Druhé pokračování deníku
R E P O R T Á Ž P S A N Á V „B O U D I Č K Á C H"
2
Pondělí 29.11.
Dnes ráno jsem zjistil, že nám jde velmi špatně spirálka na vaření vody, dal jsem jí silně zabrat před několika dny, kdy jsem jí omylem strčil do zásuvky neponořenou, protože jsem si jí spletl s počítačem (její zástrčku). Jarka je nějaká nachcípaná, vypadá to na chřipku. Jdu do krámu na snídani, pro ovoce a buchtičky a poptat se po nějakém vařiči, či varné konvici. Obešel jsem široké okolí, ale nic takového tu nikde nemají. Něco snad by mohlo být v Ban Saladanu, ale spíš ne. Zítra se tam vydám a podívám se po nějakém internetu, abych mohl odeslat a přijmout poštu. Zatím jsem zjistil, že jedno ‘Internet café’ je na druhém břehu ve vesničce Lanta, někde u policejní stanice. Reklamu jsme už několikrát viděli. Možná, že bude v Saladanu také. Cestou sem jsem si všiml nějakého nápisu, ale to mohla být reklama na to v Lantě. Dnes všechno připravím na disketu a vezmu ji sebou abych byl připraven na spojení.
Při dnešním obcházení obchodů jsem se dostal až do vesnice s mešitou na sever od nás, a když už jsem byl tak daleko, rozhodl jsem se, že se půjdu podívat ještě jednou na resort Rapala, kde jsme si dojednávali ubytování při naší výpravě na jih. Navštívil jsem také ‘orchid nursery’, která mě zklamala, představoval jsem si to jako plantáž, ale byly to v podstatě tři regály široké metr a asi tak 10 m dlouhé v ohradě, ze shora zakryté tmavou hustou sítí. V regálech byly naskládány kontajnérky se substrátem a vněm rostly orchideje. Většina jich nekvetla. Cestou zpátky jsem šel přes resort Rapala, byl odliv a tak jsem zjistil, že tam také není ideální přístup do moře. V krámcích jsem nakoupil melouna, buchtičky, banány a vody a dorazil domů.
Jarka má asi chřipku, polyká aspiriny aby srazila teplotu. Docela se jí to daří, ale udělá samozřejmě to o čem léta ví, že by neměla. Když je zpocená ta k se jde osprchovat do studené vody a umyje si i hlavu. Po dalším pocení, kdy se jí opět uleví si pro změnu na sebe pustí větrák a dorazí to tím, že jde před boudičku jenom v plavkách. To vše se samozřejmě projeví a večer má teplotu skoro 39°C. Jelikož cítím, že jsem od ní také nějaký bacil chytil beru si preventivně na noc jeden aspirin. Zítřejší výpravu do Saladanu odkládáme.
Úterý 30.11.
Jarce se choroba pomalu začíná zlepšovat, dneska už se šla na chvíli i koupat do moře. Odpoledne jsem plaval hluboko do moře, tak abych měl výhled podél pobřeží a i do vnitrozemí. Kousek na sever od nás je nízký hřeben za nímž je ještě několik dalších a na něm jsem viděl několik vysokých střech. To znamená, že tam také musí vést nějaká cesta a když jsem já viděl střechy z moře musí to fungovat i opačně, z míst, kde se ty střechy nacházejí musí být vidět moře. Dopoledne při nízkém slunci by odtamtud mohly být pěkné záběry, takže tam s Benešem uděláme výpravu.
Na večeři jsme šli do sousedního resortu Lanta Emerald, kde jsme byli moc spokojeni. Je tam méně boudiček než u nás a atmosféra je celkově příjemnější. Nejsou tam zaměstnanci jako u nás, ale majitelé, což je znát. Jídlo je tam podstatně lepší než u nás při prakticky stejných cenách ale mnohem větším výběru. Já jsem si dal Indický Dhall s něčím co se nazývalo chlebem a bylo to něco mezi indickými chapaty a arabským chlebem. Bylo to velmi dobré a kupodivu málo kořeněné. Jarka měla baracudu s pepřem a česnekem. Včetně čaje a vody jsme platili 225 Bathů. Beneš, který s námi šel vyjímečně na večeři si dal Tuna salad a také mu moc chutnal. Zítra si to tam chceme zopakovat a dát si kuře barbicue, kterého je pěkná porce i s hranolkama za rovných 100 B.
Středa 1.12.
