Dopolední mámení

…velké kapky hlasitě dopadají na obrovské tmavě zelené lopuchy. Déšť, hustý jednotlivými provazci, jen ševelí…

Z pralesa se kouří a vřeštění opic se zdá blíž než kdy jindy… Jdu se podívat na slony. Jsou neklidní… a i bubny, ty proklaté bubny mají dunivé, mnohem silnější ozvy než minule… Afrika…

Otevírám oči, jsem doma, ležím si jen tak na přikrývkách své postele. V kamnech krásně praská, teplo vycházející z šesti průduchů mě chová v náruči… a venku za okny se akorát spustila vodní pumelenice…

Byl to jen sen? Byla jsem tam?

Hudba z přehrávače tiše pluje pokojem, jen skučivý vítr ji občas přehluší… I přes to všechno se mi opět začínají klížit víčka…

Stojím v zešeřelém pokoji a čtu si z nějakých výstřižků z novin, které jsou na veliké obrazové nástěnce. Hlavu natáčím do různých stran, ohýbám se a i na kolena poklekám, abych si přečetla skutečně všechno, co se mi tak náhle nabídlo. Pohltilo mne to... Najednou mne takový podivný pocit a tlak, že se na mě někdo dívá, donutil, abych se otočila. Stál vprostřed místnosti. Já ho vůbec neslyšela přicházet…! Kdo? ON. Představil se mi a ani nechtěl vědět, jak jsem se dostala do jeho domu. Stejně bych mu to ani říci nemohla, sama to nevím…

…upravené vlasy. Rozhalenka s krátkými rukávy, s kapsičkou a špičatými límečky, která je nebezpečně rozepnutá až dolů… Bronzové ruce založené na nahé hrudi… Skvěle padnoucí kalhoty, které obepínají svalnaté nohy a jistě i pevný zadek… Nemohu se na něho dívat, cítím jak rudnu…

Rozešla jsem se mu naproti s malým železným špendlíkem v ruce. Chtěla jsem horlivou gestikulací vysvětlit… a omluvit se za svou drzost kvůli četbě jeho nástěnky, a přitom jsem si… ten špendlík bodla do prstu…! Vykřikla jsem, ale spíše leknutím než bolestí. Okamžitě se objevila malá kapička krve. Dívala jsem se na ni jako zhypnotizovaná. ON ale vytáhl z kapsy malý složený kapesník a pár pohyby mi vytvořil z prstu malou postavičku z pohádek od Hermíny Týrlové…

Stáli jsme proti sobě asi na vzdálenost necelých dvou paží. Pomalu, opravdu velmi pomalu se rozešel přímo proti mě. Mohla jsem jistě udělat spoustu věcí - ale já… udělala krok zpět, a další… a další… Těsně před mým nárazem do zdi s nástěnkou mi špendlík z druhé ruky vzal… V tu chvíli byl tak malý kousek ode mě, že stačilo jen lehýnce fouknout a můj dech by k němu doletěl… Najednou mi bylo strašné horko. Něco mě tlačilo v okolí žaludku… Bylo to stále leknutí ze vpichu, nebo již něco jiného…?

…pravou ruku si opřel do výstřižků ve výši mé hlavy a dvěma prsty vracel na ,,své místo” to malé zrádné železné kopíčko…... Spíš než viděla, jsem jen tušila pohyb levou rukou kolem mého pasu, o který možná jen neúmyslně zavadil, ale mnou okamžitě projel blesk… Mluvilo jen naše dýchání a oči. Usmál se, aby prolomil to tíživé ticho a možná omluvil sám sebe, že mne takto, vůní svého těla a smyslným parfémem, bezdotykově lapil...

Vzdálenost se mezi námi začala viditelně zmenšovat, ale… pouze… jeho měkké prsty… se mne dotkly na tváři… Nakrátko. Na vteřinu. Možná na půl. Zalapala jsem po dechu a ve všech pórech pocítila podivné ťukání společně s bouřlivým buchotem splašeného srdce…

Naše rty se němě dívaly… Nechaly nás už jen malou chvilku nadýchnout, aby pak v příštím okamžiku dohnaly… tu nekonečně dlouhou hladovou pauzu…