Tak přátelé, chtěli jste mít Mladičkou básnířku v delší verzi - no prosím, tu je...

 

Mladičká básnířka

 

Mladičká básnířka s korálky nad kotníky

bouchala na dvířka paláce poetiky…

 

Malostranská kavárna– Dobrá trafika

Vešla do dveří. Nohama šourala ve svých pláťácích po dlaždičkované zemi. Prošla do zadní kuřácké místnosti a posadila se do křesla v rohu pod lampu. Svůj látkový batoh nechala na stole a vyndala z něj cigarety. Začetla se do nápojového lístku. Rutina – jakoby ho neznala do posledního nápoje, za ty roky, co sem chodí.

„Ahoj, co to bude ?“ přišla k ní usměvavá servírka Týna. „Jako pokaždý ?“

„Ahoj, jo dám si vídeňskou kávu. Díky“ opětovala úsměv a byla ráda, že alespoň tady se k ní chovají hezky. Když Týna odešla, zapálila si cigaretu a zahleděla se ke vchodu. Nikdo nepřicházel. Stále civěla před sebe a snažila se relaxovat a na chvíli si odpočinout od toho shonu tam venku. Týna přicupitala s kávou.

„Tady to je“  nalila do malého keramického šálku „Copak se ti stalo ? Zase deprese ze školy ?“

„Jak jinak ? Každý den je to stejné. Nuda, blbci a chaos. Co se dá dělat ? Jednou jsem se na to dala, tak to musím vydržet. Ještě dlouhý dva roky“ povzdechla si.

„Já to znám. Už jsem rok od maturity, tak vím o čem mluvíš. Ale chce to silnou vůli, víš ?“ přisedla si. Chytla jí za ruku a mile se na ní podívala.

„Hlavně klid, je mi to jasný. Naprosto jasný.“ usrkla si kávu a nasála kouř. Pak se znova zahleděla ke dveřím. Stále nikdo nepřicházel.

„Ale ty to zvládneš. Vždyť jsi taková milá duše. Všichni tě mají rádi. Půjde to…“

„Děkuju, Týno. Moc ti děkuju.“

„Nemáš zač. Hlavně hlavu vzhůru. Nebát se a nekrást, to je důležitý. Zvládneš to.“ znova se na ni Týna usmála a zvedla se. „Zákaznici čekají. Musím jít..“ zamávala a zmizela za rohem v další místnosti. Její slova pro ni byla vysvobozením a elixírem. Nikdo pořád nepřicházel. Dopila kávu a nechala na stole třicet korun, jako vždycky. Odešla.

 

Vydala se mezi domky Malé Strany na Kampu. Milovala to tady. Zatočila kolem vilky pana Wericha na okraj Kampského náměstí. Zastavila se před břečťanově zarostlým domem a zadívala se na bustu.. „Pane Werichu, tohle jste měl zažít. Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, tak má koukat, aby byl to co je, a ne to co není, jak tomu v mnoha případech je.  Máte pravdu.  Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře….“ Asi to má něco do sebe. Pohladila bustu a vydala se do parku.

Sledovala poklidné dění okolo. Nic zvláštního se nedělo a to jí moc uklidňovalo. Sedla si na lavičku nedaleko Sovových mlýnů a dívala se na trávník. Tam se zvedla špinavá, stará postava a vydala se směrem k ní. Muž se šoural pomalu a kulhal. Lehce zavrávoral, rozhlédl se kolem sebe a když ji uviděl, namířil si to směrem k ní. Posadil se na lavičku.

„Ahoj, holka. Nemáš čouda ?“ podíval se ni laskavýma očima. Beze slova zalovila v batohu, vytáhla balíček cigaret a nabídla mu. S díky si jednu vzal a ona mu připálila. „Jsi hodná. Takovejch lidí moc není. Fakt dík moc.“ Mávla rukou a podívala se znova na trávník. „Ty vypadáš jako nějaká víla.  Tak milá, tak hezká, tak vlídná…to je fakt dobrý cigárko..“ odklepl na zem. Ta slova jí hřála u srdce. Zčervenala a sklopila zrak. Potom dlouho do večera poslouchala, co jí ten muž vyprávěl. O tom, jak přišel o rodinu, domov a celý svůj majetek. Velice ho litovala, ale on byl poprvé po dlouhé době šťasten, když se mohl takhle vypovídat a někdo s ním soucítil. Když se smrákalo, odšoural se kamsi do dálky. Pojal ji zvláštní pocit. Po dlouhé době se zase cítila krásně. Měla radost z toho, že tomu staříkovi pomohla jen tím, že ho vyslechla. Ale on byl šťasten!