Ráno se stavuji ve vile pro Beneše a jdeme na plánovaný výlet. Po krátkém stoupání mezi kaučukovníkovými plantážemi se dostáváme na stráň, která je celá zarostlá ananasy, Nad ní nahoře se vypíná nádherný, už téměř dostavěné honosné sídlo, tvořené dvěmi mohutnými budovami vyvedenými v pravém Thajském stylu s vysokými strmými střechami, pokrytými taškami s pálené hlíny a s krovy zdobenými jemnou dřevořezbou. Prosklené štíty obložené vzácnými tropickými dřevy, skládanými do mozaikových obrazců. Kolem opěrné zdi vystavené s kamene a mezi oběmi mohutnými budovami jako pěst na oko pokus o postavení umělé skály z betonu v ošklivé šedé barvě. Celý areál byl obehnán plotem, který ještě ukrýval dvě menší stavby, určené zřejmě k pronajímání. V každé byla veliká vzdušná veranda, která přecházela odendávací dřevěnou stěnou do obývacího pokoje, který pokračoval do zadu jako vstupní hala a z ní do L byla postavena ložnice s možností rozevření stěny a otevření do upravené zahrady. Na druhou stranu byle přistavena kuchyň a koupelna se záchodem. Bydlení skutečně na úrovni. To celé s kouzelným výhledem na moře, odkud stále povívá příjemný chladivý větřík. O kousek dál skupinka domků k pronajímání v různých kategoriích a za různé ceny. V průměru 600 za den, 3500 za týden a 12000 za měsíc či 100000 za rok. Bohužel k moři je to odtud asi 20 minut a to je nás mnoho. Potom nacházíme dole u ‘Highway’ stánek, kde si dáváme nudle s Thaj curry a jako moučník zvláštní druh pudingu s kokosového sirupu a pravděpodobně maniokového škrobu. Informujeme se na zítřejší spojení do Ban Saladanu a ověřujeme si, že auto odjíždí ráno v půl osmé. Rozhodujeme se jet a rušíme večeři u sousedů, půjdeme k nám, aby nám ráno neujeli. Také u nás byl Kuba mající dnes na starost chod resortu a zřejmě se chtěl domluvit o nových cenách, ale pak to neuskutečnil, neboť se s námi zapovídal. Vedle nás se ubytovali Poláci a platí za boudičku 200, což znamená, že už začali zdražovat.
Jarka už je dnes v pořádku zvítězila zcela nad bacilem a tak se zúčastní zítřejší spanilé jízdy do našeho polohlavního ‘města’ Saladánu. Jmenuje se Ban Saladan a to Ban znamená něco jako u nás ves. Beneš si to propojil a říká tomu Baladan. Od té doby co zjistil, že ‘hlavní město’ ostrova je Lanta Town na protějším břehu tak ztratil vůči Saladánu zbožný respekt, který k němu před tím choval v domnění, že je hlavním městem.
Takže snad už zítra se tyto řádky přenesou do Evropy na adresy, které k nim připojím.
Čtvrtek 2.12.
Dnes se toho stalo tolik, že by si to zasloužilo samostatnou kapitolu. Jeli jsme ráno do Ban Saladanu, jak jsme si včera domluvili. Internet a e-mail jsme viděli cestou asi tak necelé dva km před Saladanem. Patřil k resortu Lanta villa. Včera na výletě jsem také zjistil, že se nám porouchala kamera. Pokoušel jsem se jí opravit, ale samozřejmě bezvýsledně. V poloze přehrávač funguje normálně, ale když se přepne do režimu kamera nefunguje vůbec. Bereme ji sebou do Saladanu, nebude-li tam náhodou opravna. Nebyla, ani náhodou. Poptali jsme se na možnost přepravy do Kuala Lumpur, potom jsme objevili hamagy a tak nastalo velké smlouvání. Nakonec jsme koupili jeden ten samý jako jsme měli s Ko Changu, za který jsme před 4 lety dali 180 B. Dnes nás přišel na 175, což je myslím si, velký úspěch. Druhý hamag, který jsme koupili je síťový barvy růžové. Ten se líbil Jarce. Následovala prohlídka všech možných krámů, snídaně a nákup kávy a ostatních nezbytností. Přihodila se mi velká nehoda, moje žabky, šlapky, s kterými jsem prochodil půl Asie, a které se mnou mněly vstoupit do roku 2000 se přetrhly v meziprstovém držadle. Oplakal jsem je, ale náhodou se mi to stalo v krámě, kde jsem si mohl koupit nové, tentokrát modro bílé, měkké, Thajské. Ty minulé byly tvrdé Indické, koupené na Srí Lance při našem tamním prvním pobytu v roce 1996. Také jsem objevil dobrou mapu našeho ostrova a celé provincie Krabi, tak jsem neodolal a koupil jí.
Potom nastal pochod k poštovnímu úřadu, který měl být na konci vesnice ve směru k nám. Poštu jsme prostě nenašli, pravděpodobně tam nebyla.
A toto je ta část, která si zasluhuje vlastní název, alespoň na mne její prožití hluboce zapůsobilo.
Jak jsem majloval.
