Kristýna

někteří z vás ten příběh znají, jiní ne. nechám na vás, zda si budete myslet, že se to stalo, nebo ne. Nikde není zmíněn věk lidí, o nichž to je, ale myslím, že to poznáte sami.

Potkal jsem jí jednou v létě, když jsem s několika kamarádama o prázdninách trampoval(no spíš jen tak cestoval). Večer, když jsme se utábořili, jsme šli s jedním kamarádem do blízké chatové osady, že se podíváme, co tam je vlastně za lidi (popřípadě jaký tam jsou děvčata). Vzali jsme sebou kytary (takovej malej zvyk), kdybychom tam náhodou zůstali. Přisedli jsme k nejbližšímu ohni, kde seděly nějaké dvě rodinky a ještě několik mladých holek a kluků. No zhruba kolem 12ti lidí. Vůbec jim nevadilo, že jsme přisedli. Naopak byli rádi, protože tam nikdo z nich na kytaru nehrál a tak trochu se nudili, i když si povídali. Tak se Marty zeptal, co že jako chtějí zahrát. Říkali, že jim to je jedno. No a tak jsme hráli různý písničky k ohni a občas i něco jinýho (teda hlavně Marty). Bylo fajn a šli jsme pozdě spát. Když jsme končili zbylo tam tuším, už jen pět holek a dva kluci. Mezi nima i Kristýna (to už jsem věděl, jak se jmenuje). Než jsme odešli, dohodl si ještě Marty s jednou z těch holek rande.

Druhýj den, tak někdy kolem poledne, přišla do našeho tábořiště Kristýna. Šla za Martym, protože si Jana (její kamarádka) vyvrkla kotník, takže nemůže přijít. Když odcházela od Martyho zastavila se u mne. Krátce jsem zvedl hlavu a řekl jsem jenom:

"Nějaké přání? Poslouchám."

"No, já jsem se tě chtěla zeptat, jestli zase večer přijdeš k ohni?" řekla tiše, překvapena mojí reakcí.

"No, já nevim, záleží jak se bude chtít Martymu." odpověděl jsem.

"A to nemůžeš přijít bez něho?", ptala se Kristýna.

"Nevim," řekl jsem, "když on hraje mnohem lip než já, já se teprve učim, on mě táhne."

Chvíli jsme jen tak mlčeli a koukali na sebe, nebo spíš ona na mě, já do kotlíku, kde jsem vařil cosi jako guláš.

"Ani kvůli mě by jsi nepřišel?" zeptala se mě za chvíli.

"Hmm, o tom bych měl zauvažovat." řekl jsem s mlehkým úsměvem, ale pořád mi ještě nic nedocházelo.

"Tak se večer prosím stav, budu čekat." řekla Kristýna a odcházela..

"Tak dobře, přijdu." řekl sem, aniž jsem zvedl hlavu od vaření. Po chvíli mi to konečně začlo docházet. Zvedl jsem hlavu, ale už byla pryč. Tak jsem si jen tak pro sebe řekl, "Kvůli tobě určite přijdu." Nevím jestli ji ostatní nějak nevnímali nebo jim to přišlo celkem normální, ale jen Petr se mě zeptal, kdo to vlastně byl a tím to pro ně haslo. Když jsem dodělal jídlo a najedli jsme se, žeptal jsem se Martyho jestli jde večer zase k chatičkám. Řekl, že neví jistě, ale asi ne.

Večer jsem šel teda sám s kytarou zase do osady. Oheň hořel, ale nikdo okolo. Teda alespoň ze začáatku to vypadalo, že nikdo, ale přeci jenom jedna osoba tam seděla, byla to Kristýna.

"Kde máš ostatní?" zeptal jsem se.

"Nevím, někde." odpovedela, "Vadí ti, že tu nejsou?"

"Myslim, že ani ne." řekl jsem a usmal se na ni (to už jsem měl trochu jasno a byl jsem do ní blázen).

"Zahraješ mi něco?" zeptala se a já se musel smát. "Čemu se směješ? Řekla jsem snad neco směšného?" ptala se Kristýna.

"Ale ne," odpověděl jsem, "vždyť kvůli tomu jsem přeci přišel. Jen jsem dneska děsně štastnej člověk."

"Já taky." řekla na to Kristýna.

Celý večer jsme pak seděli, já sem hrál, co jsem uměl nebo jsme si povídali. Když ji pak začala být zima a chtěla odejít, tak jsem ji půjčil košili, jen abysme mohli být spolu ještě chvíli. Rozešli jsme se, až když začínalo svítat. Dohodli jsme se, že zase vecer přijdu.

V poledne mě vzbudil Marty s tím, že bych taky mohl udělat něco k jídlu. Řekl jsem mu, že jsem celou noc nespal a jídlo, že jsem dělal včera, tak ať ho dělá někdo jiný. Zasmál se a odešel, udělal si na věc svůj nazor.

