Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Dítě si hraje na válku, máma vaří, táta se dívá na televizi. Kromě toho sedím ještě v pokoji já a čtu si. V protějším domě (bydleli jsme naproti nevěstinci) nutí právě madame nevinnou dívku zavlečenou sem násilím, aby se před pány svlékla do naha. Dívka to posléze učiní, ale v očích má slzy. Přítomní pánové (většinou námořníci, i když je to blbost, protože žádné moře nemáme) se pošklebují. Viděli větší!
Dítě si dál hraje na válku a já využívám toho, že mně nikdo nemůže vidět, vstávám z křesla, jdu ke dveřím a zazvoním. Většinou zvoní vždycky ten, který je za dveřmi aby byl vpuštěn dovnitř, já stojím přede dveřmi a zvoním, abych byl puštěn ven. Nemám v té rodině dobrý pocit.
"Kdopak to k nám asi..." říká máma od vaření "děte přece někdo otevřít!" Dítě vstává a dívá se, kdo to jde. Válka je za dveřmi. Dítě se vrátí do pokoje, ale hned za ním jde kostlivec. Nikdo kromě dítěte ho ovšem nevidí a dítě nikomu nic taky neřekne. Ví přece svoje.
A najednou je už dítě dospělé a musí do války. Táta mu připravil batoh, máma nasmažila řízky, ale syn ví, že tam musí padnout. Jediný on stále vidí, že má za zády kostlivce, ale radši to nikomu neřekne. Máma by plakala. Netuší, že tím celý proces pláče pouze oddálí. Získá tím alespoň tu výhodu, že už mámin pláč neuvidí. Bolelo by to. Nevím sice, do jaké míry, ale vím, že mámin pláč bolí vždycky daleko víc, než ta kulka, která vnikne při smrti do těla. To, že ho už neuvidíme, je jediná a nejmenší útěcha, kterou nám může smrt poskytnout. Jinak je to cynička.(jako ta Smrt).
Písmák