Došli jsme až k budově, poněkud větší boudičce, která byla označena E-MAIL. Byla to větší kancelář, po jejichž dvou stranách byly stolky s počítačema, u každého bylo pohodlné křeslo a ve stolečku zásuvka, v níž byla ukryta klávesnice. Bylo tam upozornění, že minimální doba účtovaného spojení je 10 minut.
Začal jsem vysvětlovat, že bych chtěl z mé diskety překopírovat nějaké soubory do Outlook Express a následně poslat jako přílohy na šest různých adres, což při mé znalosti, či lépe řečeno neznalosti angličtiny bylo velmi problematické. Nicméně Kubí počítačový mužík, který seděl vedle mně a pilně cosi kutil na obrazovce a který patřil zřejmě k zaměstnancům mi ujistil, že je všechno OK a zapnul můj počítač, vysunul šuplík s klávesnicí a spustil nejdříve Windows 98 a potom ihned program Outlook Express. V něm na mně vybafly přihlašovací formuláře, které neznám pořádně ani česky, v angličtině. Klávesnice měla na štěstí anglickou symboliku a tak jako doma tam mám přidána česká písmenka, byly tady na všech klávesách ještě Thajské znaky. A k mému zděšení už jsem byl on line. Můj původní plán, jak si všechno pěkně v klidu připravím v režimu off line byl v háji. Představoval jsem si naivně, že v programu Outlook Express, který bude zapojen na místního providera odešlu mojí poštu, asi tak, jako by mohl kdokoliv odeslat poštu z mého počítače. Tak to ale bohužel nebylo. Navíc jsem pořádně zazmatkoval, když jsem na naléhání mužíka začal vyplňovat přihlašovací formuláře. Čas připojení běžel a já seděl stále bezradně u počítače a moje představa, že celou akci zvládnu tak za 10 až 20 minut se rozplynula jako loňský sníh. Po mnoha zbytečně ztracených minutách jsem se konečně dopracoval na samý začátek, spustil jsem Internet Explorer a když jsem odehnal ochotného mužíka, který se mi stále snažil vysvětlovat, že to co dělám je v rozporu s tím co jsem mu řekl, že chci, tak jsem konečně nacvakal adresu eprostor. Nedělo se však nic. Musel jsem napsat adresu úplně celou, to znamená včetně www, http a dvojitých lomítek a dvojtečky. Teď to vypadá jako nic, ale když jsem seděl u toho nepřátelsky se tvářícího stroje, který vytrvale odmítal jakoukoliv komunikaci, tak to bylo mnohem složitější. Už jsem se u toho začal potit a to nejenom horkem, kterého na nechráněném místě, kde domeček stál a kam se opíralo slunce bylo až až, když tu se stal zázrak a z obrazovky se začal postupně vynořovat úvodní obrazec prostor, který mi česky oznámil, že budu přesměrován.
Přesměrování, které u nás jde rychle tady trvalo věčnost a adresa www stránky, která i u nás je dost dlouhá, začala dosahovat délky odpovídající její vzdálenosti ode mne. Nakonec přišla a chtěla na mně něco naprosto stupidního, číslo člena tak zv. ID, které má asi 10 míst, a které samozřejmě neznám. Několik dalších minut mi vždy po déletrvajícím načítání stránky bylo nekompromisně oznámeno, že je mi vstup odmítnut. Nakonec jsem napsal místo ID slovo host, ale bohužel jsem to samé zapomněl napsat jako heslo, neboť heslo jsem zadal správně. Chyba lávky, výsledek, opět odmítnutý vstup. Další pokus obě položky ‘host’. Výsledek systém mně pustil dále a já mohl vybrat z nabídky poštu. Potom už to bylo dobré, můj e-mail, heslo schránky, zakliknutí, že chci vidět obsah schránky a už přišlo oznámení, že ve schránce je 16 zpráv. Z nich bylo velice mnoho od Oty, ale všechny s jedním datumem, tak jsem si řekl, že to asi zkoušel všelijak a zakliknul jednu z nich. Tento systém dokáže bohužel pouze přinést tu jedinou označenou zprávu. Zaklikávám přílohu a tím končí moje komunikace v češtině. Musím se propracovat přes anglické prostředí, jehož formy neznám, neboť moje Windows komunikuje česky, až k tomu, abych dostal už staženou přílohu do diskety, kterou jsem mezi tím vložil do stroje. Po nekonečné době mi to oznamuje, že cosi bylo suchesfull a tak mi padá kámen ze srdce. Ještě vyzvedávám pro jistotu další Otí zprávu, opakuji postup a vybírám zprávu od Dáši. Potom je tam Zuzka, tam je první zádrhel, nemá žádnou přílohu, obsahuje pouze kraťoučkou zprávičku, kterou nemohu nikam uložit. V situaci, kdy mi v hlavě hučí, potím se jak vrata od chlíva a přemýšlím jak ještě musím moje zprávy odeslat nejsem schopen si z té zprávy téměř nic zapamatovat, což mi následně bude Jarka vyčítat, neboť je tam i cosi o Kokešovi a o brance, snad, že jsou v pořádku. Konečně všechno přijato. Další pošta od různých bank a kampeliček mi raději nezajímá, stejně je nestahnutelná, neboť nemá přílohy.
