jsme, že se ztratil zase někdo jiný.
Z ,,bezpečí" paluby jsme pozorovali neklidné moře, nevlídné počasí a nadšené turisty.
„Nesnáším turisty!“ prohlásil pořád ještě bledý Adam.
„Ty jseš taky turista.“ oponoval mu Viktor.
„Jo, my všichni jsme turisti.“ přidal se Artur.
„Ty buď ticho komouši!“
„Zbohatlíku!“
Úterý 29.3.
V dálce byla i přes docela hustou mlhu a tmu vidět švédská pevnina a za chvíli i přístavní Stockholm se všemi jeho přístavy narvanými loděmi všech velikostí, tvarů a barev, odtud jsme vyrazili směrem na sever přes města jako Gavle, Soderhamn, Ljusdal, přes Ostersund až k hranicím a pak už na norský Trondheim. To byl náš v pořadí třetí cíl.
Někde na okraji města jsme si našli, tentokrát už opravdu, levný hotel, kde jsme dospávali to, co jsme zanedbali za posledních pár dní.
Středa 30.3.
Ráno jsme pak plní elánu prochodili město křížem krážem a pak jsme se vydali poprvé v životě spatřit opravdový nefalšovaný fjord - podle kterého bylo pojmenováno i tohle město - Trondheim. Byl to úžasný kus drsné, ale zelení hustě porostlé krajiny s tak typickou severskou příchutí.
Od moře svištěl ohlušující vítr, jaký tady prý už dlouho nepamatovali. Vincent, který i s Viktorem a Arturem běhal nadšeně všude kolem, se ho snažil z celých plic přeřvat, ale já jsem neslyšel ani slovo. I přes to jsem mu přikyvoval a z celých sil mu odpovídal: ,,No to bych řek´!"
,,Co to říkal?"
,,Nemám ponětí. Proč?"
,,No že´s mu odpovídal."
,,Sice jsem mu nerozuměl, ale přesně vím, co mi asi chtěl říct."
,,A co ti teda chtěl říct?"
,,No,něco v tom smyslu, že je to tu super a tak. A že by to chtělo flašku, jak je znám.“
Viktor, který mezitím přiběhl k nám a tak i slyšel o čem se bavíme jen chápavě přikyvoval jak jsem to vystihl. ,,To už v nás prostě je. My si rozumíme i když se neslyšíme. Že jo?"
,,No to bych řek´!", a oba jsme se začali přihlouple smát.
,,Já prostě nikdy nepoznám, jestli si děláte srandu ze mě, z někoho jiného, a nebo jestli mluvíte vážně."
,,To nejsi sama!", odpověděl Viktor, podíval se na mě a zase jsme vybouchli smíchem. Měli jsme prostě dobrou náladu a nesmáli jme se žádným konkrétním věcem, prostě jsme se smáli jen tak…skoro.
Čtvrtek 31.3.
A tak jsme taky jen tak, bez větších příprav vyrazili na jih a kdykoli se to jen trochu dalo, tak jsme jeli až na kraj fjordu a pak pěšky ještě dál. Cestou jsme se zastavovali skoro na každé benzínce, v každém městě, no prostě všude.
Pátek 1.4.
Na jedné takové benzínpumpě jsme se zastavili, abychom si koupili něco k pití, a taky někteří z nás nutně potřebovali na záchod. Ty ale byly mimo provoz, a tak jsme přeběhli silnici a to co jsme potřebovali jsme vykonali ve stínu místního lesního porostu.
Byla to ta nejčerstvěji vonící toaleta na které jsem kdy byl. Stromy tvořily dokonalou bariéru proti hluku okolo jedoucích aut, proti všudypřítomnému ostrému větru a vůbec proti zbytku světa. Ani jsem si nevšiml že ostatní už dávno zmizeli. Lehl jsem si na měkkou postel z napadaného jehličí a díval se proti světlu cezenému skrz vrcholky stromů. Cítil jsem se hrozně dobře, že jsem s lidma co mám rád na tak krásném místě, a že zatím nebyly žádné větší problémy ať už s čímkoliv, a že to byl fakt supr nápad vrazit ty prachy do téhle cesty.
