POHÁDKA O KRÁLI A VÍLE

POHÁDKA O KRÁLI
první část psala kamarádka Mauglí
O králi (a víle)

Bílé vlajky, bílý den,
začíná se bílý sen.
Sen o zemi, jež má krále.
Myslím na ně neustále.

Ta země je plná květů.
Velká je jak tisíc světů.
A ten král snad smutný není.
Smutek v králi-smutek v zemi.

Ta země, to je ten král.
Kam však král svou hlavu dal?
Dal i srdce, dal se celý.
S kým se o svou zemi dělí?

Přišla k němu víla malá.
zemi jeho víru dala,
on jí zase na oplátku,
poslal lásku na pozlátku.
-----
BUKIN na to :

Však pozor, králi, své kroky važ,
křehkou vílu nespoutáš
sliby, zlatem, ani mečem,
vyznat se jí musíš kleče:

Tvé kroky jsou jak motýlů let.
Neohne se ani květ,
když zpíváš a tančíš kolem
odtáhnou pryč smutek s bolem.

Trhám své roucho v cár
a meč odhazuji v dál.
Tam leží pyšná ta zbraň
Ach vílo, mou ženou se staň!

V mučivém tichu splyne ze rtů
slov jen pár a konec je žertům:
Ach králi, ač miluji Vás prudce,
jinému už dala jsem své srdce...

Král stich a přece po chvíli
políbil ta ústa motýlí:
Byl bych červ a ne král
kdybych víle prince bral

Pohled jeho vášní hraje,
vílá hebká jak sníh taje:
krokem lehkým krále opustí -
odtančí do měděného království...

POTOM MAUGLI NAPSALA
(O králi a víle trochu jinak)

Tam za mořem času,
tam v slunečním jasu,
tam tančí si víla.
Jak přešťastná byla...

A pak, v letn době,
král přizval ji k sobě
a ona nevěděla,
že čeká ji cela.

Ta cela jsou ruce.
Ruce drží sdrce.
Ty ruce jsou krále.
A srdce?...je malé.

Král slůvky ji zlákal
a láskou k zaplál.
Teď trápí je oba.
Klíčí v něm zloba?

Co je s Tebou králi?
Víle sny se jen zdály?
Máš neklidné srdce.
Hlas Tvůj zní tak trpce...

Víly ruku žádáš, králi.
Leč ptát se máš, zda-li.
Zda ona by chtěla.
Ne příkaz a cela.

Tak z veselé víly,
za kratičkou chvíli,
smutná mlha se stala.
Vina je velká a víra malá.

Vločky padají mlhou,
zvolna, jedna za druhou.
Až dopadnou na zem, bude z nich sníh.
Bílý je kraj vánoční, i vítr ztich.

Bukin završil posledním dějstvím:

JAK TO VIDÍ KRÁL

Jdou kroky, jeden za druhým,
to král jde sněhem napadlým.
A do bílé duše krajiny
Stopami svými nové píše dějiny.

Ach vílo, vílo krásná, vílo moje
Nestojím o věznění Tvoje.
Sama se vězníš, když pohrdáš korunou,
Nechceš snad být mou královnou?

Jsou pouta, jež sami zamykáme
Pouta zlatá na rukou oba máme.
Hledáme snad ještě klíč?
Ty chvíle nejistot jsou dávno pryč.

Tvé slzy mne trápí,
I mé nitro totiž zkrápí
Ten horký hořký pramen
Ale ještě není s námi Amen…

Rozťal bych ty mezi námi provazy
Ať ten druhý nad Tebou zvítězí
Ač král jsem, přec jsem ztracen
Pokořen, popliván Rudovlasem.

Jediná útěch mi však zbývá
Ta malá, krásná víla.
Poslední mi tančí tanec:
Pak rozplyne se a snu je konec…