Nastává okamžik, kdy vypisuji první adresu. V Praze jsem si je do tohoto programu všechny uložil, ale oni celý program zřejmě vylepšili, což má samozřejmě za následek ztrátu dat. Nyní program dokáže dvě přílohy, předtím pouze jednu, ale zase si nedokáže zapamatovat uložené adresy, což před vylepšením uměl. Vypisuji první adresu, je to Otí. Označuji, že chci cosi připojit, stroj opět přechází automaticky do angličtiny, propracovávám se až k disketě a označuji na ní požadovaný soubor označený tentokrát dopis oman. Funguje to. Příloha se ocitá v poštovní stránce prostor, potvrzuji, tentokrát už česky, že opravdu chci poštu odeslat. Uběhne nějaký čas a je mi oznámeno opět česky, že dopis oman byl úspěšně odeslán.
Jako další vybírám adresu Zuzka. Označuji na disketě soubor dopis Božky a stroj mi samozřejmě anglicky oznamuje not found dopis bo_ka. Zkouším to ještě několikrát ale nejde to. Pokračuji dále. Dalšímu příjemci píši aby kopii zaslal na adresu zuzka..... Snad to udělají, byla to myslím Dáša. Další postup je už bezproblémový, až do souboru označeného dopis Klárka. Opět totéž, not found dopis kl_rka. Zase prosím dalšího příjemce o zaslání kopie, myslím Lenkyna.
Odesílám poslední zprávu, vypínám ‘nepřátelský stroj’ a naprosto vyčerpaný jdu k pokladně, kde je spousta zapnutých stopek. Ty které měřily moje připojení daly do účtu podklad pro výslednou sumu za připojení 195 Bathů, což byla ten den, a myslím nejenom ten, rekordní položka odpovídajícím 65 minutám.
Nyní v klidu přemýšlím o tom, proč nešly nějaké dopisy z diskety stáhnout a vysvětluji si to tím, že to bylo použitím české diaktriky u těchto dvou zpráv v názvech (dopis Božky a dopis Klárka). Pánbůh mě potrestal, že jsem požil výraz v naší rodině tabuizovaný - Božka, když jsem jím dokonce nazval celou famílii. Omlouvám se Ti tímto drahá sestřičko. Všechny názvy jsem změnil na bezproblémové. Doporučuji proto všem, kteří chtějí komunikovat s nečeským internetem, aby v názvech a systémových označeních, které přijdou do kontaktu přímo s nečeským prostředím nepoužívali žádné háčky a čárky.
Potom už jenom kupujeme známky na pohledy, poštu jsme definitivně nenašli a jdeme zpět do Saladanu podle pláží. Ptáme se pro zajímavost na boudičky, cena nás šokuje - 800 za noc, s tím, že ‘high seson’ teprve přijde a cena půjde nahoru. A přitom boudička asi jako ta naše, ale na mnohem horším místě, necelých 6 km od nás!
Docházíme k molu, kde už čeká neskutečné množství aut z různých resortů a začíná bitva o zákazníky. Naše dvě nahaněčky už jsou tradičně úspěšné a odvážejí si 4 hosty. Když na korbě pickupu sedíme s nimi, je nás 7 turistů a konkurence, odvážející si úlovek podstatně menší bledne závistí.
Doma se jdeme vykoupat, přivazujeme růžový hamag před boudičku na terásku, zkoušíme ho a pomáháme uvázat Benešovi jeho hamag před jeho boudičku. Škodolibě očekáváme, že z něj bude padat jako Věra, když do něj poprvé lezla, ale Beneš to zvládá mnohem lépe než Věra a pouze jednou začal ztrácet balanc, ale zachytil se zábradlí boudičky.
Dnes je celý den celý ostrov bez proudu, jenom u internetu měli náhradní zdroj. K večeru zapínají elektřinu a tak se jdu podívat na přijatou poštu. Ota to zvládnul na jedničku, je to příloha ve Wordu. Dopis od Dáši je většinou nečitelný. Nepodařilo se nám ho transformovat do Wordu, je napsán zřejmě v notesu a je v něm buďto spousta překlepů, nebo nějaká chyba. Nakonec usuzujeme, že velikou část napsala malá Patty, je tam kus textu anglicky a potom asi 3 stránky nesmyslů a nějaká strojová data, nevíme co to je.
Vedle nás se ubytovali ve dvou boudičkách Poláci z Varšavy a tak se s nimi chvíli bavíme po polski. Letěli s Maďarama a platili 600 USD, což je myslím mnoho vzhledem k tomu, že jsou zde na tři neděle. Vím, že do měsíce prodávali Maďaři Bangkok za 13400 Kč. V Thajsku se jim líbí a jsou tu sami, bez cestovky, takže už i Poláci se pouštějí do světa. Zatím jsme jich na našich cestách potkali velmi málo, tito jsou druzí, ty první jsme střetli vloni na Mindoru.