Vytáhla své červené desky s papíry a načrtla si nějaké poznámky z dnešního odpoledne. Tohle musím někde použít, pomyslela si. A pak s neskutečně krásným pocitem blaženého štěstí odešla domů.

 

Seděla v okně, kouřila a dívala se na řeku. Měla jí tak blízko, skoro na dosah. V hlavě si rekapitulovala celý dnešní den a zavzpomínala na to, co jí říkal ten milý stařík. Vzala si blok a začala škrábat verše. Při vzpomínce jí to šlo samo. Chvílemi, když nevěděla jak dál, se zadívala na řeku nebo do pokoje na plakát Allana Ginsberga a hned jí verše napadaly. Když došla básnická invence, vzala do ruky kytaru a vybrnkávala si pomalé melodie. Tuhle náladu milovala, bylo to pro ní strašně osvobozující.

„Ahoj duše!“ ozvalo se pod okny. Stál tam mladý hipík a usmíval se na ni.

„Ahoj.“ odpověděla mile. Vytáhl dva jointy. „Dáš si ?“ Kývla. Společně pokuřovali a byli tiše. „Cos to psala ?“ zeptal se nejednou.

„Ale, vždyť víš. Zase nějaký svoje úlety. Jednou ti to dám přečíst. Uvidíme, co z toho bude.“

„Určitě něco hezkýho. Máš talent, fakt.“ Zadívala se na něj, jakoby si myslela, že to nemůže myslet vážně. Ale on to tak myslel. Možná na tom něco bylo. Pořád psala do šuplíku, a tak by snad mohla něco vzít na veřejnost. Ale ne, na to ona moc nebyla. Nedělala to pro úspěch, ale pro svoje vlastní potěšení. „Možná by to někomu udělalo radost.“ napadlo ho. Jo, to byla pravda. Dneska té radosti dala dost, tak proč v tom nepokračovat? Znova se zadívala přes Vltavu na druh břeh. Dokouřili. „Tak fajn, já půjdu. Bylo mi s tebou hezky.“ Zamával a zmizel za rohem ulice. Mávala též. Znovu vzala blok a napadaly jí samé halucinogení věci. Kreslila si záhadné obrazce a k nim psala divná slova. Byla teď trochu mimo sebe, ale měla neuvěřitelný tvůrčí pocit. Všechna energie dnešního dne se odrážela na papír a když byla všechna venku, zavřela okno a lehla si do postele. Usínala s velmi blaženým pocitem…

 

Druhého dne ráno byla zase v depresi. Všechna nálada ze včerejšího večera byla pryč a ona znova šla po Karlově mostě do školy. Klopýtala po kamenné dlažbě a vnímala ticho. Raději by tady někoho potkala, než ve studeném březnovém ránu vnímat zimu sama. Zachumlala se co nejvíce do svého pleteného přehozu, narovnala si na zádech batoh a pevně podpaží sevřela desky s rozepsanými rukopisy.  Pomalu se blížila ke škole a každý krok byl kratší a kratší.

Stoupala po velkých kamenných školních schodech a než vyšla do druhého patra, byla unavená. Usmála se na pár milých lidí a zasedla do lavice. Po celou dobu vyučování pak listovala v papírech z minulého večera. Snažila se dát nějak dohromady vzpomínky a myšlenky.

„Co to je?“ natočil se k ní Štěpán, takový malý skřet s brýlemi. Začal se prohrabávat v papírech a zíral na obrazce.

„Nic. Jen jsem si trochu hrála, to je všechno.“ Zavřela desky Štěpánovi před nosem.

„Počkej! To bylo dobrý! Půjč mi něco z toho. Já si to přečtu a třeba by se to mohlo otisknout ve Fikci…“

„To teda nemohlo. Je to na ten váš časák moc špatný…“ zapochybovala, ale především nechtěla, aby se to někde uveřejňovalo. Na veřejnou prezenci byla moc skromná.

