Prosba

Prosím...

   Snad nedostatek poetiky mi nedovoluje představit si život jinak než jako patrový dům. Člověk postupem času přechází po schodišti do dalších pater, dveře se však za ním nemilosrdně zavírají a nikdy ho již nepouští zpět. Zpět do dětské herny, projet se na skluzavce, hrát s dětmi na hoňenou nebo si v rohu za prolézačkami, skryti před světem dospělých, ukazovat s děvčaty věci, jejichž užitečnost před nimi zůstane ještě chvíli utajena. Nebo zpět do studovny mezi přátele, řešit s nimi nejtěžší okamžiky jejich dosavadních životů, jako písemka z matematiky nebo nezájem dívky, která, „kamaráde,  neví o co přichází.“

   Když člověk pomalu stárne, začne si uvědomovat čas, přestane pro něj být pouhým slovem, začne být pojmem. Uvědomí si, že po těch pomyslných schodech, po kterých stoupá do vyšších pater domu života, vlastně společně s časem a nezávisle na své vůli utíká životní závod. Čas opravdu běží jen jedním směrem a hrne nás všechny před sebou. Někdy někdo upadne a tak pokračuje v kotoulech, jiný běží jako atlet a ani se nezadýchá.

   Důvod, proč plýtvám papírem a drahocenným inkoustem mé stařičké tiskárny(!!!) je prostý, ale o to úsměvnější. Chtěl bych vyvolat vzpouru. Čas nezastavíme, ale pokud všichni zpomalíme, pěkně se zapotí a nebude tak letět. Zbude nám pak možná trochu času, abychom se ohlédli napravo a nalevo, mrkli na souseda, co utíká vedle nás a vyměnili si pár zdvořilostních frází o prdelce dívky, co běží před námi. Často se vám totiž stane, že spoustu let utíkáte v houfu lidí, které velmi dobře znáte. Jednoho dne se ohlédnete na místo, kde běhával jeden váš kamarád a on tam není. Prostě je pryč, nikomu nic neřekl a závod vzdal, zemřel.

   Seděl jsem v pokojíčku jednoho svého kamaráda a chystali jsme se za zábavou. Jemu zazvonil telefon, zvedl ho a nějaký hlas mu řekl, že jeden z jeho nejlepších přátel měl automobilovou nehodu a je mrtvý. Ten večer jsme celý protančili a propili, přestože byl ve znamení smrti. To slovo jsme měli na jazyku a smáli se. Slíbili jsme si, že od teď si budeme užívat na třista procent, protože každý metr trati, každá minuta může být ta poslední. Člověk se něčeho vzdává s ohledem na budoucnost, ale nakonec se k ní ani nemusí dostat. Chtěl bych poprosit lidi, kteří si tyto řádky přečtou, aby začali žít nejkrásněji, jak to jde. Usmějte se na holku, nebo kluka, který se vám líbí, řekněte jim to, na nic nečekejte, sbalte je. Neškudlete zbytečně peníze, kupte si, na co máte chuť, klidně pijte, kuřte, když vám to chutná, choďte s kamarády na diskotéky nebo si někam sednout, když vás to baví. Jen proboha žijte, protože ve zlomku vteřiny může být všechno pryč a vy nestihnete ani zalitovat.

...děkuji.