Večer jsme se opět sešli u ohně, tentokrát tam byli i někteří z těch kluků a holek a potom ještě Marty, ale ten si hleděl spíš Jany než kytary. Před půlnocí se většina rozešla, takže tam zůstali akorat tři páry. Já s Kristýnou, Marty s Janou a pak ještě jeden pár, ktery však brzo taky odešel. Chvíli na to odešli i Marty s Janou. Zase jsme byli spolu sami u ohně jako včera v noci. A opět jsem hrál na kytaru a povídali jsme si a byli jsme do sebe čím dál tim víc zamilovaný. Tentokrát jsem sebou vzal deku, a kdyz začala být Kristýně zima akorát se o mě opřela a já přes ní přehodil deku a z druhé strany ji zahříval sám. Do té doby jsem si nikdy nemyslel, že jsem romatik, ale v tu chvili to vypadalo jak v nějakém romantickém filmu. Takhle jsme spolu seděli zase až do rána, ani se nám nechtělo ráno jít spát. Zůstali jsme tam tábořit skoro deset dní, protože tolik chybělo Kristýniným známým do konce dovolené, když jsme se tam poprvé s Martym ukázali.

Po návratu domu jsem samozřejme jel za ní. Chodili jsme spolu na výlety, do kina a tak, jako každý zamilovaný lidi. Vztah to byl dokonaly (možná až přílič), jeden o druhém jsme věděli všechno, a když něco ten druhý chtěl, vyčetli jsme si to z očí dřív než jsme to mohli vyslovit. Trvalo to téměř 14 měsíců. 14 měsíců štěstí a lásky bez jediné hádky, jediného mráčku na nebi vzajemného porozumnění.

Ideální vztah, a to byla právě ta chyba. Rozhodli jsme se nezávisle na sobě a přesto současně, že toho musíme nechat, že to není normalní, abychom se nikdy nepohádali a že bychom si nejspíš brzo zevšedněli, a to jsme nechtěli. Zůstali jsme dobrými přáteli, i když už jsme se nevídali tak často, až nakonec jsme se neviděli vůbec, aniž bychom to chtěli. Neviděli jsme se téměř celý rok a pouze náhoda tomu chtěla, že jsme se sešli znovu.

Na jaře (předtim než jsem šel na vysokou) mě kamarád pozval jestli nepojedu v létě s nimi na vodu a ať kdyžtak sebou někoho vezmu (myslel tím samozřejme nějakou holku). No nakonec to vypadalo, že pojedu sám, nesehnal jsem do lodi ani holku, ani kluka. Ale jak mi později Marek řekl, měl bych byt do "páru" do jedné lodi, protože sebou berou jednu kamarádku, která měla jet s klukem, ale ten už nemá zájem (o vodu i o ní). Řekl, že budu muset jet na kormidle, ale protože neví, jak dobře ta kamarádka jezdí, tak je možné, že bych jel s Petrou (jeho holkou) a on s ní. Celou dobu nepadlo její jméno, a já se na ni ani neptal, protože jsem pořád vzpomínal na Kristýnu. Od té doby co jsme se rozešli jsem totiz poznal dvě skvělý děvčata, s kterýma jsem chodil, ale vlastně spíš ani ne, protože jsem vlastně hledal náhradu za Kristýnu (jak jsem si celkem rychle uvedomil).

Na vodu nás dohromady jelo osm. Já sem přijel s Markem, Petrou a loděma jako prvni. Pak přijeli dva kamarádi, kteří jeli spolu na jedný lodi, takový spravný týpci, dobrř sehraná dvojka. No a nakonec přijel Martin se svojí holkou a s tou již zmiňovanou kamarádkou. V okamžiku, kdy vystoupila z auta Martinových rodičů (jelikož je tam vezl jeho otec) jsem hnedka věděl s kým vlastně mám jet. Všichni byli překvapení co se se mnou stalo. Celou dobu jsem se tvářil, jako kdybych se tam dostal spíš nedopatřením než, že bych chtěl jet, ale zase na druhou stranu nevypadal jsem otráveně spíš unaveně. Když jsem uviděl Kristýnu jak vystupuje z auta, tak jsem se neudržel a musel k ní hned běžet. Nikdo prostě nechápal, nikdo z nich tenkrát nebyl s náma v létě a ani později, když jsme spolu chodili jsme se vlastně s nikým z nich nepotkávali, když jsme byli spolu. Objali jsme se štěstím bez sebe, málem jsem brečel radostí a zmohl jsem se jenom na to, abych řekl, "Chybělas mi, strašně moc." Kristýna nevěděla taky co říct, tak opakovala to, co jsem řekl já. Bylo rozhodnuto s kým pojedu.

Ty čtyři dny, co jsme byli na vodě, byly ty nejkrásnějsi v mým životě a nemyslím, že by ještě někdy takové dny přišly. Čtyři dny strávené s holkou, kterou jsem miloval víc jak svůj život. Oba jsme se shodli na tom, že to jednou přijít muselo. Že nám bylo souzeno se znova potkat a pokračovat tam, kde jsme kdysi skončili. Všichni okolo byli stejného nahledu. Nikdo v té chvíli netušil, že to dopadne úplně jinak.

Když jsme se v pondělí rozjížděli domů (já do práce), dohodli jsme se, že za mnou v pátek přijede. Do pátku bylo dlouho (celé 4 dny), ale říkal jsem si, že to nějak vydržím. V pátek večer přijel Martin a řekl mi, že Kristýna zemřela při autonehodě, kamarád co ji vezl leží na ARO.

---