„Blbost. Mohli bychom tím čtenáře krmit, alespoň by ta naše pseudožurnalistika nebyla tak nudná. Něco si přečtu a řeknu ti svůj názor, jo? Ale jestli nechceš, tak to číst nemusím.“ Koukal na ni svýma skřetíma očkama tak, že bylo hned jasné, že svolí. A taky ano. Podala pár papírů a on se uklidil do své lavice. Následující hodinu přemýšlela o tom, co by se stalo, kdyby to přeci jen nechala uveřejnit. Asi nic moc a dost možná, když to někoho potěší, by nebylo špatné proč pokusit se o uplatnění někde mimo pokoj.

 Štěpán se na ni otočil a naznačil, že to bere. Zvedla obočí, jakoby tomu nemohla uvěřit a on uznale pokýval hlavou.

 Při odpoledním vyučování pak stále hleděla z okna a přála si být znova na Kampě a znova poslouchat nějaké lidi. A strašně si přála vidět upřímnou radost v jejich očích. 

Po škole opět zaskočila do Dobré trafiky a toužila po milých Týniných slovech. Dočkala se. Tentokrát setrvala v křesle trochu déle a začetla se do novin. Při tom kouřila marihuanu a pila grog. Občas pohlédla ke dveřím. Nikdo nepřicházel.

Ač se tam těšila, na Kampu se dobelhala jen silou vůle. Sedla si opět na lavičku a koukala kolem sebe. Vše bylo čtyřrozměrné a nic neviděla ostře. Snažila se hodně, ale toho bezdomovce ze včerejška nezahlédla. Z dálky se k ní blížily tři postavy a mávaly na ní.

„Ahoj !“ volali kamarádi, ale ona jen lehce pozvedla ruku a zahlaholila něco jako pozdrav. Pomohli jí vstát, pak společně sedli na trávník a hráli na kytaru celé odpoledne. Jen tam tak ležela na trávě a vnímala oblohu nad sebou. Vznášela se kdesi v oblacích a bylo jí najednou nádherně. Byla odpoutána od země a lítala ve vzduchu. Přitažlivost pro ní najednou neexistovala. Byla středem vesmíru a vstoupil do ní všechen mír a klid. Byl to nádherný pocit. Euforie lepší než včera.

 

Když se probudila, byla sobota ráno. Seděla na zemi vedle záchodové mísy a strašně jí bolela hlava. Nevěděla kde je, ani kde se tady vzala. Jediné co věděla bylo, že je jí špatně a strašně ráda by byla kdekoli, jen ne tady. Ještě několikrát se do mísy vyzvracela a pak se šla umýt. Byla u sebe v bytě. Vzpomínky na včerejšek zalila hustá mlha. „Zatracenej chlast! Zatracený hulení!“ povzdechla si a zalezla do postele. Euforii vystřídala kocovina jako řemen.

Po několika hodinách spánku, několika šálcích kávy a dlouhé opojné sprše sedla opět do okna a sledovala nábřeží. Prospala celý den a už byl zase podvečer. Vzala blok a začala psát. Tentokrát ale pocity, které jí právě teď otravovaly duši. Doplnila pár malůvek a pak blok zahodila. Úleva se dostavila. Všechno bylo venku a teď se zase mohla pevně vrátit na zem. Vzala kytaru a hrála až do setmění.

Ráno zvonil telefon. Unaveně vstala z postele a musela přispěchat k telefonu – rodiče odjely ve středu do Paříže, prý výhodný zájezd – v březnu ?? „Jo?“ zahlaholila do sluchátka, „No nazdar, to jsi ty, Štěpáne ? Jo, probudil, ale nevadí. Co potřebuješ ? Jo ? Už to máš hotový ? Zejtra, no tak fajn. Doufám, že to nebude trapas…Fakt se ti to zdá dobrý? Když myslíš. Jasně. Měj se. Ahoj.“ Zase zalezla do postele a usnula.  

 Odpoledne seděla nad psacím stolem a trápila se. Nevěděla, co dělat. Snažila se psát či kreslit, ale ani v nejmenším jí to nešlo. Slova unikala kamsi do nikam, myšlenky se ztrácely v mlžném oparu a vzpomínky byly přehlušeny depresemi ze současnosti. O úspěchu ve Fikci moc nepřemýšlela. Seděla tam a hleděla na Ginsbergův obraz. Pohled provrtával oči na černobílém plakátě až na dno jeho duše. Tam ale nebylo nic, jen papír.