Potom už jen rybička k večeři v sousední hospodě a do hajan.
Pátek 3.12.
Dnes byl den lenoch. Celý už probíhal podle zaběhnutého scénáře. Ranní káva pro Jarku, ovoce, trochu koupání, něco k jídlu, něco lenošení, pohupování se v hamagu odpolední káva a mnoho času u počítače. Namontovali jsme do boudičky 100W žárovku, kterou jsme koupili v Saladánu a máme přímo bengálské světlo. Obáváme se aby si toho Kubové nevšimli, večer ozařuje světlo z naší boudičky celou zátoku, v těch ostatních jsou 15W žárovky a nebo žárovky úsporné, které svítí ještě méně a Kubové jsou na spotřebu elektřiny velmi citlivý. Mají totiž zažito, že elektřina je velmi drahá a představují si její cenu mnohem větší než ve skutečnosti je. Mívají například automatické bublinkové pračky, které nepřihřívají vodu, takže jejich spotřeba je cca 1 Kwh za 5 hodin. To je za asi tři pračky 6 Bathů. Většinou perou ale v ruce, protože elektřina je přeci drahá! Ale dá se večer číst. S očima jaké máme to už bez pořádného světla prostě nejde.
Sobota 4.12.
Od rána je den nic moc. Ani slunce, ani pod mrakem, takový tropický opar, který zde občas bývá. Stále nevíme co a nakonec se rozhodujeme pro malý průzkum přechodu ostrova. Vycházíme dost pozdě, asi kolem jedenácté. Jdeme kolem ‘Sloního depa’, procházíme vnitrozemskou vesnicí a na silnici na kterou se dostáváme jdeme tentokrát vlevo, vystoupáme na vrchol hřebenu a otevře se nám nádherné panorama na východní pobřeží a stovky rozeklaných ostrovů a ostrůvků nejfantastičtějších tvarů. Typická podívaná známá s prospektů cestovních kanceláří, ale tentokrát in natura. Kousíček za vrcholem stoupání nás uvítá nádherně položená hospůdka ‘View Point’, kde usedáme a nemůžeme se nabažit toho fascinujícího pohledu. Hluboko pod námi je plochý pobřežní pás, porostlý palmami a kulturními plodinami, sem tam nějaké stavení. Na moři, kam jen šlo dohlédnout se kupí jeden ostrov vedle druhého. Všechny krásně sytě zelené a z té zeleně se tyčí bizardní vápencové útvary, z nichž některé dosahují úctyhodných výšek. Sedíme u stolečku s nejlepším výhledem, dáváme si nudle Pad Thaj a potom ještě skutečně výborný Papaya salát. Vydržíme v tomto skutečně příjemném prostředí něco přes hodinku a potom se pomalu vracíme. Cestou potkáváme pojízdného zmrzlináře, dáváme si ‘pohár’, na dně sladká rýže, na ní tři kopečky kokosové zmrzliny posypané oříšky. To vše za 5 Bathů. V každé turistické příručce se sice dočtete, že po zkonzumování takovéto pochoutky zcela určitě strávíte zbytek dovolené v lepším případě na záchodě a vtom horším v nemocnici, nebo dokonce v zinkové rakvi v letadle, ale rady autorů většiny příruček jsme naštěstí nikdy nebrali vážně a jsme živým důkazem toho, že jsou nesmyslné.
Začíná také trochu poprchávat, ale je to jenom vlahoučká přeháňka, ani nestačí pořádně namočit zem. Cestou zpět ještě pozorujeme slona, který asi prováděl treningovou jízdu, neboť šel ‘nejhlubší junglí’ bez turistů, pouze mu za hlavou seděl mahut, řidič. Ještě se stačíme po návratu vykoupat a už máme vysílání Pražského radia. Příjem je dnes dobrý, dozvídáme se o osmdesátitisícové demonstraci na Václaváku a o odstoupení Rumla z politiky, kolikátém už vlastně?
Zjišťujeme ve vedlejším resortu Lanta Emerald, kam jsme šli na večeři jednu veledůležitou věc a sice naší zeměpisnou polohu, takže nyní už přesně víme to co jsme před tím pouze matně tušili.
Nalézáme se na 7,34° Severní šířky a na 99,17° Východní délky. Myslím, že Praha je cca 50° Severní. šířky. a 15 Východní délky. Jsme tedy hodně jižněji a ještě více východněji, což se projevuje podstatným rozdílem v teplotách moře i vzduchu a časovým posunem o šest hodin, odpovídajícím těm 85 poledníkům rozdílu.
Neděle 5.12.
