Život je plastická trhavina

Povídka je druhým dílem mého předchozího dílka Život je plastická hmota. Snad se na něm neprojevila typická nemoc dalších dílů, a bude se to dát číst.

Bylo asi měsíc po svatbě. Doma nikdo, jenom já jsem ležel sám v posteli. Začal se ve mně rozprostírat pocit dokonalého štěstí.

 

Včera jsem potkal Janu. Jestli tohle není ironie osudu! Prázdniny právě začínají a já osmadvacátého odlétám do Kanady. Tu svatbu bohužel stihnu. Ale přece bych neodmítnul její pozvání. Proč si sakra musí brát zrovna jeho? No, jak znám svoje štěstí, určitě k tomu přispěl ten můj mail.

 

Pětadvacátého června, šest ráno. „Kdo mě to sakra může teď volat? Já ho za… Ahoj Jani, co potřebuješ?“

„Ahoj Radi, na tu svatbu přijdeš, že jo?“

„To víš. Vždyť jsem ti to slíbil. A navíc, jak bych si tvoji svatbu mohl nechat ujít. To bych si neodpustil.“

„Já… no, prostě, věc se má tak, že moje svědkyně si zlomila včera večer pánev…“ NENENE. To snad NE! Tohle je zase trest za co? „… a je vyloučeno, že by mohla přijít. Tak se tě chci zeptat, jestli bys mi za něj nešel ty. Šlo by to? Prosím!“

„Ty chceš, abych to byl já? No, to je ohromná pocta. Samozřejmě to udělám rád. Opravdu mě to překvapilo. Vždyť jsme se kolik let neviděli.“

„To je skvělé. Díky. Já musím končit, to víš, je to práce jako na kostele.“

To je vážně geniální.

 

V devět ráno, u budoucích novomanželů doma.

„Zdravím tě, chlape. Jana říkala, že tě prej snad znám, nebo co. Ale nic mi neříkáš. Proč tě chce za svědka, co?“

„Nevím, netuším, ale je to milý. Co škola v Ostravě, už jsi dostudoval? Já nakonec šel na mezinárodní vztahy do Prahy.“

„Jo to seš ty? No páni. Jo, školu mám za sebou a už rok makám tady u jedný firmy jako daňovej poradce.No a… něco mi říká, že bych ti měl asi poděkovat za to, žes tenkrát Janě nic neřekl. Nepřipijem si na to?“

„No, to je snad samozřejmý, že budu mlčet, ne? Jsme snad chlapi. A napijem se až po svatbě, jo?“

 

Obřadní síň Městského úřadu, deset třicet. Děje se tohle doopravdy? Co jsem si to zase nadrobil. Vždyť to je jak zlej sen. Celý ty dva roky jsem na ni musel myslet. Pár dní stačilo na to, aby mi úplně převrátila život naruby. Nejsem sice Freud, ale stejně si myslím, že je taky jedním z důvodů, proč jsem nebyl schopnej zůstat s jednou ženskou déle než pár týdnů. A teď tohle.

„A nyní polibte nevěstu.“

Čím si ji zasloužil ten parchant? To mi vážně uniká. Pochopím, že ne já, ale proč on? Je možný, že si vážně myslí, že jsem si to tenkrát vymyslel? A jeho hlas jsem asi namluvil přes rouru toaletního papíru, politou meruňkovou marmeládou. To zrovna. Není přece blbá. Tak v čem to vězí. „Au, co je?“

„Máte to tam jít podepsat. Jinak prej nebude sestřina svatba platná.“

Vážně jsem o tom uvažoval. Byla to pitomost. Načmáral jsem tam svůj podpis, popřál ženichovi hodně štěstí. (Proč na mě mrká? Je ta svatba snad moje zásluha? Abych ti nevylepšil fasádu. Až někde seženu svaly.) Políbil jsem nevěstu a hurá na kar, totiž na svatební hostinu.

 

O osm hodin později na hostině. Tančím s jakousi slečnou, která vrhá nápadně nenávistné pohledy na šťastný pár. Je sympatická.