„Tak to vidíš, Allane! Že prej je to fakt dobrý. Normální výlevy (tvůrčí sprcha) a pitomosti o životě nějakýho bezdomovce a ono je to fakt dobrý. Stejně to nikoho nebude zajímat. Jsem z toho zmatená, je toho moc…“ složila ruce na stůl, zabořila do nich hlavu a usnula.

 

Své srdce skloňovala podle vzoru Ferlinghetti,

ve vzduchu nechávala viset vždy jen půlku věty…

 

Pondělní ráno bylo mimo normál. Všichni nadšení, přívětiví a v klidu. Nechápala to. Každý na ni mával a usmíval se. Dokonce i profesoři, a to už bylo co říct.

„Á, tady je naše autorka! No jen pojď dál, posaď se!“ zahalekal na ni skřet Štěpán, když vešla do třídy.

„Co se děje?“ snažila se na to přijít.

„Fakt se nám to líbilo. Jsi moc dobrá. To jsme netušili, že v tobě dříve takový literární duch.“ Ozvala se další spolužačka.

„Jo tak, vy jste si přečetli ta moje veledíla!“ pochopila celou situaci.

„Zhltli to takovým fofrem, že jsem to nestačil prodávat. Budu muset ještě další čísla dotisknout.“

„Vám se to vážně líbí?“

„Vážně. Je to moc dobrý. Není to vyumělkovaný a je to strašně přirozený. A má to nápad. Ten houmlesák, to je výbornej nápad. Strašně nás to potěšilo. Do teďka tam byly takový nic moc dílka, ale tohle bylo fakt dost dobrý.“

„Jo, bylo fakt příjemný si s tím chlápkem popovídat. Ale byla to jen taková momentální inspirace, přece to není nic světobornýho. Kdybych se víc snažila, tak napíšu lepší věci.“

„No tak se budeš snažit! Piš, holubičko, piš a já se postarám o to, že to někam dotáhneš. Mám svoje známý a ty už ti pomůžou…“ zašilhal na ni skřet a ona mu opět nebyla schopna odolat. Dala se do psaní a tvořila od rána do noci. Jenže jak tak psala, najednou cítila, že už jí to moc nebere. Pro potěšení ostatních ze sebe ale dolovala zajímavé fejetony a příběhy o lidech, které náhodně potkávala na ulici a jejich osudy si spíše domýšlela. Občas si střihla nějakou tu básničku, ale sama věděla, že je to stejně vyumělkovaný škvár, jako ty veršíky, které před ní okupovaly stránky Fikce.

 „No, není to špatný. Máš talent holka. Ferlinghetti, zajímavej pseudonym. Jo, je to dobrý.“ Dumavě listoval stránkami strojopisu Štěpán. „Jednu kopii už jsem poslal do Literárních novin, tak uvidíme. Ale bude to dobrý, ty na to máš. Jen počkej tak za týden, ty moje autorko, to bude teprve sláva jako řemen.“ Liboval si.

 „Ale mě ani tak o slávu nejde, Štěpi. Já si spíš ráda píšu něco spontánního do šuplíku. To mi jde. Tohle není moc dobrý. Určitě to zahoděj.“

 „Blbost. Zhltnou to jak tady. Lidi ze školy to milujou, tak co by to nevzali nějaký blbci recenzenti z Literárek? Jsi fakt dobrá. Všichni jsem na tebe moc hrdí.  Opravdu.  Jen tak dále, pořád stále! Hele, přišel fax.“ Lačně sáhl po papíru „No vidíš, berou to a za tejden to tam je otištěný !!“

 „Vážně? No to fajn.“ Usmála se. Teď ji to najednou docela potěšilo.

 „Je to perfektní! Ale bacha, hlavně nezapomeň na nás. Tady v redakci tě vždycky rádi uvidíme s něčím novým.“

 „To víš, že jo. Ráda něco napíšu. Speciálně pro vás. Dík, že jsi mě dostal z tý nudy tam někde dole. Dal jsi mi inspiraci.“

„Ale kdybys nekecala. Jen jsem tě nakop, to je všechno.“ usmál se na ni. Takhle si to skutečně představovala. Konečně jí někdo řekl, že je na ni hrdý, to potřebovala.

