Jak jsem si vydělala na ulici

II. Jak jsem si vydělala na ulici Vždycky mě fascinovaly ty štíhlé a atraktivní dívky, nabízející na ulici či v supermarketech různé zboží zdarma…. Ve firemních oblečcích, které se sestává obvykle z jásavých barev a poměrně krátkých sukní, mi jich bylo docela líto. Celý den na nohou, otravovány většinou dotěrnými důchodci, pro které možnost získat zdarma 1 dcl polívky z pytlíku či dressingy různých firem, znamená životní událost. Pod záminkou, že chtějí vědět o výrobku skutečně vše, se celý den cyklicky vracejí na místo ochutnávek... Hrůznou vzpomínkou mi zůstala jedna starší paní, která poté, co mě málem povalila u obchodního domu Prior, vykřikla: „Promiňte, spěchám za roh, dávají tam zdarma jogurty, pojďte taky, já už tam jdu po páté !“ Co je to za holky ? Tak takhle si tedy já svou budoucnost rozhodně nepředstavuju ! Pak jsem jednu z nich poznala osobně. Atraktivní a na můj vkus (poměrně puritánský) mírně vyzývavá spolužačka Lája se se mnou seznámila hned po zapsání do ročníku. V uších dlouhatánské náušnice, jejichž centrálním motivem byly velké dřevené lístky marihuany, mě doslova fascinovaly. „Čau, jsem Lája a ty ?“ Od náušnic jsem pomalu sklouzla pohledem na sukénku, která svou velikostí připomínala pánský kapesník. No, tak tohle skutečně není můj styl, ale usoudila jsem, že ani moje oblečení připomínající spíše neoprenový oblek nemusí sedět Láje a staly jsme se přítelkyněmi. Teprve po delší době se mi svěřila, že dělá hostesku. No a co? To děláš jako nějaké organizační věci na různých akcích, ne ? „Kdepak, nabízím na ulicích různé zboží, stojím v supermarketu třeba 13 hodin jako kretén a s úsměvem nabízím chuťovky, které bych nenabídla ani našemu Alíkovi.“ Dokud mi neřekla, kolik si tím vydělá, litovala jsem ji. Fakt, chudák holka... Pak mnou ale projela zlost. Proč nedělám taky hostesku ? Při troše fantazie štíhlá jsem, líčidla umí divy, a mimo to je v supermarketech stejně nevalné osvětlení… Jak jsem ale zjistila, nebylo to vůbec jednoduché, agentury byly již plné a bez nich to prostě nejde. Nepomohla mi ani Lája: „Víš, hostesky se vybírají podle vzhledu !“ Mrcha ! Tak nic, hosteskou asi nikdy nebudu… Sháněla jsem různé možné brigády, když tu se ráno ozve telefon. „Čau, tady Lája, vypadla nám hosteska, bereš to ?“ No beru, a kdy ? „Za hodinu u nádraží, jedem do Přerova, budem nabízet deodorant Letní vánek.“ Hlavou mi proběhly dvě domluvené schůzky na dopoledne, ale to přece musím organizačně zvládnout ! Jo, jedu, co si mám vzít s sebou ? „Silonky a vodu.“ Začala jsem se smát, ale Lája dodala: „ No v supermarketu většinou táhne na nohy a za celý den budeš mít pořádnou žízeň.“ Ještěže má ty zkušenosti, no silonky i vodu mám, takže žádný problém. Za hodinu mi již Lája udílela 15-minové miniškolení: „ Pamatuješ si to?“ Moc ne, ale když tak se budu dívat, jak to děláš… Dostala jsem dlouhé firemní šaty, jejichž barva mi úžasně sedla k očím a vyrazily jsme. Nastala pouze malá změna, zůstaly jsem v místě bydliště (takže jsem tajně doufala, že mě neuvidí moc známých) a úžasný Letní vánek jsme nabízely přímo na ulici. „Dobrý den, znáte Letní vánek ? A sama používáte nějaký antiperpirant či deodorant ? Jaký ? Jak často ? Zde je malý vzorek našeho zboží i s informačním letáčkem.“ Brzy bylo poznat, že mi chybí to pravé „hosteskovslé“ školení. Místo antiperspirantu jsem zasvěceně hovořila o antirespirantu (čili jsem nabízela prostředek proti dýchání). Jedna ze zákaznic mi vytrhla vzorek z ruky: „Mě vaše kecy slečinko nezajímají, dejte sem vzorek a já si to doma všechno v klidu přečtu sama !“ Mladý muž, kterému jsem řekla, že vzorek mohou dostat pouze ženy, si sundal sluneční brýle, pod nimiž měl fakt slušivé líčení, a sopránem pravil: „A copak nejsem ?