„Slečno, řeknu vám, my to vážně válíme. A ta podlaha taky, ta tomu dodává šmrnc.“

„Jasně, člověče. Aspoň že něco se vede, když jinak je to v někde.“

„Nechte mě hádat. Že vy jste z Ostravy?“

„To teda nikdy, to byste, ale serme na to, já jsem Martina.“

„Radim.“

„Ahoj Radime. Nejsem odtamtud, ale studovala jsem tam. A po prázdninách se budu stěhovat do Prahy. Zdědila jsem tam byt.“

„No ne, já tam studuju. A že vím s kým jsi ty v tý Ostravě studovala? Teda řeknu ti, je to od něj odvaha.“

„Hovno odvaha, svině je to. Komu si sakra myslí, že tím prospěje. A jak ty to sakra víš, ty budeš zase z její strany, co? Náš poručík Kolombo. Žes jí něco neřekl.“

„No, řekl, neřekl, každopádně to dopadlo takhle. V prdeli je to.“

„Máš pravdu, Radi. Hele, my si tykáme, ani jsme si nepřipili.“

„Myslím, že mám dost, co takhle pusu?“

 

Čtyři hodiny ráno, můj pokoj.

„Byla jsi úplně skvělá. Snad to není jeho škola?“

„Hele, trhni si ploutví.“

„Promiň, promiň, nechtěl jsem se tě dotknout. Tedy dotknout bych se tě chtěl, to zase jo. A nejen dotknout.“

„Proč ne? Taky jsi nebyl špatnej. Rozhodně nejlepší z těch, co ještě žijou s rodičema.“

„No jo, na koleji je to lepší než tady, ale to asi nemáš na mysli, co? Až dostuduju, bude to něco jinýho. A zůstanu v Praze. Sakra, ta Kanada mě začíná mrzet. Rád bych si to s tebou někdy zopakoval. Co takhle v září. Trochu pozdě, co?“

„Jeden nikdy neví, chlape.“

 

O čtyři roky později. U Martiny doma. Vlastně tak trochu i u mě doma, protože tady už přes rok bydlím, ale tak nějak mi to nepřijde jako můj domov.

„Ahoj Mary, tak brzo z práce doma?“

„No jo, no jo, bylo toho dneska míň, ale co ty tady děláš, zas se flákáš?“

„Hele, nech si to. Víš, že radši píšu tady. Když jsem tu sám, není tady takovej stres jako v redakci. Ale teď docela lituju toho, že jsem tam radši nezůstal.“

„Tak si tam táhni, ty jedna čubko.“

Měli jsme ideální vztah. Takový, co přetrvá navěky. Její nejhrubší nadávka byla: „Jano“, já na ni zase křičel v mužském rodě. Současně jsme vůči sobě cítili silnou nenávist k těm, které jsme si reprezentovali i lásku k tomu, koho tito zradili. Neexistovalo nic, co by nás mohlo rozdělit. Bylo mi jasné, že s Martinou zestárnu, a že to rozhodně nebude fádní stárnutí.

 

Mezi námi nebylo normální vůbec nic. Z Kanady jsem se vrátil v září, a jedna z prvních věcí, co jsem udělal bylo, že jsem zašel na adresu, co mi dala. Zrovna cosi stěhovala. Vtáhla mě dovnitř a když jsem druhý den ráno odcházel zpátky na kolej, cítil jsem sice na jednu stranu úžasnou úlevu, ale současně ve mně něco říkalo, že to není zrovna v pořádku. Vyprávět, co se stalo, nějakému psychoanalytikovi, asi by si na tom rozhodně smlsnul. Celá noc byla směs intenzivního sexu, něhy, pohrdání, urážek, psychického i fyzického násilí z obou stran. Tak trochu jako kdybych znásilnil sám sebe.

K mému překvapení mi to ale opravdu pomohlo. Občasné blbé nálady, když jsem si vzpomněl na Janu, úplně odezněly, stal se ze mě jiný člověk. Dokonce i sportovat jsem začal. V našich setkáních jsme pokračovali a zhruba po půl roce jsme spolu začali chodit, takže z občasných výlevů se stala téměř neustálá šoková terapie.

Naše soužití bylo opravdu skvělé. Žádné vyčítání, žádná nenaplněná očekávání.

„Víš, Martino, já bych ti měl asi něco říct.“

„A co by to jako mělo být?“

„Já se ti chci, no, svěřit. Víš, jak jsem byl v tý Kanadě, tak, no prostě, tak strašně špatně jsem se snad ještě necítil. Kámoši si tam okamžitě zkoušeli najít nějakou ženskou, ale mě se nechtělo. Až jednou, bylo to asi měsíc po tý svatbě…“

„Jasně, jasně, nemusíš se o ní zmiňovat, pamatuju si ji. A zestručni to, mám lepší věci na práci než poslouchat plky o ničem.“

„No, a já tam tak ležel v posteli, v bytě nikdo nebyl. A najednou mnou projel strašně divnej pocit. Bylo mi strašně špatně, ale najednou jako bych věděl, že horší už to asi nebude. Docela mi to pomohlo. A hned druhý den … jsem začal hledat nějakou babu.“