 Od té doby se v jejím životě hodně změnilo. Byla si více jistá sama sebou, potkávala se s významnými lidmi, kterých si vážila a našla možnost se mezi nimi uplatnit. Účastnila se různých rozborových seminářů, literárních posezení a dokonce dostala možnost svou tvorbu i přednášet na veřejnosti. Tohle si vždycky strašně přála.

Jenže zároveň s tím vším cítila, že se její vlastní tvorba vytrácí a není taková, jaká bývala na začátku. Psychadelické stavy už byly minulostí a stejně tak s nimi zmizela i ta dobrá a do šuplíku psaná dílka. Nahradila je nová a nedokonalá, napsaná jen pro čísi potřebu. Stále více se propadala do hlubin všednosti a psala jen to, co chtěli ostatní. Stále to stejné a nudné. Cítila, že to tak nejde dál a rozhodla se skončit.

 „Ale proč by ses na to vykašlala? Vždyť je to dobrý a slaví to úspěch.“

 „Ne, Štěpáne. Jsou to kraviny. Všechno jsou to kraviny, do poslední věty. Píšu to jen pro pobavení jiných, ale sama sebe okrádám. A mám pocit, že už se pořád opakuju.“

 „Tak dobře. Dej si chvilku pauzu a pak zase můžeš vesele psát to, co tě baví. Nikdo tě nemůže držet na uzdě, že jo ? A tím spíš né já. Škoda jen, že z toho kolotoče odcházíš na vrcholu.“

 „Člověk musí umět odejít.“ Řekla a odešla.

Zase se procházela v parku na Kampě, zase hladila bustu pana Wericha a zase byla spokojená. Tady byl její domov a sem se vždycky ráda vracela. Tady si přemýšlela, tady se radovala s kamarády a sem prostě patřila.. Měla skvělý pocit z toho, že je mezi lidmi, kteří se neustále smějí, jsou spokojení a váží si jí. Tady si připadala jako nesmírně volný člověk Už se nechtěla vrátit tam, kde byla před tím. Do té nudné zašedlé stereotypní reality.

 

Jednou, když se procházela kolem Lennonovy zdi, uslyšela odkudsi bubnovaní, cinkání a zpěv. Na rohu se vynořily osoby v oranžovém –  krišňáci. Dva muži a dvě ženy. Tancovali přes náměstíčko kolem zdí a když ji spatřili, vesele se na ni usmáli.

 „Hare Krišna“ zavolala na ně a bylo jí veselo u srdce.

 „Hare Krišna!!“ volali všichni. Zamávali na sebe a zmizeli kdesi v dálce za malým mostkem. Ještě chvíli se dívala na Lennonův pomníček, zapálila malou svíčku a pak se pomalu vydala do parku. Zvuk bubnů a zpěvu zase sílil, až křišnovce uviděla, jak sedí v parku na trávě a zpívají. Kolemjdoucí jen nevěřícně koukali, co se to děje, ale ona namířila přímo k nim. Sedla si vedle nich na trávu a aniž by si cokoli řekli, dala se s nimi do zpěvu. A zase byla ve svém živlu. Zpívala, radovala se byla téměř v nirváně.

 K večeru dorazila domů na nábřeží v optimistickém a šťastném rozpoložení. Takhle krásně se už dlouho necítila. Prozpěvovala si a poskakovala po chodníku. Ještě chvíli spokojeně seděla na lavičce před domem a dívala se na západ slunce.

 „Ahoj. Jak se je?“ ozval se jí za zády hipík.

 „Jé, ahoj. Mám se perfektně. Teďka jsem na Kampě potkala nějaký krišnovce a tak jsem zpívali a tancovali.“

 „No bezva. To jsem rád, že jsi konečně spokojená. Já s nima taky občas tancuju na Václaváku. Jsou fajn. A co jinak ?“

 „No, jinak nic moc. To víš, škola a tak..“

 „Co psaní ? Slyšel jsem, že jsi nějaká slavná.“

 „Ale ne, to byl jen takovej omyl, víš? Mohla jsem bejt, ale mě se nechtělo. Nemám na to být slavná. Ničilo by mi to duši. Já chci dál psát jen tak do šuplíku.“ Zadívala se znova k obzoru. On jí chápal. Sám neměl rád namyšlence a lidi, které sláva zkazila. Byl rád, že ona tomu kouzlu nepodlehla a že jí to nemrzí.

