Co jsi.

Mé srdce květ jsi rozevřela
svými prsty růžovými
mé tělo je jak totem
provlhlý potem hvězd
zralých třešní zapomenutých zvonů
co bijí o stěny modrých zrcadel
půlnočních stesků po verších
rozepsaných do dlouhých slok deštěm
právě píši po všech zdech
mám dát splátku polibek.

Pohled očí zůstal na stole
rozprostřené plátno vonících hroznů
jimiž si lisovala štávu rty
já řeka skončil v tvých hlubinách
tříštím se o větve tepen
v příboji pohybu paží
ukryt v dechu zpívajících obrazů
harami řas jak zlaté šavle
rozlili na jezech nádherný úsměv
skryt v žadonících dolíčkách
dvou otevřených ok pleti
drolících se osaměle z úst
dovol mi je vysvobodit
z proudu žádostného světla
hltajíc nekonečný proud polibku
v havarovaných snech.

Jsi jak léto rozprostřené
ve tvých vlasech
co rozlévá hluboké prameny
stékající se v deltě klína
dej mi napít své čistoty
budu rty pít tebe
lokat rozkvetlou zahradu
věčné moře orchidejí
smět upít z tvého třpytu
obnažených paží
ovlažit vysušené hrdlo.

Jsi jak šupinka ze zrcadla
kde viděl jsem tebe
od té doby jsem nemohl spát
oslepený bleskem touhy
co projde všemi zdmi klenutých mostů
i prachem ohně popela
a já píši ohořelým uhlíkem
vzkaz pro Tebe
podkovu pro štěstí.

Jsi věčný déšt stékajících myšlenek
tiše vpadáš do mých kroků
budu se brouzdat ve tvých haluzích
ve své nahosti tě budu pít
celou úplně do dna
snažit se pochopit význam deště
poslouchat hudbu dopadajích kapek
na červencovou dlažbu
plnou průhledných valounků.

Jsi mou nejhezčí básní
mým věčným dílem
sloky zůstanou navždy
v tvých očích
v tvých tepnách
v tvých dlaních
rozpustím celé vesmíry
té věčné bezmoci
píši slova svou zálohu
na příchod budoucnosti
nových slok ve kterých
onemocním láskou.

---