„A našels?“

„Našel, a to je právě to, co jsem chtěl říct. Že jsem tam s někým chodil. Chci prostě, abys to věděla, že jsem na tebe rozhodně nečekal.“

„A co jako? Chceš mě tím dojmout nebo co? No, jestli chceš, tak já se ti tady rozbrečím, ale myslím, že bude asi lepší, když se vrátím k práci. Nechám tě tady rozebírat tvé staré lásky.“

„Vole.“

„Děvko.“

 

Pátek, tři hodiny odpoledne. Zvoní mobil. Volá…

„Ahoj Radime, jak se máš?“ Trochu blbá otázka na to, že jsem s ní od svatby vyjma pár pohledů nevyměnil ani slovo.

„Ale jo, celkem to ujde. A ty?“ Taky jsem se zrovna nevyznamenal.

„Mám se, tak nějak. Ale proto nevolám. Víš, napadlo mě, jestli by ses nestavil na návštěvu, kdybys náhodou byl u rodičů na víkend. Asi ne, co?“

O víkendu jsme měli s Martinou jet na Šumavu trochu si zaturistit.

„Máš štěstí, právě si jdu koupit lístek na vlak. Mohl bych se stavit zítra odpoledne?“ To  bude dobrý rodeo. Doufám, že zmizím, než se má drahá vrátí. Možná bych mohl vypnout mobil.

„Tak fajn. Budu se těšit.“

„Žij blaze.“

To jsem si na sebe zase jednou něco upletl. Čekám od toho vlastně co? To kdybych tušil. Ale dobrý pocit z toho rozhodně nemám. Jistý si jsem snad leda tím, že ho kvůli mně rozhodně neopustí. Tak proč tam…? Ach jo.

Podíval jsem se kolem sebe a všimnul jsem si věcí, které mi už dlouho unikaly. Much, které umřeli mezi okny, snažíce se ze všech sil opustit ten podivný vesmír mezi neviditelnými zdmi. Fíkusu, který vinou Martininých cigaret a mého nezájmu balancoval na hraně života. Doufám, že to je jenom náhoda. Že se nevracím do starých kolejí, kdy jsem svět vnímal přesně takhle. Bože můj, život byl těch pár posledních let tak… klidný? To snad ani ne, ale měl jsem svoje jistý. Kéž se v neděli vrátím na totéž místo, ze kterého odjíždím.

 

Pátek večer, s kamarády ze střední v hospodě. Naše řady hodně prořídly. Scházelo se nás osm, dnes jsme čtyři. Dva pracují v cizině, jeden z Hané „emigroval“ do Plzně, já žiju v Praze. Roman měl před půl rokem pohřeb. Rak.

Tolik se toho změnilo. Všichni ženatí, jedno či dvě dítka. Snad jen Martin prý ve Francii ztratil poslední špetku pokryteckých nadějí, že je stydlín, a po mnoha neúspěších u žen pochopil, že jeho život je spjat s muži. Z bandy kanců lačných života se stala skupina důchodců, litujících sami sebe nad pivem. Nikdo se už nesnažil „dostat do nálady“ a blbnout. Všichni pijí, aby na chvíli zapomněli. Ráno dají pár facek manželce, a večer ji na omluvu ojedou (už dávno nemilují). Franta plešatí. Je toho málo, co s nimi mám společného. Pokud si v nejbližší době nepořídím rodinu, asi se ne mě budu muset vykašlat.

 

V sobotu jsem vstal asi v jedenáct. Naobědval jsem se s rodiči, při kávě jsme si vyměnili nové i dosti staré drby. Po druhé jsem se rozloučil, tím zvláštním způsobem člověka, který ví, že Bůh není, ale netuší, jestli už o tom někdo řekl Bohu, jsem se pomodlil a poněkud neochotně jsem vykročil.

 

„Ahoj Radime, to jsem ráda, že jsi se přeci jen stavil. Pojď dál.“

„Aloha Jani. Díky za pozvání.“ Poznávám ten byt, prostor, kde už jsem jednou byl. Ale jinak se změnil k nepoznání. Místo mládí s optimismu zde vládne stísněná atmosféra, jež velí plnit dva cíle“ starat se o malou Martinku (podobnost čistě náhodná?) a být mužíčkovi maximálně po vůli.