 „Jsi statečná. A proto tě mám rád…Měj se hezky.“ Vstal, políbil jí a dal se ne odchod. Byla ráda, že si s ním mohla popovídat. Vždycky jí pozvedl náladu a i dneska, když byla celá vysmátá jí to potěšilo. Čím víc dobré nálady, tím líp. Slunce zapadlo, a tak se sebrala a šla domů. Ještě asi hodinu poté si v okně vybrnkávala melodie na kytaru a zase vzala do rukou svůj sešitek a cosi črtala. Verše plné optimismu a pozitivní energie. Opět usínala s neskutečně krásným pocitem.

 

 Druhý den ráno zase kráčela po Karlově mostě, zase byla zima, ale na srdci jí hřálo pozitivní vědomí. Okolo byl mráz, ale ona se usmívala a poskakovala si po dlažbě. Seběhla po schodech dolů na Kampské náměstí a běžela k vile pana Wericha. A zase hladila bustu.

„Měl jste pravdu, pane Werich. Člověk má koukat, aby byl a pořádně žít na sto procent. Jednou jsi dole a jednou nahoře. A já jsem právě teď nahoře, ale možná se to někomu nezdá. Pane Werich, jste génius.“ Zazubila se šťastně na bustu a odběhla směrem ke škole. Busta se smála též.

 Ve škole na všechny radostně koukala a všichni na ní. Ještě pořád pro ně byla ta skvělá autorka a tohle renomé jí nechtěli vzít. Byla ráda, ačkoli věděla, že už je to všechno minulost. Píše ale přece pořád, takže vždycky jim může něco ukázat. Mávali na sebe a byli spokojení. Školní prostředí se najednou v jejích očích strašně proměnilo. Smála se i na lidi, kteří jí před tím pohrdali a měli ji za blázna. Ale on je teď všechny milovala a nic proti nim neměla. Byla v sedmém nebi a přála si, aby to nikdy neskončilo. Byl to mnohem lepší pocit, než když byla zchlastaná někde na trávníku, z tohohle pocitu nebyla ráno kocovina a nemuselo to někdy skončit. Anebo ano?

  

Toulala se staroměstskými uličkami, dívala se do výloh jako do duší lidí okolo sebe. Na všechny se smála a byla pořád spokojená. Vtom se odkudsi doléhal zvuk dobře známých bubnů a chorálový zpěv. Zaradovala se, když spatřila za sebou na rohu ulice své kamarády krišnovce. Byli  to ti samí jako včera a ještě nějací jiní. Zamávali na ni a ona k nim rychle běžela. Chodili ulicemi a zpívali. Pak zašli do jejich nedaleké vegetariánské restaurace. Jedli, četli, zpívali a debatovali. Teď byla hodně spokojená. Vždycky jí zajímalo mystično a tak a tohle byla ta jeho lepší varianta. Lidé, kteří k ní byli přívětiví, kteří ji brali mezi sebe a přitom neměla pocit nějakého nebezpečí jako u jiných podobných skupin. Tady byla skutečně v pohodě. Jedla, pila, jak moc si jen přála, a tak se jí k večeru moc nechtělo domů.

Další dny sem chodila čím dál častěji a několikrát se rozhodla, že přespí přímo v chrámu. Večer ulehla příjemně unavena a stále povznesena v astrálních výšinách a ráno musela vsát v pět hodin a účastnit se ranních modliteb. Z počátku jí to vadilo, ale nakonec zapomněla na únavu a jen zpívala, meditovala a radovala se. Pak ale musela jít na několik hodin do školy, kde vlastně celou dobu jen unaveně koukala do zdi a poté se sem opět vracela. Víkendy zde trávila celé. 

Od té doby s krišnovaci byla pořád a pořád se radovala. Už pomalu zapomínala na Kampu, na Dobrou trafiku, na Allana na kamarády hipíka, na Štěpána a na všechny ty drobné radosti, které jí byli každodenními rituály. Stále více a více se bořila do hlubin indické filozofie, stále častěji si oblékala indické sárí a pomalu zapomínala i na to, kdo vlastně ve skutečnosti je. Ačkoli ještě nebyla definitivní členkou hnutí, už přijala nové zasvěcovací jméno a žila v chrámu od rána do večera. Na svůj byt po rodičích na nábřeží nebrala ohledy a ten zel již dlouhé týdny prázdnotou.