A už je zase ráno. A ne jen tak ledajaké, dnes je totiž státní svátek. Všichni Thajci oslavují Královské narozeniny svého panovníka Bhumnipoola, který po usednutí na Thajský trůn v roce 1946 přijal jméno králů své dynastie Rama, s označením pořadí Rama IX. My jsme dnešní význačný den oslavili tím, že jsme si nechali převléct prostěradla a vyměnili si ručníky. Také dnes držíme ovocný den. Od rána se živíme pouze ananasem a banány. V poledne jsme si k tomu dali melouna a odpoledne kávu s Večer půjdeme na večeři do zadního resortu, ochutnat zase něco jiného.
Benešovi jsme řekli, že vodu musí převařovat, že nejlepší je jí nechat asi tak pět minut vařit, a chce-li mít jistotu tak 20 minut. Jelikož se o sebe bojí, nechává vodu vařit téměř půl hodiny. Dnes nám oznámil, že si nemůže dávat v hospodě kávu, neboť jí určitě nevaří s vody, kterou by 20 minut převařovali. Tak jsme ho dorazili tím, že jsme se ho zeptali čím si čistí zuby. Když nám odpověděl, že normální vodou s kohoutku, tak jsem mu šetrně sdělil, že si tedy už může nechat vzít míru na rakev a uvažovat o poslední vůli. Teď je s toho celej špatnej, neví jestli je to sranda, a nebo jestli skutečně umře.
Pondělí 6.12.
Večer a v noci pršelo, cesty se rozbahnily, takže opět odkládáme výlet na motorce na jih. Cestovatel Beneš se vypravil do ‘Townu’, jak se zde hrdě nazývá vesnice na druhé straně ostrova. Od hospůdky ‘View Point’ to je ještě asi 4 až 5 km. Onen internet, na který jsou u silnice reklamy tam skutečně našel. Je skromnější, než ten odkud jsem majloval v Lanta Villa, mají tam jen dva computery, což ale stačí. Silnice, která vede po druhé straně ostrova do Saladánu není asfaltová, to znamená, že hlavní spoj vede ze Saladánu kolem nás. Rozhled byl dnes mnohem lepší než posledně, neboť byla daleká viditelnost. Po dešti se rozjasnilo. Od nás jsme například rozeznávali i jednotlivé skály na Phi Phi Islandech a ty jsou od nás dobrých 40 km. Po ránu jsem také provedl měření teplot. V boudičce 26°, na pláži 29° a voda 28°C. To vše před osmou hodinou ráno za vysokého přílivu. Dnes jsme také nakoupili pohledy a Jarka sepisuje vánoční a novoroční přání. U nás se nic takového nebude konat, milénium už tady mají dávno za sebou. Až do dubna se tady totiž bude psát rok 2542.
Myslím, že je dnes Mikuláše, tady nám to ale už tradičně vůbec nepřijde. A ani v radiu se o tom nezmínili. Dozvěděli jsme se, že u nás je +2, -2 což je o nějakých 30°C méně než máme zde.
Úterý 7.12.
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Takže v noci mně přepadla horečnatá střevní choroba. Léčím to hladovkou, živočišným uhlím, silným čajem se zázvorem a Aspirinem. Alespoň budu rychleji shazovat přebytečná kila. Resort máme zcela zaplněný a stačili jsme si všimnout, že cena za boudičku už vyšplhala na 250 Bathů. Další zdražení se dá očekávat 10. Prosince, kdy je v Thajsku státní svátek, myslím že výročí ústavy.
Středa 8. 12.
Dnes je typický den blbec, To, že je teplo, bereme jako samozřejmost, takže se z nás stávají šťouralové a nelíbí se nám jednou to a jednou zase ono by mohlo být lepší. Radio šlo dnes jako zvon, celou relaci jsme krásně slyšeli oba, Jindy bývá příjem špatný a je nutno lovit každé slovo na sluchátka. Pokračuji v marodění, už mi je lépe, ale stále to ještě není ono. Také jsme trochu prostudovali Thajskou historii. Počátek zdejšího letopočtu je vázán na rok ve kterém zemřel princ Siddhartha Guatama, který se narodil ve vesnici Lumbini na Nepálské straně Indicko Nepálské hranice, a který se stal světu známý pod přijatým jménem Buddha (Osvícený). Po svém osvícení se vzdal všech svých materiálních statků, procestoval velkou část Asie a všude hlásal novou filosofii života, která po něm byla nazvána Buddhismem a stal se z ní náboženský směr. Zemřel v roce 543 před naším letopočtem a tento rok je rokem 0 letopočtu Thajského.
