Divutvorný svět Goudy a spol.

Den byl na spadnutí a Goudovi začínala polední přestávka o půl dvanácté. Když se dočkal té magické hodiny oběda, s popěvkem „pekař peče housky“ na rtech se vydal směrem ke kantýně. Dělala tam jedna slečna, středního věku a on – Ivoš s ní měl jedno malé tajemství. Té slečně se říkalo Amanda – v seriálu Sex ve městě postava téhož jména náruživě osouložila vše co se hýbalo – a jinak to byla kuchařka Božena. Amanda a Gouda spolu tu a tam, v pracovní době nebo po ní v opuštěném hangáru nebo před ním slušně řečeno obcovali. Byl to typický vztah na pracovišti a nutno dodat, že Amanda udržovala takových vztahů celou řadu. A Miloš, Goudův přítel z hospody a zaměstnanec téže fabriky ušel jistému údělu Amandina amanta jen díky tomu, že jeho pracoviště se nachází na jiném úseku mnohatisícové Nové Huti. Při cestě na oběd přemýšlel Gouda co si ten den dá, na čem si pošmákne, co prohodí pysky. Ač jídelníček byl omezený a on tak mohl vybírat ze tří jídel, věděl, že jeho Bóža mu nějakou tu flákotu mimo jídelní rozvrh na talíř plácne, a tak si představoval, že by si dnes – při pondělku nědělal násilí a dal si svůj oblíbený točený s hráškem a limonádou. V malé místnůstce se postavil do řady, a když byl u okýnka, ani nemusel nic říkat a žena se síťkou na hlavě, na níž se třásl všechen rosol co ho na sobě měla, už volala Amandu a s hlasitým bezzubým smíchem plácala naběračkou do kádě s bramborovou kaší a ta dalekonosně stříkala na všechno kolem a všechno kolem už stejně bylo od bramborové kaše (neb ten den to byla jediná příloha) – tak ráda Goudu viděla. Amanda od dřezu ve skrytu kuchyňské sluje přispěchala k výdejnímu okýnku a naklonila se do něj tak, že celý otvor vyplnily její obří prsy přetékající z krepové podprsenky velikosti dvou menších stanů typu iglů. A Gouda tedy mluvil do její prsní rýhy a nebýt v jídelně tak rušno, asi by ji tam strčil hlavu a příjemně se dusil, jak to dělával a pak ji vždy celou promodralou vytahoval a lapal po dechu připomínajíc tak náruživého potápěče – amatéra poprvé plovajícího pod mořskou hladinou. Amanda jako vždy vytušila co chce a donesla mu jeho oblíbený točený s hráškem a limonádou, který měla již od pátku připravený a k tomu přidala pohlazení. Gouda miloval, když po tváři hladila hebkou gumovou rukavicí a ještě víc, když mu dotykem sjela níž až do míst onoho „prísneho zákazu chlapcov“.

            Poté co Gouda dožvýkal zgumovělý párek, labužnicky spolkl poslední hrášek a i všechna růžová tekutina zmizela v jeho útrobách, vstal a odebral se na vrátnici do své kobky. Čekal tam na něj Ruslan. Kamarád ze školy a věrný kumpán z hospody s nímž se Gouda nejednou propíval ránem, jenž pracuje také v Nové Huťi, ho teď – po delší době přišel navštívit. Po chvilce hovoru, jež bezprostředně po mužsky vášnivém uvítání zavedli, Gouda poznal, že se mu přišel Semjon pochlubit se svou novou známostí. Vlastně nemluvil o ničem jiném než o své Gabele. Gabela byla montážní dělnice z 3. úseku haly A a patřila do nepočetné skupinky tzv. „černých gazel“, tedy žen tmavé pleti, pracujících v továrně. Ruslan Goudovi Gabelu popisoval jako vysokou, štíhlou krasavici mahagonových očí se zájmem o hudbu, tanec a k tomu neodmyslitelné popíjení alkoholických nápojů. Byl jí uchvácen, líčil Goudovi její naprosto živočišnou povahu, kterou prý vždy nejvíc ocení po setmění, to když si u něj v bytě spolu loknou ohnivé vody a oddají se jeden druhému. Gouda vznesl ještě pár dotazů ohledně oné Gabely a pak obrátil list zeptav se Ruslana na jeho možnou páteční návštěvu Kohlera. Ten přislíbil účast a odešel zpátky do práce.

            Gouda den u závory zakončil jako obvykle o půl třetí a lokálkou dojel domů, aby se mohl upravit – tedy umýt, učesat a nestřídmě polít svou oblíbenou konvalinkovou voňavkou za „tři padesát“ – a odejít k Nině. Ta ho den co den očekává, někdy dřív jindy později (což záleží na tom jak,  se Ivoš zdrží na svém odpoledním korzu městem), a protože je již v důchodu, Ivoš má vždy jistotu, že ji zastihne doma.