“ Další ze zákaznic pohoršeně odsekla: „Já se nikdy nepotím!“ Já na to zdvořile: „Každý se trochu či více potí.“ „Tam odkud su já, se nepotíme. Su ze Šumperka.“ Aha, to je asi tím zdravým horským povětřím… Některé ze zákaznic byly v uvedené problematice skutečně erudovány: „Proti smradu z potu je nejlepší mýdlo a ručník, nejlépe denně, zkuste si to slečno a uvidíte!“ Zafoukal vítr a hned bylo jasné, že jí mýdlo zřejmě došlo a je na cestě do drogerie. Zjistila jsem, že nejlepší skupinou jsou důchodkyně, neurazí se, když je člověk osloví, vše si zdvořile vyslechnou a zdarma věnovaný vzorek jim dojetím vhání slzy do očí. Ovšem jedna z nich se mi stala osudnou. „Já se také doma voním, dnes například Lucy-Lucy, čuchněte si !“ Rozhrnula si halenku a naklonila se ke mně. Pokud nelhala, tak to byl opravdu odporný sprej ! Z posledních sil jsem s profesionalitou sobě vlastní zasípala: „Ano, voní skutečně příjemně…“ Po půl hodině jsem věděla vše o jejích sousedech, rodině i zdravotním stavu. Hrůza !!! Snad dvě vteřiny jsem si užívala zaslouženého klidu, než Lája jízlivě řekla. „Tak nejlepší jsou důchodkyně, jóóó? “ Jsou, jasně že jo, copak by mi někdo jen tak říkal, že jsem miloučké děvčátko (v mém věku???) ? Čas vesele ubíhal a já se v nové práci vyloženě našla. „Já používám konkurenční výrobky!“ Sdělila mi s mírně zvednutým levým obočím velmi elegantní dáma. „No, a právě naše firma přichází na již přesycený trh s tímto zbrusu novým výrobkem a rozhodla se konkurovat těm nejlepším značkám! Prosím, zde je.“ Paní byla příjemně překvapená a s očekáváním odcházela se vzorkem pryč, když najednou Lája zasyčela. „Teda ty žvaníš, jak ty reklamní slogany, kam na to chodíš?“ To víš, asi vrozený talent… Další stránkou, kterou jsem Láje na této práci záviděla, byla mnohá pozvání na večeře od kolemjdoucích mužů. V podstatě si pak týden až 14 dní zadarmo jedla ve vybraných restauracích. Byla jsem zvědavá, jak takové pozvání vypadá v reálu. Ostatně on takový pořádný kus flákoty ve zkouškovém nezní špatně ! Pomalu nám končila pracovní doba, a pořád nic. Malou náplastí byl najednou hlouček 16- letých chlapců, které jsme učily na pedagogické praxi. „Jééé, dobrý den, slečno kandidátko !“ (Hrozné slovo, ale tak jsme totiž byly na gymnáziu oslovovány). Chlapci se hned snažili něčím zaujmout. „Já jsem propadl z fyziky.“ „Já z matiky.“ „ Já z česáku.“ „To není nic, já z občanky, fakt blbej předmět.“ Do množícího se chaosu jsem vnesla pořádek: „Je zde někdo, kdo z ničeho nepropadl?“ „Já...“. (Vydělila se skupinka dvou chlapců.) No vida, jsou zde i dobří studenti. Většina z nich byla do Láji beznadějně zamilovaná a s jedním si i potykala poté, co ho v nejlepším nešťastně potkala na jedné z diskoték. Honzík tím cítil mezi spolužáky jasnou převahu. „Tak co Lájo, dem si večer trsnout ? Poď, bude to príma!“ Přičemž se zhoupnul, strčil Láje před obličej vztyčený palec a mrknul tak světácky, že jsem se rozesmála. Lája zapomněla na svou pedagogickou průpravu a začala se kroutit: „Tak ty mě zveš Honzíku, skutečně ? No já nevííííííím…“ Jeden ze skupinky chlapců měl asi sociální cítění, protože pod dojmem, že mi to může být líto, se zeptal: „A co děláte večer vy, slečno kandidátko, přijďte, byl bych rád.“ Vzhledem k jejich studijním výsledkům jsem se ale rozhodla jít dobrým příkladem (právě jsem totiž dočetla knihu Vladimíra Hrabáka - Jaký jsem učitel?). „Nemůžu, to víš, máme zkouškové, celé dny se učím…Ale děkuji za pozvání.“ Můj vzor skutečně pozitivně zapůsobil, protože hned poté hošíci slušně pozdravili a se slovy, že se jdou učit, odcházeli domů. Tahle brigáda nebyla vůbec špatná. Pozvání na večeři sice nepřišlo, ale kdy vás vyzve na diskotéku vlastní žák (v mém případě o 15 let mladší) ? A navíc jsem si ještě slušně vydělala… Být hosteskou je fakt príííma… texttext

---