Poutník

Poutník

Kolem tebe padá bílý sníh,

lidé jdou kolem, ty vidíš, co je v nich.

Skrývají bohatství nezničené,

Životem občas prozkoušené.

Vesmírný poutník hledá svoji zem,

Tu zlatou hvězdu, co září z dáli sem.

Stojí o ni stále, kvůli ní jde životem,

spokojí se s málem, s rosou za plotem.

Kolem tebe slétá zlatý list,

Srdce tvé je kámen, už necítí nic.

Nač pátrat v nitru tak zoufalém,

Slyšíš to volání, ostatní však ne.

Volání dálek, poutí, cest a míst,

Proč nejdeš dál ve starých šlépějích?

Kolem tebe prší kapky deště,

Já nechci utéct, nechci, já chci ještě

Zakusit tu krásu svobodného žití.

Jen sen je to, co duše moje cítí.

Život je sen, tak proč se krásou neopít,

Neboj, neskončí, když nebudeš chtít.

Riskuj dál své lásky, pověst, bohatství

Předej těm, co chtějí touhou znít, jak ty.

Slunce tě ohřívá svým zlatým proudem slz,

ne, vážně nechoď pryč, musíš projít skrz.

Projít skrz až za kopec, tam duha končící,

duha barevná, jak oči plačící,

probudí tvé zašlé slávy čas, poutníče vesmírný.

Na křídlech havranů přiletí tvá hvězda,

tvá krásná zem, co září a probouzí tvůj sen.