Sochařovo vyznání

Mám ji rád a ona má ráda mne.

Hladím hlínu a pod mýma rukama vzniká nový život. Do ní vrývám tváře, které vídám ve svých snech.

Každý den je jiná a někdy, když se za okny rozletí křídla noci, zdá se, že se mnou mluví.

Vypráví příběhy, které povstaly z kamene. Zná vše, co může socha znát.

Zrodila se ze země a v  zemi ji pohřbívám.

Cítím k ní přátelství i prudkou nenávist.

Je mým dítětem, mou matkou i bratrem.

Někdy má v sobě moudrost předků, jindy divokost krajiny.

Zavřu-li oči, vidím ji před sebou - krásu, sílu a lásku vtesanou v kámen.

Má socha promlouvá ke všem lidem světa, pro každou lidskou bytost se v ní najde zrnko hlíny.

Hlína, to je její krev i maso, však její duše patří mně. Stačí jen pohyb ruky a změní své rysy, svůj úsměv a svou povahu.

Socha je věrným obrazem svého tvůrce.

Patří mi a já ji dávám okolí darem.

Nikdy se mi nepodaří vytvořit stejnou.

Má socha je jedinečná.

Tryská z ní život.

Až zemřu, budou se lidé dívat do tváře mé sochy a budou vědět, že jsem kdysi žil a bude-li má socha dobrá, budou i vědět, jaký jsem byl člověk...