Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Prošel jsem celým dubnem a teď už jsem v půli května. Probudil jsem se (samozřejmě zimou) v příkopu kousek od dalšího města. Kromě mě k němu přicházeli už jen cikáni v pestrobarevných maringotkách, protože na rozdíl ode mne nechtěli přijmout za svou jen a výhradně přírodu (neříkám, že mně se to povedlo). Vstal jsem a oblékl si své roztrhané a zablácené sako.
Přede mnou bylo město jako mnoho jiných. Předměstské zahrady měly orosenou barvu prostředku jara a toho dne v nich rosa rozložila denní světlo na duhovou tříšť. Z odjíždějícího cikánského vozu mi ještě zamávala mladičká cikánka, které jsem říkal Iris a která se smála stejným smíchem, jako zurčel splav v údolí, na kterém jsem ji kreslil nahou první večer, kdy se naše cesty sešly. Teď, když se rozcházely, jsem si znovu vybavil ten jarní podvečer, zurčící splav zarostlý stromy a její nahé dívčí tělo s nádherným cucflekem na pravé hýždi, který jsem na kresbě neopomněl zobrazit. Tehdy se mi přes rameno díval Homér, který ještě nenapsal ani Iliadu a z Odysseie měl jenom první větu ("Štvaný muž...") a nevěděl jak dál.
Když jsem kresbu dokončil, hodil jsem ji po větru, aby se mi vrátila, až ji budu potřebovat. To nastalo teď, když poslední maringotku s mávající cikánkou pohltilo temné město přede mnou a já skutečně uviděl jako před očima tu drobnou dívčí postavu na zurčícím splavu, tu jasně modrou podlitinku ve tvaru úst a ten pohled mi umožnil přenést se přes posledních pětset metrů k městu.
Předměstské zahrádkářské kolonie teď vystřídala tovární čtvrť, které jsou u všech měst stejné a v teplý májový podvečer nepřirozeně ztichlé a už jsem stál v bráně města. Bylo temné a neznámé. Sotva jsem do něj vešel, už jsem couvl zpátky. Vypadalo, že je tvořeno pouze těžkopádnými hranatými domy, tmavě šedivými, ve kterých jsou temné, stejně těžkopádné byty, vybavené starým masivním nábytkem, což všechno dohromady nese jedinou nálepku: úctyhodnost.
Z té jsem ale vždycky pociťoval strach a tak se stalo, že mě ONA zastihla, jak stojím v bráně a neodvažuji se vstoupit. Byla prvním člověkem, kterého jsem viděl vcházet do města a upoutala mě na první pohled. Měla dlouhé kaštanové vlasy a usmívala se tak smutně, že to snad už ani nebyl úsměv, ale nějaká nová forma povzdechu. Možná to byla služka u starých hluchoněmých manželů, nebo zneuznaná básnířka, nebo opuštěná milenka. Možná taky všechno současně.
Tohle mi prolétlo hlavou při prvním letmém pohledu na ni a zároveň mi došlo, že ani jedna z těch domněnek není vlastně radostná. Vypadala jako ztělesnění nejen zklamanosti, ale už i pochopení a smíření.
Asi o tom nevěděla, ale umožnila mi vstopit do města, které bylo neznámé, temné a úctyhodné (když se tyhle tři vlastnosti spojí, dokážou být pěkně depresivní). Šel jsem za ní a věděl jsem, že pouhá její existence je schopná mě před nimi ochránit. A byl jsem jí za to vděčný. I když o tom neví.
Písmák