„Ten můj je právě v Ostravě na fotbale, vrátí se až v noci.“

„Hmm. Ale ahój, ty musíš být Martinka.“

„Neboj se , to je strejda Radim.“

„No, a jestli přestaneš brečet, tak pro takovou statečnou holčičku mám něco mám. No, hodná holka. Podívej se , tady máš krásnýho méďu. Jmenuje se Čenda. Teď je celej tvůj. Líbí se ti.“

„Uíbí. Děkuju ti stvejdo.“

„Rádo se stalo.“

„Někdo zvoní. Je to Janina matka, která bude Martinku hlídat. Sedím v kuchyni, z chodby matně slyším její hlas

„Doufám, že víš, co děláš. Nerada bych, abys udělala něco, čeho bych mohla litovat.“

Začínám být mírně zděšený a silně nervózní.

„Takže, když už jsem tady, proč jsem tady?“

„Snad abych začala od začátku. Kdysi ses mě ptal, proč tě chci za svědka. Je to vlastně jednoduché. Dlouho jsem měla pochybnosti, jestli si mě ten můj nebere jen proto, že musí. Stále jsem měla podezření, že s někým chodí mě za zády. Proč to nepřiznat, jejich velkou část způsobila tvoje zpráva. No a když jsi mi z očí do očí popřel, že je pravdivá, spadly ze mě ty pochybnosti všechny. Ty jsi vlastně způsobil, že jsem z té svatby přestala mít špatný pocit. A takový člověk je podle mě snad nejlepší svědek.“

„Tak to je zajímavý. Takhle jsem to nikdy nechápal. Vždycky jsem si myslel, že ti prostě ostatní odmítli.“

„No a teď dál. Po svatbě se trochu změnil, ale to je asi normální. Víc pil, sem tam mi jich pár vrazil, ani sex nebyl to, co dřív, ale brala jsem to prostě tak, že má spoustu starostí a někdy se to projevit musí. Ale pak jsem před pár týdny našla v jeho kapse dámské kalhotky. Než se zeptáš, byly docela sexy, použité a zcela cizí. A pak jsem si vzpomněla na tebe, na důkaz jeho lásky ke mně.“ To mě podržte. Tak já jsem důkaz jeho lásky k ní. To je ale blbost. „A tak jsem ti zavolala. A teď se tě chci zeptat. Znovu a naposled. Byla to tenkrát pravda nebo ne?“

Tep 190, tlak 110/160. Co jí mám teď říct? To je zase situace.

„Já ti to teda řeknu. Samozřejmě, že je to pravda! Jak sis vůbec mohla myslet, že není?“

„Já… Jak to myslíš?! Tys mi to přece řekl.“

„To snad – a co jsem ti měl asi tak říct? Těhotný ženský, krátce před svatbou, Která čeká na jedinou možnou odpověď. Copak jsem nějakej netvor?“

„To od tebe bylo opravdu děsně ohleduplný. Tos mi nemohl říct pravdu?“

„Ale i kdyby, tak co? Vždyť to tenkrát bylo kolik let před svatbou. Při ní to nic nedokazovalo a teď už vůbec ne.“

„Jak to, že ne? Jistě, kdyby byl tenkrát čistý jako lilie, asi by to bylo na nic. Ale tenkrát mě podváděl, a chodili jsme spolu něco přes rok. Myslíš, že se to s přibývajícím časem zlepší, nebo co? Lidská povaha není počasí.“ Na chvilku se odmlčela. Vypadalo to, že nad něčím uvažuje, tak jsem radši taky nic neříkal. „Když to tedy nic neznamenalo, proč jsi mi neřekl pravdu?“

„Prostě jsem takovej. Nerad dělám to, co by mohlo ublížit, i když je to pravda.“

„To vykládej někomu jinému, ne mě. Přece jen tě trochu znám. Dokážu si živě představit, že kvůli tvým řečem se někdo citlivější musel už někdy oběsit. Tak proč?“

„Proč? Protože tě miluju, miluju, miluju. To je to tak těžký poznat? Do prdele!!! To jsi fakt tak blbá žes to nepoznala?“

Začala natahovat, otočila se ode mě. Bylo mi jasný, že tentokrát jsem fakt přestřelil. Měla pravdu.

„Ale no tak, nebreč. Já to tak nemyslel. Jak jen můžu, budu ti ve všem pomáhat. Víš co? Jestli od něj opravdu odejdeš, já ti osobně pomůžu při hledání nového. Mám už svoje metody.“

Usmála se! Tak nádherně se usmála. Podívala se na mě přitom tak zvláštně. Tak, jak jsem já pravděpodobně tvářil tenkrát v Kanadě, když jsem dosáhl svého dna a věděl, že dál vede jen jedna cesta. Objal jsem ji a já věděl, že se můžu zeptat, na co chci.