,,Sakra ostatní už na mě budou asi čekat", problesklo mi v duchu. Rychle jsem vstal, trochu se oprášil a zamířil k silnici. Na druhé straně už všichni čekali, něco křičeli a mávali na mě kde jsem a že mám sebou pohnout. - No, a zase jsem neslyšel jediné slovo. - Mrknu přes cestu, vpravo nic, vlevo jeden ucouraný náklaďák, a tak jsem vyrazil, že to před ním ještě stihnu.
Jediné co si potom ještě pamatuju jsou ty jejich obličeje a zvuk brzd toho tmavého sedanu, který zrovna předjížděl ten náklaďák z druhé strany, potom šílená rána a hlavou mi proletěla vznosná myšlenka: ,,Do prdele…"
Když jsem se později probral v nemocnici, kromě hlavy a ruky, ve které jsem měl vraženou jehlu s kapačkou, mě skoro nic moc nebolelo. A když se mě sestra zeptala mojí mateřštinou: ,,Tak co, už jste vzhůru?", došlo mi, že asi nebudu v žádné zasrané, doktorů a všech těch mučících nástrojů plné norské nemocnici, ani nikde jinde než právě v té zasrané, doktorů a všech těch mučících nástrojů plné nemocnici, kde jsem asi před dvěmi měsíci byl na alergologické testy. . .
…a s těma dvěma měsícema to taky nebylo tak úplně správně. Byly to pouhé dva dny …Prostě to byl ten nejnádhernější sen s ještě překrásnějším koncem. Ani si neumíte představit jak by jen byl krásný proti nesmlouvavé životní realitě. Možná ještě vnímat a možná taky ne, válet se na špinavé silnici uprostřed všeho toho zmatku kolem, který by snad následoval, a jen tak se dívat do slunce, nebo jen špinit naleštěnou přední kapotu a být zahříván teplem motoru . . . Ten nejúžasnější rauš v životě, prostě blaho a teplo a světlo ale i tma a neuvěřitelný chlad, prostě všechno v jednom a mít to všechno jenom pro sebe.
Vteřinu trvající pocit krásy a štěstí přebil mnohem silnější pocit - pocit nekonečného smutku, beznaděje a viny. Při snaze sobecky utéct zpět na tu silnici k mým zděšeným přátelům jsem si vybavil daleko reálnější obraz silnice, který jsem měl před očima snad milionkrát - zelená tráva, takový klid a ticho, na trávě rosa … jenom ona a já a snad ještě Bůh, ale ten asi zrovna neměl čas. Určitě neměl čas, a neměl ani chuť si ho udělat. A ona měla pravdu…
Tehdy se konečně zlomila komunikační krize, a přitom nepadlo ani slovo. A jako že si nejsem schopen zapamatovat žádné podrobnosti, tak z toho dne si pamatuju a budu si pamatovat absoulutně všechno až do své smrti, a možná že i potom. Ten její pohled - jako by jí snad ani nikdy nebylo líp, jak byla bledá, jak se červenala… ne, neodporuju si.
Bledá byla zimou, od šoku a bolestí… a červenala se tak úžasně teplou a lepkavou krví, která byla všude a kterou jsem se ani nesnažil zastavit. A vlastně jsem se nesnažil o cokoli, nemělo to cenu, to jsme věděli oba a moc dobře. A v hlavě jsem neměl nic než nekonečný pocit nespravedlnosti celého zkurveného světa, bolelo mě v krku jak jsem se snažil zatlačit slzy zpátky odkud přišly a čas se milosrdně vlekl jako nikdy jindy - naštěstí.
Jak rád bych žil tu verzi ze snu… Zítra možná pozítří mě pustí a skoro všechno se vrátí do starých kolejí nudného stereotypu. Celé dva dny jsem se necítil hůř.
,,Tohle už víckrát nedělej rozumíš!", vešel do pokoje Viktor připraven zvednout mi náladu. Snažil se víc než kdykoli před tím, s nekonečnou výdrží se mě snažil přivést na jiné myšlenky… nikdy se mu to už zcela nepovedlo. A já jsem nikomu neřekl nic ze snu. Ani Viktor se nikdy nedozvěděl co se vlastně tehdy stalo…
,,Neuvěříš co se nám s Arturem dneska stalo. Jeli jsme takhle po cestě a přibrali jsme nějakého stopaře se spoustou báglů a ten vůl…
R.H.O.