Vůně ženy.

Osamělá světla hvězd
mě stále navádí
poznat tvá labutí křídla
zatoužil jsem Tě spatřit
a dlouze obejmout
jak nedobytný hrad
ukryt v největším oblázku
na dně hlubiny.
Mé ruce bloudí
v moři krvácejících červánků
jen tobě chtějí psát básně
a líčit se doteky
dlaněmi spoutat všechny oceány
spolu utápět se v touze.

Pročítám písma pouští
toužím rozluštit tvou tvář
v mapě spáleného babylonu
v ozvěnách starých aztéků
přykryté nánosy pavučin
a všech nití z tvých punčoch
poznat jak měnila ses v ženu
co ztroskotalo krajek
v otiscích slz průsvitných
co navádí mě do tvé blízkosti
i když se každý den převlékáš
a ukrýváš se do žluté šály
padajícího listí
jediný kdo pomůže tě najít
je listopad.

Poznat tenký led
tvých očních stínů
z nichž vyplouvají bárky slz
troskotajíc v zelených úžinách
o křídla touhy
zbloudilých nohou
co nemohou najít cestu
k trosečníkovi.
Snad naše ústa budou na dosah
uchváceny polibkem
v nekonečnosti mládí
bušení srdce pokladu ohně.
Psát lásku na tvé tělo
dlouhé výpravy polibků
modelují ranní spánek.

Lehkostí labutě čeříš vlny
uprostřed své zátoky
nahou paží mě obejmeš
jak záchraný kruh
nenecháš mě utopit
v zeleném inkoustu
nekonečném moři básní.
Jediná kańka v tvých očích
nesmělá učitelka citu
maluje obraz touhy
do všech starých map
kde hvězdáři zabloudí.
Svou vůní ženy
zavíráš mě oči
svým dlouhým polibkem.

---