Žijí mezi námi!?

Strach. Je s námi od počátku věků. Opodstatněná obava založená na předchozí bolestné zkušenosti. Ale i neodůvodnitelný strach z čehosi mimo náš rozměr. Strach ze tmy, z ponuré budovy, z podzemních místností, ze staveb postavených generacemi, které nás už dávno předešli na věčnost. Kde se bere?

Žijí mezi námi!?

"Chci znovu spatřit to místo, kde.." rozhodl se a opustil poklidné příšeří staré románské rotundy v klínu hor. Vrátit se tam, kde se skončila jeho zatím poslední zkušenost.Dostal svolení, může se vrátit na pět západů slunce. Přemísťoval se tiše. Svistot jeho lehounkého těla se mísil se slabým vánkem proplétajícím v milostném objetí větve jilmů u řeky, která stáčela svůj tok až do údolí, kde stál dům. Na prosluněné louce kolem něj se honil párek bělásků. Zahrnul do své bytosti vše, co byl schopen vnímat. Řídký lesík na okraji louky, bílé prádlo rozložené po louce, jásavý křik dítěte - holčičky, žijící spolu s rodiči v jeho domě. Ta holčička. Ano byla to ona. Bytost s níž měl od věků sdílet svůj růst.  Nepočkala na něho a sama vstoupila do fyzického světa a on teď kvůli ní nemůže dál. Nemůže se pohnout z místa. Musí čekat na další příležitost. Běhala po louce a nechávala se obejmout teplem slunečních paprsků, poklidnou jistotou místa, jež pro ní zatím představovalo celý svět. Netušila nic o "velkém světě" a nechávala se unášet představami vysněných krajin, které se alespoň trochu podobaly té , v níž trávila svůj čas. Přiblížil se k ní a zlehounka ji ovanul svým chladným dechem. Překvapilo ji, kde se vzal v  parném dni tak studený vítr, ale nevinnost jejích několika málo let si nepřipouštěla žádnou zradu. Často vzpomínala na doby, kdy byla neomezená, ohromná, všeobjímající. Nechápala to, jen věděla, že s každým okamžikem se vzpomínky vytrácejí a nabývají stále neurčitější a mlhavější tvar. Jednou úplně zaniknou. Pamatovala si všechno z dob, kdy ji ještě chránilo matčino tělo, kdy cítila nadhled na tím vším, čím měla projít a kdy utíkala před ním. 

Přiblížil se až k místu, kde se to stalo. Tam ve sklepení domu...vydechl naposledy. Vzpomněl si na ten sychravý podzimní večer, kdy musel zajít dolů a tam...čekal na něj někdo, koho neznal. Člověk s temnými úmysly a ještě temnější duší. Nikdy netrpěl tím přehnaným strachem, kterým oplývaly všichni členové jeho tehdejší rodiny.  Když se něčeho obával, tak snad jen temných stínů, nočního praskotu ve zdech, tajemné neosvětlené krajiny. Nikdy necítil obavu z lidí. Vlastně jednou ano, tenkrát v tom houští. Byl ještě malý, ale systematický tajemný pohyb zahltil jeho smysly a dohnal ho ke zběsilému úprku domů. Tahle zkušenost byla ničím proti tomu, co slýchal z vyprávění. Kdysi viděl jen dvě východiska z těchto obav: sám se stát osobou působící strach, což se mu vnitřně příčilo, nebo strach nevnímat. Nenechávat se jím svazovat ve svém konání a riskovat v nebezpečí. Rozhodl se pro druhou variantu. Existovala však ještě třetí, kterou ale předem zavrhl: podřizovat se strachu nechtěl. Úder tupého předmětu rozezněl jeho mozkové synapse na vysoké frekvence. V hlavě se mu usídlil vysoký tón. Siréna. Ozývala se na poplach. Aby oznámila nebezpečí. Bránil se, ale jeho sok byl silnější. Pohlédl mu do tváře. Na ten pohled nikdy nezapomene. Prázdnota očí, zoufalost, opuštěnost, bída. To vše našel v jediném pohledu. Útočník se napřáhl, aby zasadil druhou ránu. A siréna v jeho hlavě ustala. Nebezpečí pominulo. Nikdo fyzický už mu nemohl ublížit. Teprve teď si uvědomil tu křehkost svého předchozího těla, zranitelnost, s níž se vydával napospas všem živlům. A zároveň zvláštní houževnatost, s níž drželo při sobě. 

