Obraz mého nitra

       Byl krásný, letní den a já měl zase tu svou „toulavou“. Když mě to popadne, nepřemýšlím a jdu, kam mě moje nohy nesou. Zvláště pak na horách je celkem jedno, na kterou stranu a kterou pěšinkou se člověk vydá, neboť je zde všude nádherně.

       A tak kráčím sám, tichou silnicí, rozpálenou ohnivými šípy žhnoucího slunce a kochám se malebností vesničky Čenkovice. Je to pro mne poprvé, i když jako kluka mě tu na nedalekém svahu učili lyžovat, tak vesnici a její okolí jsem vlastně nikdy nepoznal.

       Toulal-li jsem se někdy skrze lidská sídla, pak mé kroky vždy neomylně zamířily na jedno místo a to ke kostelu. Je téměř všude tam, kde žijí lidé a to vždy na takovém místě, že se v podstatě nedá minout a mimo jiné je výborným orientačním bodem.

       Scházel jsem tedy dolů, po mírně se svažující cestě, klikatící se jako had mezi pěknými starými domky a věděl, že tam někde určitě bude. A najednou se přede mnou vynořil, tyčící se majestátně jako maják v moři lidských osudů. Byl tu – chrám mého Otce. Jako pokaždé, i dnes vedl Pán neomylně mé kroky až před svůj dům, který je z jeho milosti a lásky i mým domovem.

       Došel jsem pomalu k několika kamenným schodům, zarostlým trávou a vystoupal po nich k hlavnímu vchodu. Masivní, dřevěné dveře byly dokořán otevřeny, za nimy však pevná, uzamčená, železná mříž. Stál jsem těsně před ní a dlaněmi svíral chladný kov. Do zad se mi opíralo palčivé, vysilující horko mnohdy pěkných, ale všedních dnů mého života, avšak do tváře mi vanul osvěžující, chladivý vzduch z tohoto svatého místa.

       V ten okamžik do mé mysli pronikla symbolika této chvíle. Tak, jako ta mříž, kterou jsem svíral svými dlaněmi, odděluje klidný a tichý vnitřní prostor chrámu od dusného a prašného vnějšího světa, tak i já jsem uvnitř sebe rozpolcen a zmítán neustálým vnitřním bojem. Jak jen jsem zatoužil být za tou mříží a pokleknout v bázni před oltářem, vstoupit do chrámu Páně a cele se oddat Bohu, cítit v srdci jen pokoj a radost z Jeho blízkosti. Smuten jsem padl na kolena a ze všech sil nasával alespoň těch několik doušků osvěžení, které pronikaly mříží až do mé duše. Pocítil jsem smutek i radost, bylo mi těžko i lehko zároveň. A náhle se můj vnitřní zápas na chvíli utišil a kdosi nadlehčil to těžké břemeno na mém srdci, které mi bránilo se zhluboka nadechnout. Cítil jsem radost a vděčnost, že ta mříž není uzamčena na věky, ale že jednou přijde den, kdy jí budu moci projít i já a vrátit se domů. A tichem chrámu jako by zaznívaly verše žalmu:

                           Bože, tys Bůh můj! Hledám tě

za úsvitu, má duše po tobě žízní.

Mé tělo touhou po tobě hyne,

ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi.

Proto tě vyhlížím ve svatyni,

chci spatřit tvoji sílu a slávu;

tvé milosrdenství je lepší než život,

mé rty tě chválí zpěvem.

...

Má duše přilnula k tobě,

tvá pravice mě pevně drží.

(Žalm 63 – žalm Davidův, když byl v Judské poušti)

Ale má pouť tímto životem ještě nekončí. Opět se tedy zvedám a posílen beru na svá ramena ten kříž radostného utrpení a vykračuji zpět do všedního dne, s pevnou vírou, že na té cestě radosti i bolesti nejsem sám.

Požehnaný jsi Hospodine, Bože a Otče náš,

jenž vedeš naše kroky po cestách klikatých.

Chvála budiž Tvému jménu.

Amen