Ženská a technika

Slečno, nespletla jste si fakultu?

…pravil profesor pošilhávaje na mě se škodolibým výrazem ve tváři a ješitným uspokojením, že zase vyhodil od zkoušky další rádoby elektrikářku. A jako lovec dorážející poslední ranou z milosti svou oběť, dodal : „Vy jste měla jít studovat archeologii!“

Tak takhle přibližně probíhá vyhození od zkoušky v ženském podání, nejenom, že vám profesor dokáže, že nic neumíte, dokonce si přihřeje svou polívčičku, s tím, že sem nepatříte. To  ovšem naši mužští kolegové nikdy nepoznají.

Ale proč? Protože nedisponujeme tak objemným mozkovým aparátem jako páni tvorstva anebo jen proto, že si někteří myslí, že ženská a technika k sobě zkrátka nepatří a nejsou schopni přijmout fakt, že se o to pár nešťastnic přece jen pokouší?

Rozhodně však nechci odradit potenciální zájemkyně o studium techniky. Běžte tam  a nandejte jim to, ukažte jim, že na to máte a doděláte to, kdyby se na hlavu stavěli. A hlavně se nenechte odradit prvním neúspěchem, ale také si moc nepřipouštějte k tělu úspěchy. Zkrátka všeho s mírou.

Ale abych nevypadala jako feministka, najde se spousta vyučujících, kteří nekladou důraz na to jaké má člověk pohlaví, ale snaží se ocenit člověka hlavně podle toho, jak se naučil látku. Musím přiznat, že je jich většina.

Člověk není stroj, a proto jen těžko může druhého  objektivně ohodnotit. Každý má své mouchy a problémy a to, že si je vybije zrovna na vás je zkrátka smůla.

Ale lze se setkat i s příjemnějším chováním vašich mužských kolegů. Hluboko v paměti  mám zasunutou vzpomínku na příjemný „kulturní šok“ při přechodu ze střední školy na vysokou. Jelikož na technických fakultách moc dívek nebývá, studentíci se předhánějí v galantnosti – tedy někteří. Projevuje se to tím, že vám najednou někdo neznámý přidrží dveře, dá vám opsat kus písemky a co je nejhorší, dokonce vás pustí ve frontě na oběd. Zatímco na střední škole panuje komornější prostředí,  všichni lidé ve stejném ročníku se znají a tudíž například takový úprk na oběd může skončit přiskřípnutým palcem ve dveřích, boulí nebo i zlomenou rukou. A nevěřte, že při vidině brzkého přijmu potravy vám ti středoškolští gentlemani dají přednost.

Ženy, které se v dnešní době rozhodnou studovat nějakou „výhradně mužskou“ fakultu narážejí na zažité konvence našich předků, které nedovolují jakoukoli odlišnost. Mnohdy se ještě setkáváme s názorem, že ženská patří k plotně a škola pro ni není. A když už tak studium něčeho, co takzvaně „patří k holce“.

Nedávno jsem ve zprávách zaregistrovala zprávu, že brněnská technika se snaží nalákat ke studiu více žen, protože vedení si všimlo, že v počtu absolventů zaujímají velmi malé procento. Na tento fakt však upozornila nějaká dáma ve vedení fakulty. Zdá se to být konečně krokem tím správným směrem. Je to, ale spíše  výjimka, protože žen ve vedení vysokých škol a vůbec velkých firem a podniků je poskrovnu. Hlavně proto, že kromě práce musejí zvládat ještě  domácnost  a děti a možná také proto, že se nejsou schopné v kariérním postupu vzájemně podržet. Zatímco u mužů panuje trend, že starší pomáhá mladšímu a nadřízený podřízenému. Je to dáno od přírody, ženy soupeří, která z nich bude mít lepší postavu, make-up, lodičky, šaty a tím i partnera, který ji zajistí lepší sociální postavení. Zkrátka jsme naučené závislosti na mužích, která nás doprovází celá tisíciletí od úsvitu lidských dějin po současnost. Ale doba se změnila a my musíme pochopit, ž e naši práci za nás nikdo neudělá, dokonce ani partner, který by za nás i dýchal.  Muži jsou sice schopni se při nějaké ukázce síly téměř vzájemně zabít, ale pak se na boule zapomene,  potřesou si rukou a všechno je jako dřív. V tom je ta velká síla mužského pokolení – nezávislost a schopnost řešit problémy na místě. A tyto vlastnosti musí přebrat každá žena, která chce uspět ve světě mužů.