Žila v chrámu již dost dlouho na to, aby přišel den, kdy se jí někdo zeptá, zda by se nechtěla stát oficiální členkou hnutí, ale ten den stále nepřicházel a ona sama nevěděla, zda by to přijala nebo ne. Na jedné straně je tady fakt, že se jí v chrámu líbí a je zde neskutečně spokojená a víra v Krišnu jí zahlcuje den ode dne více, jenže by to znamenalo přerušení studia a koneckonců při přerušení styku s kamarády a vůbec celým okolním světem. Zatím o tom nechtěla přemýšlet a nechávala to na dobu, až to přijde. A ono přišlo. Ale vůbec ne tak, jak si to představovala.

Jednou večer, když v pokoji vykonávala svou soukromou večerní modlitbu a její spolubydlící ještě něco připravovala dole v kuchyni, vstoupil k ní do pokoje jeden z mladších, ale přesto formálně výše postavených oddaných a požádal ji, zda by si spolu nemohli na chvíli popovídat. Jen co dokončila obřad, sedla si k němu ke stolu.

„Koukám, že ti to jde moc pěkně. Meditaci už zvládáš jako pravá oddaná.“

„Ale já jsem pravá oddaná. Jde mi to čím dál tím líp.“

„To jsem rád. A to je právě to, proč jsem tady. Víš, pravá oddaná musí projít podle písem zasvěcovacím rituálem od svého guru. A ty ještě žádného nemáš.“

„Ano. Zpívám z ostatními, mám své doporučené mantry z Bhagavad-gíty…“

„Ale k pravému zasvěcení a k obdržení pravých soukromých manter musíš mít vlastního guru a být jeho služebnicí. Všichni ho tu máme, já ho také mám. Jsem služebníkem, služebníka, služebníka božího. Tak to tady chodí.“

„Výborně, ale jak ho poznám?“ nechápala to.

„Sám se ozve. Například já. Nabízím ti, že budu tvůj guru. Písma to nezakazují. Dostatečná zasvěcení mám a také vlivy. Jen žádného služebníka ne. Buď mou oddanou. Teď to není prosba….“

„Ráda budu tvou služebnicí, ale mé srdce patří zcela Krišnovi.“

„To je správné. Já jsem jednou z expanzí Krišny, protože jsem jeho zasvěceným oddaným. A pokud chceš milovat Krišnu, musíš milovat i mne..“ zvedl se a vzal ji za ruku. Třásla se, protože tohle nečekala a nechápala. Pohladil jí po vlasech a mile se na ni usmíval. Ona se usmívala na něj. Pak usedli na její postel a ona byla zcela povolná. Hypnotizoval ji jeho pohled. „Odevzdej se mi tělem i duší.“ Povalil ji na postel a začal svlékat sárí. Po chvíli, když byla již zcela sárí zbavena jí to došlo! Tady nešlo o zasvěcení či oddání se. Tady jen tenhle oddaný, který kdysi působil tak mile, nezvládl svůj chtíč a základní lidský pud a snažil se jí znásilnit.

„To ne! Pusť mě!“ vykřikla.

„Ticho!! Jestli zařveš, bude to horší!!“ tiskl jí ruku k ústům a snažil se bojovat s jejím vzorem. Kopala nohama, snažila se mlátit rukama, ale moc jí to nepomohlo. Byl mnohem silnější než ona. Nakonec se jí podařilo vzít ze stolku u postele tlustou knihu védských písem, ze které si každý večer četla a praštila ho přes hlavu. Tohle nečekal a odvalil se za zem. Kopla do něj, on se praštil o roh velkého stolu a padl do mdlob. Rychle sáhla do skříně, odkud vyndala své džíny, plátěné botky a svůj batoh. Sbalila do něj pár nejnutnějších věcí a vyběhla na chodbu. Nikdo tady nebyl a ona vyběhla ven do noci a hlavně pryč odsud.

