Když nastal bílý den, byla jsem si zcela jista, že absolutně chápu, co se děje, ale než seslal večer svá šedá    křídla, byla jsem názoru zcela opačného… Totiž, abyste rozuměli,v našem malém a dříve tichém městečku došlo  jednoho dne k nedopatření. Ne, nedopatření není to úplně správné slovo, lépe by se vyjímalo ponuré, ale výstižné slůvko ´vražda´.

     Bylo 17. října a den byl, jak už to v tomto měsíci bývá, trochu deštivý a také se místy připojila bělavá mlha. Loni touto dobou zde panovala celkem klidná a optimistická nálada. Teď však jako by vše dobré bylo z našeho města vyhoštěno. Ráno jsem si šla jako každý den koupit noviny a co nevidím na titulní straně. „ Mrtvola nalezena v domě paní Hofestraugové“. Cože? Vždyť je to má sousedka. Doufám, že mrtvola není její. Přečetla jsem si článek a hned bylo jasno. Nebyla její, ale ona ji našla. Teď je chudák stará paní v psychiatrické léčebně, tak moc ji to poznamenalo… Nicméně to mi nic nevysvětlilo, tudíž jsem prohlédla i ostatní řádky článku. Mrtvola byla jistého chlapce ze severní čtvrti, který nejspíše neměl rodinu a jen se tak melancholicky potloukal městem s pouhým  snem na mysli o dokonalém světě. Život mu však připravil jinou budoucnost. Vrah je dosud neznámý a už po něm pátrá nemálo detektivů a policejních stanic.

    Mohlo by se říci, že vraždy se ve všech koncích světa stávají nesčetně mnohokrát, nemůžeme tedy přihlížet na čestnost a spravedlnost lidí a věřit tomu, že někdo přijde a bude svědčit. Někdo možná přijde, ale jen proto, že by chtěl být na hlavní stránce, a ne že by něco věděl. Navíc naše město bylo plné různých sekt, dalo by se tedy předpokládat, že členové ( a že jich bylo dost ) budou držet pospolu.

    Nejprve jsem si s tím nelámala hlavu a ani sousedka mi nějak nescházela, protože byla velice, no, jak to říci, prostě byla jaksi vlezlá. Ale po pár dnech přemýšlení mi to nedalo a musela jsem si to celé sama obhlédnout. V tom článku, který jsem onehdy četla, bylo psáno, že tělo mrtvého chlapce bylo nalezeno nahé a později, po  provedení pitvy, se přišlo na to, že byl sexuálně zneužit. Vrah si prostě užil, a jak se říká, pláchl z místa činu. Nijak zajímavé, až na to, že nenašli otisky, stopy, vůbec nic, co by se dalo použít jako důkaz. Vražda byla zahalena něčím, co nikdo nedokázal prohlédnout do samého počátku. Skoro každý den se po domě pokoušeli něco nalézt různí inspektoři, četníci a co já vím, kdo ještě. Pořád se nic neobjevovalo, a tak si lidé, jak už to bývá, začali domýšlet. Někteří  říkali, že to byl sám Satan a že umí zmizet beze stopy. Jiní zase tvrdili, což bylo i skoro přijatelné, že si chlapec sháněl obživu tím, že nabízel své tělo jiným a požadoval za to jídlo, či peníze, a když ho jednou někdo podvedl, hledal úkryt ( našel ho u mé sousedky ), ale protože byl nahý, zemřel na podchlazení. No, a pak tu byla ještě jedna skupina lidí, ke kterým se, což mě úplně vyvedlo z míry,  přidali téměř všichni mnou vážení lidé. Opravdu mě to překvapilo, tvrdili totiž, že chlapce zneužila Eylon, a posléze ho zardousila. Eylon byla dívka, jež se světu znechutila tím, že byla příliš milá. Ano, slyšíte dobře, byla milá a proto ji neměli rádi. Ono v tom bylo tedy víc, byla totiž sirotek a živila se zametáním. Jenže dříve byla oblíbená, byla krásná a štědrá. Lidé ji měli rádi, ale našli se i tací, kteří jí záviděli. A tak se  o ní začaly šířit různé pověry a lidé, jako obvykle, všemu začali věřit. Nejprve se vzduchem rozšířilo, že Eylon zná zlá kouzla a tím si podmaňuje lidi. Opravdu špatně se o ní mluvilo, ale ona nemohla nic dělat. Co zmůže jeden proti všem?