Mezi studenty a nejen mezi nimi kolují fámy o tom jak se skládají zkoušky v minisukni a průhledné blůzce zapnuté na dva knoflíčky. Něco na tom je, ale v tomhle případě dost záleží na povaze a hlavně momentální náladě profesora. Někdo roztaje hned a jiný by byl radši, kdybyste mu přinesli tašku plnou zabijačky. Někteří spolustudenti nám dokonce závidí, že můžeme použít, co oni nemohou. Vlastně mohou, ale s velkou odezvou se to u nich asi nesetká. Ale občas je zajímavé vyslechnout a nechat se inspirovat tím, co všechno by naši kolegové byli schopni udělat pro zkoušku, kdyby mohli.

Přesto přezevšechno musím přiznat, že se s profesorem, který by zabral na průhlednou blůzku často nesetkáte a zrovna tak často nepotkáte profesora, který nesnáší holky na technice. Ale když už k tomu dojde, snažte se to první pořádně využít a to druhé si moc nepřipouštět.

Další věc, která mě na „vejšce“ dost překvapila je soudržnost studentů. Zatímco na „gymplu“ každý spolužák čeká, až uděláte chybu nebo až neutajíte „tahák“ a on to na vás bude moci s úsměvem na tváři „prásknout“, univerzita je spíš o boji - studenti versus profesoři. Taháky se kopírují, půjčují, při písemkách se v rámci možností spolupracuje. Myslím, že někteří vyučující o tom vědí, ale tolerují to, protože na tom vidí více kladů než záporů. Tak například takovým napsáním taháku se látku naučíte, i když nechcete, spoluprací při písemce se naučíte týmové práci, se kterou se v budoucnu jistě setkáte.

A navíc v mužské majoritě tohle platí dvojnásob. Za svůj krátký pobyt na technice jsem nabyla přesvědčení, že kluci jsou lepší kamarádi než děvčata, dovedou více držet při sobě a vzájemně se podpořit a pomoci si. A když máte to štěstí a oni vás začnou brát jako rovnocenného partnera, máte vyhráno. Na to se ale musí pomalu a moc netlačit.

Zpočátku je důležité si uvědomit, že není v lidských silách zařídit aby vás všichni považovali za „prímovou holku“, se kterou je legrace a dá se s ní bavit o škole i o zájmech.

Jako další je důležité najít si na nové škole mezi spoustou kluků nějakou kamarádku, tenhle krok můžete vynechat v případě, že jdete na novou školu s nějakým známým člověkem ze střední.

Nejdůležitějším krokem je ale najít mezi tou hordou chlapů nějaké fakt dobré kamarády. Nejlepší je začít u lidí v kroužku a najít mezi nimi několik lidí, se kterými  si máte co říct a kteří jsou pokud možno zadaní – nejde přece o to někoho sbalit, ale najít si na nové škole kamarády, se kterými budete prožívat školní starosti i radosti a s nimiž se budete vzájemně držet nad hladinou. No a díky těmto lidem se vám pak otevřou dveře mezi širší skupinu studentů. Z vlastní zkušenosti můžu říci, že čím víc máte ve škole přátel, tím snadnější pak máte práci. Tu vám někdo půjčí „semestrálku“, tu tahák – nebo někdo poradí jak jít na tu kterou zkoušku. A když tuto obětavost opětujete získáte přátele možná na celý život. Spousta lidí, kteří ukončí školu, na své známé ze studií nezapomene a mnohdy zůstávají ještě dlouhou dobu po škole v kontaktu a dovedou si pomoci, nehledě na možnost, že váš nynější spolustudent může být váš budoucí spolupracovník.