„Proč právě on.“

„Chceš slyšet pravdu?“ Oba jsme začali šeptat. Jako bychom se báli, že by se smysl vytratil a my jen pitomě tlachali, kdybychom mluvili nahlas.

„S ním jsem začala chodit ještě jako mladá. On byl hezký, oblíbený, prostě idol. Časem mě tak přestal připadat. A tak mě zprvu ta tvoje zpráva ani netrápila. Dá se říct, že na toho pravého jsem čekala, když jsem chodila s ním.“

„Jenže on nepřicházel a pak tu byla Martinka.“

„Přicházel, nepřicházel, možná že jo, ale asi neměl odvahu se vyjádřit.“

„A divíš se mu? Já teda ne. Přece jenom si byla zadaná. A- mám tomu rozumět tak, že já asi on nejsem, co?“

„To myslíš jak?“

„No, to, že jsem ti řekl, že tě miluju, mě přijde jako docela konkrétní vyjádření. Tak to aspoň chápu já.“

„Chápej to jak chceš. V mém životě ses vždycky objevil jako fantom.“

„Tak fajn.“ Poprvé v životě jsem pálil naslepo. Vůbec jsem netušil, jak zareaguje. Políbil jsem ji.

 

Je devět hodin večer, stále ještě sobota. Od Jany jsem přišel před deseti minutami, krátce si popovídal s našima a teď jsem ve svém bývalém pokoji, kde z nějakého nevysvětlitelného důvodu zůstalo vše ve stejné podobě, jako když mi bylo dvacet. Takže teď ležím na své rozkládací posteli pod puzzle s fotkou letadla.

Něco je podle mě špatně. O něčem takovém sním už šest let, a přece z toho mám špatný pocit. Takhle to být nemělo. Bez sexu by to bylo nádherné odpoledne. Domluvili jsme se, že od něj odejde, bude bydlet u matky. Já si vyjednám dočasný přesun do olomoucké redakce a zkusíme, jak by to fungovalo nám třem. Mě, Janě a Martince. Po rozvodu bychom pak případně odešli do Prahy.

Plán to sice nebyl špatný, ale něco mi na něm stejně nesedělo. Možná to byla představa večerů zapomnění u piva a ranní fackované, stálých pravidel, klidu. Ale snad to byl jen špatný pocit z toho, že jsem Janu poslechl a nechal jsem ji samotnou, ať si s ním promluví. Doufám, že to zvládne.

 

Druhý den jsem zavolal.

„Aloha Jani, tak co, dobrý?“

„Ale jo, jo.“

„Super. Nešla bys s Martinou na oběd? Mám skvělou náladu.“

¨No, víš, ledaže bychom přišli tři.“

„TŘI?“ PROČ?!

„No, víš, já s ním mluvila, ale já to prostě neudělám. Nechci udělat.“

„Proč? Co tě u něj drží? Nevěrný, místo rodinných výletů jezdí na fotbal. A bije tě. Tak proč?“

„Radime, já, ho prostě miluju.“

„Aha, ale… no, tak teď už to chápu.“ Čerta starýho chápu. „Nešli byste tedy na ten oběd?“ Někteří tomu pocitu říkají všelijak, ale mě se na mysl vkradl výraz rezignace.

„No, když budeš hodnej. Proč ne? Martinka se na tebe ptala, asi tě má ráda.“

Oběd zrovna dobře nedopadl. Já hodný byl, ale Marťa se mě zeptala, jestli ji nepřinesu kamaráda pro Čendu. On dostal záchvat vzteku. Nepomohlo vysvětlování, nic. Dal mi jednu ránu, ale nic, co bych neustál. Pár let jako účetní, já poctivě trénoval. Jednou ranou jsem ho poslal k zemi, nechal na stole peníze na útratu a odešel.

 

Sedím ve vlaku do Prahy a sumíruju si řeč s Martinou. Tímhle víkendem u ní docela určitě stoupnu v ceně. Během jednoho víkendu našim oblíbencům do života vstoupit, způsobit menší rozvrat a na odchodu ještě dát Janinu miláčkovi do zubů, to je dobrý skóre. To všechno jí musím říct.

 

Něco si ale nechám pro sebe. Uvědomil jsem si, jak mi neřízená střela, jakou Martina určitě je, vyhovuje, na rozdíl od střely řízené, kterou může ovládat téměř kdokoli. Možná je to dokonce snaha je ovládat neustále, která vede většinu chlapů ke stáří v mládí. Řekl bych, že k ní cítím víc, než jen cosi definovatelného psychiatrickými pojmy. A snad ji požádám o ruku. S ní mi předčasná senilita určitě nehrozí.

---