Příroda

     Jednoho jarního dne jsem se rozhodla jít objevit krásy našich Orlických hor. Obloha byla blankytně modrá, tu a tam jsme mohli spatřit zatoulaný obláček osvětlovaný slunečními paprsky začínajícími probouzet všechen život. Procházeje světlezelenou trávou, na které se odrážely kapky ranní rosy, jsem začala toužit stát se součástí tohoto "pokladu". Trsy trávy byly střídány květy sedmikrásek a pampelišek a společně tvořily dokonalý systém obývaný mnohými z námi přehlížených živočichů. Utrženým stéblem trávy jsem zvedla mravence, který se asi vydal na " procházku za snídaní". Onu "dokonalost" nám stvořitel dává poznat právě pomocí těchto organismů. "Miniatury" pohybující se ve světě, jenž nechá přežít jen ty nejsilnější.

     Každým krůčkem jsem byla stále blíž malé dřevěné rozhledně umožňující mi pozorovat krajinu, kde dominoval les ukrývající nesčetné množství krás. Rozhodla jsem se vejít do spleti jehličnatých a listnatých stromů tvořících úkryt všem zvířatům, se kterými jsem se setkala jen na obrázcích nebo v podobě vycpaných exemplářů. Nebyl to porost ani vysoký ani nízký. Jednu zvláštnost však měl. Působil tajemně ale zároveň klidně. Jehličí tvořící zeminu bylo tak jemné, že jsem si z úcty k tomuto skvostu zula svou obuv. Bylo to jak procházka na koberci z nejjemnějších vláken. Ticho bylo přerušeno šumem ozývajícím se z koruny stromů. Byly to dvě veverky, které se honily ve větvích. Byla to překrásná podívaná. Barva jejich srsti vynikala na podkladu zelenavého jehličí. Kdejaký cirkus by zatoužil mít toto vystoupení. Ani jsem nestačila postřehnout moment, kdy se ztratily ve spleti lesa. Bylo to štěstí, co mě dnes doprovázelo na toulce přírodou? Asi ano. Nikdy bych nevěřila tomu, že ještě objevím něco zajímavého.

     Moje kroky směřovaly instinktivně bez obavy, že bych mohla zabloudit. Opadaného jehličí ubývalo a čím dál tím častěji můžeme nalézt bílé kvítky sasanky hajní či rozsáhlé keříčky borůvek nebo ostružin. Hučení potůčku, které přerušuje lesní klid, je stále silnější a silnější. Je to horský pramen čiré vody, která stéká úvalem do neznámé krajiny.

     Pohled vzhůru mi poskytuje obzor plný červánků svolávajících zbloudilé tuláky domů. Pomocí živlu valícího se do údolí vycházím z lesa, který mě velice obohatil. V údolní kotlině je situováno naše průmyslové město hyzdící celé okolí. Vracím se domů, kde mě obklopuje hrůzná realita.

     Do normálního života se vracím s potřebou uchování si toho, co mi dnešní výlet poskytl. Jen málo lidí touží žít v přírodě neponičené hlukem, zplodinami a "lidskou rukou", ale o to více si vážím toho, že mezi ně patřím i já. Své srdce proto plním dokonalostí přírody, která neubližuje, ale chrání vše, co se s ní touží sžít.