 

Nábřeží bylo tiché, klidné, jen místy osvětlené pouličními lampami. Smutně se tudy šourala s cigaretkou v puse, na kterou neměla za poslední týdny ani pomyšlení v tom pozitivním vegetariánském rauši. Sedla si na lavičku a plakala. Měla pocit, že za to všechno může ona a že udělala strašně moc chyb. Ale přesto věděla, že vlastně neudělala nic, jen se snažila být pár týdnů šťastná. Zklamala se.

„Takhle to nemělo skončit“ říkala si. „Takhle jsem to nechtěla. A co jsem vlastně chtěla ? Jen pár chvilek míru, radosti a zapomnění na všechen ten stres tady kolem. A tohle jsem dostala. Lehko nabyl, lehko pozbyl. Jo, je to pravda. Ale co teď ? Kamarády nemáš, ve škole tě nejspíš zapřou a sílu na nic taky nemáš ? Co můžeš ? Jen to snad všechno definitivně skončit a říct, adijé živote. Byl jsi krátký, ale jo, stál jsi za to. Jenže teď už je konec. Absolutní konec.“ Zvedla se a šla k domu. Pomalu otevírala velká domovní vrata a stoupala po malých schodech. Zničená a mimo sebe. „Rohypnol místo koňaku.Na krysy jed, na smutek blues, tak to má bejt schválně to zkus...“ zacitovala svojí oblíbenou báseň a otevřela šuplík svého psacího stolu, kde hledala nějaké prášky. „Vitamínová bomba! Tak ať to stojí za to. Medrin, Kyanid a ještě něco k tomu. Usnu jako Sněhurka, ale už mě nikdo nikdy neprobudí.“ Vzala prášky do dlaní a nalila do sklenice červené víno. Pozvedla sklenici k plakátu nad stolem. „A takhle to mělo skončit, pane Ginsberg. Tohle je můj osud…“ zadívala se do nekonečných očí na plakátě. Sklopila ještě oči a zamžourala na otevřený šuplík. V něm spatřila svůj poznámkový blok a velký nápis: ŽIVOT JE JEN NÁHODA, JEDNOU JSI DOLE JEDNOU NAHOŘE…!!“ Položila prášky a vzala blok do rukou. Listovala a listovala čáranicemi a malůvkami na ohmataných zažloutlých stránkách. „Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl…“ četla nahlas a vzpomínala na bustu a na to, jak plná radosti trávila u vily pana Wericha ty krásné chvíle. Smetla prášky kamsi na zem a dál listovala popíjejíc jen to červené víno. „Tak tys tady na mě celou tu dobu čekal! Celou tu dobu, co jsem byla pryč jsi tady zavřený v šupleti čekal na to, až se ti vrátím, abys mi mohl ukázat kdo jsem.“ zvedla znovu hlavu k plakátu. „Děkuju pane Ginsberg, děkuju!!!“

 

Hned jak se ráno probudila, usmála se a bylo jí zase lehko u srdce. Sedla ke stolu a začala na bílý list papíru psát. A psala všechno, co se jí jen vybavovalo. To, co zažila i to, co si přála zažít. Postřehy, kresbičky a sonety. Vypsala se a bylo jí neskutečně lehko u srdce. Tady, teprve tady se opravdu našla a pochopila, že sem patří. Na Kampu, kde mohla svobodně žít a psát a poslouchat lidi, mezi kamarády hipíky, k vile pana Wericha, na její gymnázium, kde jí všichni štvali, ale pořád se to ještě dalo docela vydržet, do jejího bytu na nábřeží, kde se plnily všechny její sny, kam se vždycky ráda vracela a kde pochopila, že všechno je pomíjivé, jen psaní je věčné,

a především do své milované kavárny k Týně, která jí vždycky podala pomocnou ruku a zahřála milým slovem. Sem patřila a tady byl její svět. Nefalešný, bez předsudků. Sem patříte, vy mladičké básnířky, vy krásné, milé, múzou políbené a radostné, jo, vy mladičké básnířky….

 

 

 Tato balada o tom, jak básnířky přicházejí o iluze, ale naštěstí svět nepřichází o mladičké básnířky, vznikla v rozmezí dubna až srpna léta páně 2003 a jsem tomu nadevše rád, neb jsem se domníval, že ji nikdy nedokončím – ale copak  již hotova? Kdo ví ??

---