Tma

   Tma v pokoji, jen světlo vycházející z obrazovky. Ten bílý obdélník světla obsahující celý svět. Celý, celičký svět, vzdálený asi tolik jak prst vznášející se nad tlačítkem klávesnice. A přesto je tu dálka. Vzdálenost. To podivné slovo v tuto chvíli tak paradoxně nesmyslné. První zvuky od dopadu prstů na klávesnici jak bomby pohlcené tichým šuměním větráků. Ruka se rozpíná a stahuje, vlní a přebíhá jak drobní pavouci, utíkající ze světla. Zanechává za sebou podivnou stopu znaků na monitoru. Kliknutí myši, ostrý zvuk a přece uklidňující. Intervaly se zkracují, vzniká tichá hudba úderů až pak… Chyba… To vytržení kontextu, přerušení řetězce, něco co již začínalo být příjemné, chybějící zvuk v prázdnotě. Ťuk, ťuk, ťuk. Chyba je opravena. Zdálo by se, že řetězec se může rozběhnout nanovo, ale.. byla tu chyba. Čistá stránka dokumentu, smazané nesmyslné písmo či linka se špatnou délkou přetrvává v paměti. A vrývá pochyby. Otázky. Skutečně? Opravdu? Vážně? Na závěr otázka bortící cokoliv, ničící vše… Proč?