            Bandžův pracovní den ještě ani náhodou nekončil, neboť zaměstnáván nelítostným soukromníkem a jako obchodní cestující veškerý čas trávíc na cestách, i dnes popojížděl kdesi mezi Krnovem a Bruntálem. Jedinou společností v autě mu bylo tranzistorové rádio, které byl léta uvyklý nosit neustále zavěšené na krku, což se ovšem nelíbilo jeho nadřízeným a rovněž klienti byli tímto jeho zvykem mírně konsternováni a tak alespoň teď se mu skvělo na vypnuté hrudi. Náhle ho z polospánku posilovaném škvrčením rádia vyrušila stopařka u krajnice. Zastavil ji a poté co nastoupila, gestem machomana naznačil že hodlá jet. Byla to už od pohledu slušná dívka odjíždějící z prázdnin od kamarádky, jak se později Bandžo dozvěděl, a tak jen naprázdno polkla vyděšena řidičovými způsoby – Bandžo se snažil „zahrabat“ koly svého Opelu, přitom z hrdla vydal zvláštní mručivý zvuk a poklepat prsty na volant, to vše v takovém provedení, že dívka měla nutkavou tendenci poklepat si na čelo, ale nebyla si před tím  neznámým psychopatem ničím jistá.     

            Ačkoli Bandžův vkus co se dívek týče byl trochu jiný – měl vedle sebe obtloustlou na blond přebarvenou a neustále se pitomě usmívající holku – zvýšená hladina testosteronu v jeho krvi (čehož důkazem byla nejen jeho pokročilá pleš) jej nutila k atakám vůči stopařce. Zprvu jí nabízel své služby vaginálního kadeřníka, ale když dívka odvětila, že to co má on na hlavě to má ona mezi nohama a spojovat ty dvě věci ani náhodou nehodlá, přešel k fyzickým pokusům. Položil ji ruku na stehno, jen jakoby náhodou, snad že si spletl její nohu s řadící pákou a peroxidová blondýnka mu po ruce plácla jako se plácávají malé děcka. No a protože Bandžo byl gentleman každým coulem onu nešťastnici z auta vyhodil. Ve zpětném zrcátku ještě zřel, jak se baculka škrábe z příkopy kam zapadla a přidal plyn, neboť si vzpomněl, že navečer má k němu domů přijít bratranec Šimon  s novou sérií kartiček hokejistů NHL. Upřímně se na ně a ostatně i na Šimona těšil.

            Vlasatý Egon zrovna čekal na Johanu před výlohou cukrárny na rohu náměstí, a protože bylo slunečné počasí, dívčiny – žel bohu i některé starší exempláře bez soudnosti – se promenovaly bezcílně zato s neskrývaným nadšením sem a tam, spoře oděny ve fádní šat - nešat. Egon ani nestíhal všechny zachytit pohledem, natožpak aby ještě popustil uzdu své fantazii jak to dělával, když pak v představách vždy vysněnou dívku držel ve svém objetí a protože i sobě přisnil nějakou tu krásu, ona v jeho náručí setrvávala.

            V monotónním davu průměrně hezky upravených dívek náhle něco výrazně vystupovalo do popředí a blížilo se k němu. Ač jiný stejně citlivý muž na jeho místě by úlekem padl nazad, on uvyklý tomu pohledu, spatřil přicházet tu, na kterou čekal. Na schůzce se Johanou mu záleželo, cítil cosi svíravého, potřebu se s ní sejít a tak aby měl jistotu, že ona příjde, sjednal sraz v cukrárně. Věděl, že boubelka Johana příjde už jen kvůli tomu místu a těm šlehačkovým věnečkům, a pak až jich sní deset a zapije je vídeňskou kávičkou bude dokonale šťastná i přes to, že vedle ní bude sedět někdo tak neinteresantní jako Staník.    

            Vešli tedy do cukrárny, Staník – ač vzhledu nejistého, dle lékařských zpráv přece jen muž – vkročil první a Soňa těšíc se na nepřeberné množství laskomin za ním. Usadili se a Egon šel k prosklenému pultu objednat – kremroli pro sebe a pro začátek tři věnečky spolu s vídeňskou kávou pro Johanu. Za chvíli bude pozorovat jak Johaně šlehačka kype z koutků úst a věnečky jeden za druhým splachuje mocnými hlty kávy trávicím ústrojím, aby si nakonec mohla hlasitě krknout a stále při chuti olíznout ulepené prsty. Egonovi ten pohled učaruje. Johanina bezprostřednost je tím, co ho na ní tolik přitahuje, už to ví, a tak nějak zaobaleně, se jí to pokusí naznačit.