     Asi nemá cenu říkat, že to Eylon neudělala, a že ona byla to jediné dobré v té naší zasmušilé společnosti. Nicméně lidé se změnit nedají. Dokonce i úřady se dali lehce přesvědčit. Proč se také namáhat, když řešení přijde samo a bez námahy? Proč se tím dále zatěžovat? Přec se nebudou pídit po tom, co je a co není na tom všem pravdy! Jednoduše se po celý týden nesly vzduchem nechutné řeči, no a pak Eylon zavřeli. Nejprve ji chtěli popravit, jako zastara, ale v tehdejší době se začínal uplatňovat trest psychického zdevastování. Zavřeli ji tedy do věznice s těmi největšími padouchy města a každý den jí někdo chodil připomenout, za co je zavřená. Co jí bylo naplat, že nic neudělala. To jsem snad byla jediná, kdo nemohl uvěřit něčemu tak nesmyslnému? Ne, ovšemže nejsou všichni tak naivní. Bohužel takovýchto lidí je pouhá menšina a i  kdyby se spojili, už je nikdo poslouchat nebude a ještě by to také odnesli. Rozhodla jsem se tedy Eylon navštívit a pomoct jí uchovat malinkou naději v té její duši, která už jistě ani nedoufala…

    Dopoledne jsem se tedy vydala na návštěvu, a to do věznice. Šla jsem pomalu, táhlým krokem, po šedých dlaždicích chodníku. Každý můj krok mi říkal, abych se vrátila. Věděla jsem , že to bude strašné. Svíralo se mi hrdlo nad pomyšlením na nebohé lidi, kteří byli zavřeni a usmrceni jen pro pověrčivost jiných. Šla jsem a v samém dumání jsem ani nepostřehla, že už stojím před branami věznice. U vrátnice jsem je musela přesvědčit, že jsem Eylonina vzdálena příbuzná. Sic mi nechtěli věřit, že jsem si na to vzpomněla až teď, ale nakonec mě stejně pustili. Šla jsem po tmavé chodbě. Tmavé a mrtvé. Začala první řada vězňů. Někteří byli už polomrtví, jiní byli mrtví úplně. Nikdo se ani neobtěžoval odklidit těla. Ta si tam teď pěkně tlela a nikdo si jich celkem ani nevšímal Proč jsem sem vůbec lezla? Odpověď přišla sama. Už jsem byla u její  cely a opravdu to bylo smutné shledání. Neznala mě, ale bylo jí to jedno. Přišla jsem jí dát tu naději, že jí pořád někdo věří, a že jsou stále ještě lidé, kteří jsou na její straně. Ještě nikdy jsem neviděla, že by pouhé slovo člověka tak potěšilo.

     Povídala jsem si s ní dlouho. A když jsem odcházela, slíbila jsem jí, že za ní budu chodit. Co jsem slíbila, to jsem splnila. Celých deset neuvěřitelných let jsem za ní téměř každý den chodila. Věděly jsme o sobě úplně všechno. Staly se z nás největší přátelé. Dlouhý čas jsem ji chodila navštěvovat, ale přesto mě lidé neodsuzovali. Mysleli si pouze že jsem trochu bez zdravého rozumu, ale já jsem se cítila, že ho mám stále víc. Jak tak čas běžel, začala se blížit chvíle, kdy měli Eylon pustit. Prý za dobré chování, ale důvod byl spíš ten, že sice málo, ale pořád více lidí přestávalo věřit v její  vinu. Taky aby ne, po deseti letech. Jednou jsem šla Eylon opět navštívit, ale když jsem jí připomněla, že ji hodlají  pustit, zdálo se, že ji to spíš zarmoutilo. Tušila, že jak se vrátí do normálního života, děsuplné noci, a i dny plné zlých řečí se vrátí. Ve vězení se věru měla lépe. „ Kdo nám to takhle zařídil ?“ Ptá se mě jednou. „ Říká se mu život…“ „ Vím, je na hovno…“

     Dny plynuly a propouštěcí den byl tu. Snažila jsem se ji utišit a přesvědčit ji, že se její život určitě změní. Vyšla ven a oslepující záře zavalila její oči. Srdce se jí na malou chvilku zaplnilo štěstím. Doprovodila jsem ji domů a s klidným svědomím jsem odešla. To jsem však neměla dělat. Lidé… Jen co jsem další ráno vstala, šla jsem za ní. Vešla jsem do jejích dveří a na tam ležela mrtvá. Pouhý lísteček nechala ležet u postele . „ Milá přítelkyně, moc ti děkuji za to, co jsi pro mě udělala, jsi mým pravým přítelem. Nedokáži už žít mezi lidmi, kteří mě považují za vraha, nedokáži se vrátit do života. Možná, že mají pravdu, třeba jsem opravdu špatná. Odpusť..“ Do očí se mi hrnuly slzy. Bože, proč to udělala… To už i ona začala věřit tomu, co o ní lidé říkali?

     Její smrt vnesla do města rozruch. Celých deset let jsem ji přesvědčovala, že zas bude žít normálně. Myslela jsem, že v to doufáme spolu.. Nejhorší na tom však bylo to, že okolí, díky kterému se do věznice dostala, se ji chystalo přijmout. Mnoho lidí přišlo na to, jaké chyby se dopustili, čemu věřili, a jak naivně všemu věřili. Pozdě. Život jí už vrátit nemohli. Kdyby to alespoň věděla, teď už neměl kdo dát lidem druhou šanci. Museli žít se svědomím, které jim připomínalo, že kvůli nim Eylon zemřela. To oni ji zabili, to oni ji zavraždili.

      Taková už je naše společnost. A bude i nadále. Vrah zůstává stále neznámý, případ otevřený…