Babičce

Babičko, jste tak krásná. Vaše oči se lesknou smutkem, ale vypadají jako by zářili štěstím. Ten krásný modrý pohled do prázdna. Vaše šedé vlasy se rýsují podél  hlavy. Maté na sobě starou zástěru s obrovskými květy.

Babičko, Vaše ruce, tvrdé, plné modrých žil droucích se přes kůži ven. Jak se klepou když sbírají drobky pod stolem. Jak jsou krásně hebké, když hladíte mě po tváři.

Babičko, Váš úsměv je tak upřímný, tak milý. Vzpomínám na fotku, kde stojíte v sukni střihu 40. let, váš úsměv je stále tak krásný. Důlky které se dělají za rýhami úst, jsou vidět i když Vás něco trápí, jako byste se stále smála.

Babičko, jak Vám nesluší ta černá barva. Šátek, též černý, zavázan kolem hlavy. Své hubené prsty máte sepnuté na prsou. Oči zavřené a ten věčný úsměv ve tváři.

Babičko, vím jak milovala jste kostel, a teď v něm spíte, v tom chladu a v té tmě. Jste celá studená, vaše tvář zmodralá. Kam se poděli Vaše modré oči??

Babičko jste tu stále se mnou, pořád vidím Váš úsměv, Vaše oči. Pokaždé když stojím před zrcadlem jste tu se mnou. Jak krásná jste byla, stále jste krásná. Až budu mít tvář zralou životem jako byla ta Vaše, budu své vnoučky hladit po vlasech svýma kostnatýma prstama, budu se na ně usmívat a budu pro ně též pohádkovou babičkou.