Myšlenka bez cedníku, 2.48h, noc

Zcela bezcílně jsem bloudila. Nevěděla jsem, kam mám jít. Nějakým prazvláštním kouzlem mě přitahoval park, který jsem právě míjela. Nenechala jsem se ale vtáhnout, přešla jsem ho. Ne. Něco mě donutilo se ohlédnout, otočit se a jít zpět. Váhavě jsem vešla. První doleva, rovně, zase doprava... a uviděla jsem mladý pár, který seděl na jedné lavičce. Asi se teprve seznamovali. Ona si udělala hradbu ze své tašky a ještě si nějakými sešity kryla tělo. On seděl o něco málo sebevědoměji... Zaujala mne ona. Nasazuji si proto sluneční brýle, zaujímám pozici nejvýhodnější pro četbu z jejího těla, grimas, tiků a trhů, z nepřehlédnutelné trémy a rozkošné, okouzlující bezbrannosti. Předstírám slunění a spánek, ale oči jen přivírám. Dívka je snadným a lehkým tématem pro pozorného čtenáře. Byla jistě naplněna nějakou touhou, strachem ale i zvědavostí a přistoupila ke splnění svého úkolu jako vždy s plným nasazením. Dala vše do toho, aby mozek zpracoval a filtroval úkoly, které mu dávalo její tělo, tak důkladně, aby nedošlo k nějakému pochybení a tím k následné katastrofě. Možná byla ve velkém pokušení odolat a nechat to osudu. Ve svých snech není skoupá na něhu, romantiku a oboustranné vyhovění, jen asi neví, jak na to. Možná by byla ráda aby jí někdo vedl, naučil jí, co s tím, ale nepoví nikomu ani slovíčko a tak musí trpět oba. Ona však víc. Má své představy a sny, touží aby mohla poznat, jaké to je... Určitě ví, co chce. Má plnou hlavu něhy a pozvolně rostoucího vzrušení, které se každým nádechem stupňuje… jaké to asi musí být ... Ne, nedomyslela to až do konce a zrudla. Mistrně to schovala kapesníkem a on asi ani nepostřehl, že v tuto chvíli nebyla přítomna... Už je v klidu, doufá, že si nevšiml. Narovná se, sešity položí na klín a plně se soustředí na to, co jí říká. Oponuje mu. Stoupá a přechází, mimika je divoká a hned zase vlídná a jemná. Když něco ukazuje, gesta rukou jsou jako lehoučké plynutí slabounkých závojů lesních víl v poledním parnu, když něco vysvětluje, použije všech pomůcek tak důkladně a věrně, že opravdu přesně víte co říká a nemusíte vůbec poslouchat slova... Je nádherná. Škoda že nejsem muž. Těším se na její další ,,kapitoly”, ale odcházejí. Počkám tedy, snad se vrátí... Vidím je až za hodnou dobu, sedí na zídce. Dívka má světlem slunečních paprsků poskakujících jí po tváři osvětlené oči tak důkladně, že ač stojím u kašny, vidím a čtu si v ní dál... S něčím si hraje, myslí snad na jeho ruce? ,,Zvedni hlavu”, přeji si, ,,je to tak?” Ano. …jsou měkké, vnímavé a tak hbité, že úplně ztrácí hlavu a nechává se totálně ovládnout ,,jeho hudbou”. Nemyslí na nic než na něho a sama dává povolení, že je připravena a zcela zbavena strachu... Nestihl to, myslím že ani nečetl co mu říkala celou tu dobu. Byla jako skleněná-tak křehká a průsvitná, zároveň tak čistá a silná. Seskočila, vzala tašku a chtěla se skrýt chvatným odchodem. Neodešla ale úplně, pozastavila se a... ještě se vrací. Je zvědavá? Ne. Je neklidná a zranitelná, stojí tam opět sama s tím strachem, který jí nedává možnost žít dle jejích snů a v ten okamžik zarůstá neproniknutelnou trnovou hradbou. Je tam co vždy. Možná ani ona sama neví, kdy bude mít sílu, aby holýma rukama jako již po mnohokráte, vyrvala i s kořeny ty pichlavé strážce a nabídla mu to co dnes. Je jiná a jeho jen malé škobrtnutí by mohlo přinést velkou zkázu, kterou nikdo z nich nechce. Mlčky si čtou myšlenky. Ona sedí, má sklopenou hlavu a zarytě se dívá do země. Je nervózní a má strach, že on to udělá TEĎ, NE před tím, když byla připravená… ,,Podívej se na ní, sakra, vidíš to, prosím buď opatrný a vnímej co Ti říká její tělo!!”, křičím na něho od kašny, prosím ho. Je celý rozpačitý a rád by něco udělal. Přišel k ní blíž. V hlavách mají oba asi pořádný zmatek. Stál tak blízko ní, že stačilo aby se jen podívala nahoru a jejich rty se mohly k sobě přisát jako dítě k matčině prsu. Věděla to, a on si možná přál, aby to udělala a snad zároveň nechtěl, možná tušil, že by to byl konec mezi nimi... Konec když vlastně ještě nic nezačalo...?

Jak podivně je ďábel zkoušel a jak bylo těžké mu nevyhovět...