Thajský král je vlastně inkarnovaným bohem Vishnou, což mu dává právo na zbožňování. Zároveň to dobře poslouží jako důkaz, že Buddhismus vlastně není náboženstvím, neboť Vishnu je bohem hinduistickým. Buddha nikdy nebyl bohem a byl pouze osvícen, Dostalo se mu daru, že dosáhl ‘nirvány’, nejvyššího stupně poznání. Nikdy nekázal koho jako boha uctívat. Jeho učení říkalo jak žít v míru a přátelství se svým okolím, jak se chovat a naopak jak se nechovat vůči okolní přírodě, zvířatům a lidem. Buddha vlastně poučoval lidi jak by měli žít, aby došli ke stejnému názoru jaký má on, neboť budou-li žít správně a nebudou-li ubližovat jiným, nebudou ani jiní ubližovat jim a tak se všichni velmi mohou přiblížit nejvyššímu poznání, které je vlastně také nejvyšší blažeností, nirváně. Je zajímavé, že Buddha vždy hovořil pouze o přiblížení se, nikdy o dosažení. Přitom pro Buddhistu není hříchem věří-li třeba v křesťanského boha. Taty v Thajsku je mnoho klášterů, v nichž medituje mnoho cizinců, z nichž je mnoho křesťanů. Učení Buddhovo je pro všechny, neboť všichni jsou součástí tohoto světa a jenom, když se všichni přiblíží k poznání, může tento svět za něco stát, s čímž se myslím nedá nesouhlasit. Shrnu-li: Budeš-li správně věřiti ve svého boha a budeš-li dodržovati co ti nařizuje, můžeš dojíti poznání, nebudeš-li přitom škoditi okolí. To by mohlo sloužit jako základ ‘bible’ moderních ekologů, a přitom je to myšlenka stará víc než dvě a půl tisíciletí.
Už radši dost. Včera byl nový měsíc, takže podle našich zkušeností z tropických oblastí by se s přibývajícím měsícem mělo zlepšovat počasí, tak jako se s ubývajícím zhoršovalo. Většinou to funguje, plus minus pár dní. Beneš se rozhodl, že půjde, bude-li počasí na průzkum na ‘hluboký’ jih, kde je zátoka a resort Waterfall Bay, která je už delší dobu předmětem našeho zájmu, ale ještě jsme se tam nedostali. Měla by být od nás vzdálena asi tak 13 - 14 km. My jsme zatím byli na jihu nejdále v ‘Dream Team’, odkud je to do ‘Waterfall Bay’ ještě asi 7 km.
Čtvrtek 9.12.
Ráno svítí zase naplno sluníčko, Lunární systém pracuje. I já už jsem zase zdráv a začal jsem přijímat opět potravu. Mohl bych to sice ještě nějaký čas vydržet, prospělo by to mojí linii, ale radši jsem se s chutí najedl. Hned po ránu pár banánů a pak jsme zašli do skorosousedního resortu New Bungalow na Nudle. Porce nic moc a ani kvalita nebyla nejlepší. Cestou zpět jsme nakoupili ananas a koblížky a potom se koupali. Beneš nám přišel oznámit, že je nemocen, je mu zle od žaludku a měl v noci zimnici, takže na průzkum nešel. Během odpoledne nám přišla naháněčka, která nás před třemi nedělemi přitáhla do Lanta Riviery oznámit, že od zítřka se zdvihají ceny, a že za naší boudičku budeme platit 350 Bathů. Benešova vila se vyšplhala na 250. Platíme tedy náš pobyt do zítřka. Ráno by jsme chtěli uskutečnit již dlouho odkládaný průzkum jihu na motorce. V nynějších cenových relacích, které se mají ještě kolem 20. Prosince zvyšovat se může vyplatit změnit základnu. Ptali jsme se vedle v Emerald, za kolik by nám nechali boudičku na 60 dní, ale nikomu se do takové odpovědi evidentně nechce, kroutějí se všichni jako hadi a nic než současná cena z nich nevypadne. Zatím máme dojednanou jenom boudičku v resortu Rapala na Long Beach na 60 dní za 200 za noc, ale to už je také 14 dní a nemusí to už být pravda. Teďka začnu připravovat poštu, pojedeme-li zítra vezmu ji sebou a stavíme se u E-mailu v ‘Townu’. Uvidím jak dlouho mi to zabere tentokrát.
Pátek 10.12.
Probudili jsme se opět do krásného rána, vypili ranní kávy a čajíky a vypůjčili si motorku. Já jsem na motorce nikdy pořádně nejezdil a tak je to vždy zážitek. Musel jsem odevzdat pas jako zástavu a brzo jsem se už mněl dozvědět jak to byl důležitý krok. Ale o tom až později, vše postupně. Když jsme projížděli resortem na naší motorce, povedlo se nám se vymáznout na vrstvě písku, který byl na cestě. Jeli jsme pouze krokem, takže se celkem nic nestalo, ale bylo to veliké divadlo po ránu. Všichni ‘treveleři’, kteří jsou na motorkách jako doma z toho měli velkou srandu a Kubové jak by smet. Oprášili jsme se, dělali, že nás odřená kolena vůbec nebolí a pokračovali dál jako by nic.
