Duše z vláčku

...že mou jest Dušička...

U okýnka sedí kráska, přibude ji další vráska, ještě nezná muže s růží, kolem něj potají krouží. Sedí tiše malou chvíli, možná se jí chlapec líbí, promlouvá jedinou větou, ruce nervozitou jí se klepou. Odvážně rozhodí sítě, dovídá se o jednom místě, kam proudí myšlenky teď jeho, bylas to ty, krásná něho. Malá, však šikovná je, o odpovědi bojuje, nenechá jej na pokoji, nezavírá pusu svoji. Všiml si hoch její snahy, dodá dívce své odvahy, adresu teď sdělil svolně, cítí jako pták se, volně. Jsou z nich bezva kamarádi, mají oba totéž rádi, u Mekáče hodit slova, těší se již chlapec znova.

---