Blížila se holčička. Pomalu a obezřetně sestupovala do sklepení. Měla strach. Cítil to. Ten nedefinovatelný, hloupý strach, který dříve svazoval i jeho. Posvítila do místnosti, kde se oddával vzpomínkám. Nic neviděla, vstoupila. Zahrnul ji celým svým tělem. Zmocnila se ho zoufalost. Tak moc by si přál jí dát najevo svou  přítomnost. Sdělit jí, že už jí odpustil. Nemohl. Nešlo to. Neuměl to. Odcházela. Pořád se bála. Cestou se otáčela a nechávala světlem protnout tmu za sebou. Měla pocit, že jí někdo pronásleduje, že touží po tom se jí zmocnit. Byl smutný. Jak jí dát najevo...že tu je. Že je to právě on a ...že už jí odpustil. Prolétl celým domem, chtěl zjistit, co se změnilo za dobu jeho nepřítomnosti. V jedné místnosti zastihl otce. Kde ho jen viděl? Ty oči, ten výraz, ta... Ano byl to on. Poznal ho na první pohled. Nikdy na něj nezapomene. On ho zbavil života a teď mu vzal místo vedle ní. Odepřel mu růst vedle milované bytosti. Kde je ta spravedlnost, která mu byla slibována? Popadla ho zoufalost, vztek na bytost, která právě seděla u psacího stolu nic netušíc o jeho přítomnosti. Zbývaly mu už jen dva východy slunce. Musí něco udělat. Takhle to nemůže nechat. Příležitost, jež se mu naskytla ho vyvedla z míry natolik, že málem zapomněl, co musí vykonat. Ta bytost, ten had, otec vstoupil jednou nohou na první schod, druhou nohou už nestačil dosednout na zem. Zřítil se z několikametrové výšky dolů... Ztratil vědomí. Jeho duch po dobu ohrožení opustil svou schránku a čekal až se tělo vrátí do původního stavu. V tom ucítil přítomnost soka. Poznal ho okamžitě. Byla to bytost světla, kterou tak nenáviděl. Bojovali. Prali se o tělo, které dole leželo v tratolišti krve. Tentokrát však oproti předchozímu precedentu prohrála bytost temnoty. Přiběhla matka a začala tělo svého muže křísit. Netušila, že probouzí k životu bytost, kterou vůbec nezná.

Sklouzl do těsného těla. Probral se. Seděl schoulen v ženině náruči. Pravý ukazováček v ústech. U nohou mu seděla holčička. Obě čekaly zda přijde k sobě. Ránu na hlavě měl ošetřenu, přesto cítil palčivou bolest. Tělo se mu zdálo příliš těsné. Odvykl tomu pocitu. Byl příliš dlouho neomezený. Zaslechl zpěv ptáků, sluneční paprsky mu vracely krev do žil, všude kolem spousta zelených svěžích rostlin a stromů. Už pomalu zapomínal, jaké to je. Žít. Dal by cokoliv, aby to mohl znovu zakusit a najednou je tu. S radostí obětoval potemnělou existenci kdesi hluboko v zapadlé lesní rotundě a plnými doušky nabíral vzduch do plic. Dýchá, ve spáncích cítí tep srdce. Je to zázrak. Zase žije. Žije vedle ní. Přemohl bytost zla. Cítil se neuvěřitelně silný a přece tak zesláblý. Zdálky se ozýval lékařský vůz. Přiběhli dva zřízenci s nosítky, naložili ho a odvezli.

Zaběleným okénkem sanitky zahlédl ženu s holčičkou, jak stojí a něco si povídají.
"Maminko, já ho znám!" prohlásila rezolutně malá."Samozřejmě, že ho znáš. Je to tvůj otec. A co si to na mě zas vymýšlíš?"
"Ale on není...Je takový...JINÝ. Uzdraví se? Musí se uzdravit. Musím mu všechno vysvětlit. Musím..."
"Zítra" přetrhla matka její myšlenky. "Zítra ho půjdeme navštívit. Neboj se, všechno bude zase pořádku jako před tím."
"Nic nebude jako předtím!" odvětila holčička.