Vypůjčená motorka byla Honda menšího obsahu, asi 100 ccm se třemi kvalty, řazenými nohou vlevo, špičkou nahoru, patou dolu beze spojky. Nádrž byla plná benzínu, ukazoval to měřák a i jsem se radši přesvědčil náčumem do nádrže pod sedlem. Ve předu to mělo nosič a mělo to laminátové kryty na kolena proti dešti a ty nám později přišly draho.
Cesta napřed ubíhala jako po másle. Až na odbočku na Dream Team, těch asi 5 km je docela pěkná asfaltka, je to totiž Highway do Lanta Townu. Od odbočky by to mělo být asi 9 km do Waterfall Bay, kam jsme se chtěli dostat nejdříve. Cesta přestala být asfaltovaná, ale stále to ještě šlo. Postupně s tím jak se měnila okolní krajina a začala nabývat horského rázu začínalo přibývat i vysloveně horských úseků silnic. Povrch byl hrbolatá, otesaná skála, zasypaná hlínou. Střídavě kluzké bláto a smýkající se prach. Již nevím kolikáté prudké stoupání nás konečně dostalo. Honda už nemohla na dvojku, přeřadil jsem tedy na jedničku, ta se chytla, ale to už motorka skoro stála, najednou začala v záběru prokluzovat, musel jsem dát nohy na zem a zabrzdit přední brzdu, protože už to motor neutáhl a stále jsme sjížděli do zadu. Přední brzda, která je na pravou ruku u plynu byla ale spíše jen symbolická, takže jsme neustále víc couvali a nožní jsem nemohl použít, neboť jsem musel nohama udržovat balanc o zem. Takže se nezadržitelně blížil nekontrolovaný pád, tentokrát na pěkně tvrdou skálu a v krpálu, ve kterém nás motorka chtěla stáhnout sebou. Utrpěli jsme oba trochu toho ‘silničního lišeje’ a podařilo se nám nějakým zázrakem společnými silami zastavit sebe i náš stroj. V další etapě jsme motorku postavili a museli jí přes ten nejprudší úsek stoupání vytlačit, byla mrcha pěkně těžká. Další už poněkud mírnější stoupání jsem vyjel s posledních sil Hondy sám a teprve když sklon ‘silnice’ dostal podobu prudkého kopce, tak jsme nasedli oba a pokračovali k vrcholu stoupání. Honda sotva funěla a měla co dělat to na jedničku zvládnout. Na vrcholu jsme se zastavili, koukali na krásný výhled a sledovali Kubu, který jel stejnou cestou a na stejném stroji sám. Rozjel se co mohl a stále na plný plyn, v kopci rychle odřazoval a furt držel motor v otáčkách. Když se dostal do toho ‘našeho kritického místa’, tak to bylo na hranici možností stroje. Nyní nám bylo jasné, že takovýto kopec není možno vyjet ve dvou ani takovým stylem, jakým jel Kuba. Tím naším opatrným už vůbec ne. A k tomu ještě maličkost, průměrný Kuba, a tím tento byl, váží při svých 150 cm kolem 50 kg!
Trochu jsme posrovnávali zrcátka na řídítkách a pokračovali hrdinně dál. Naštěstí už tak hrozné místo nebylo, a tak jsme dorazili na odbočku k Waterfall Bay. Ta byla pěkně rozbahněná, neboť vedla částečně korytem potoka a tak jsem radši jel ten kousek sám s nohama na zemi a pomaloučku. Házelo se to se strany na stranu, ale tentokrát mně to už nedostalo.
Poslední úsek jsme jeli opět ve dvou, takže do resortu jsme dorazili oba na motorce, jako zkušení ‘travelleři’. Resort byl něco kouzelného, široká zátoka v jejímž pomyslném středu se do ní vlíval potok je chráněna s obou stran vysokými strmými skalisky (bodejť by ne, vždyť při jejich objíždění jsme si právě málem zlámali vaz), mezi kterými se táhne skutečně nádherná dobře chráněná pláž vroubená většinou palmami. V severní části této zátoky se nachází resort Waterfall Bay. V první řadě u moře krásné 4 dřevěné boudičky, jejich okolí upravené, skoro jako Jarčina skalka v Troji, všude čisto a kytičky a trávníčky učesané. Směrem do vnitrozemí ještě několik řad boudiček různých typů, čím dál od moře tím chudší provedení. Ve stejné řadě s předními boudičkami krásná, stylová s citem postavená hospoda se zvýšenou zastřešenou terasou s výhledem na tu nádhernou zátoku. Srdce zajásá. Ptáme se na boudičky. První odpověď je slibná. Máme tady různé od 150 do 500 a více. V duchu si vypočítáváme slevu na dlouhý pobyt a už se tady vidíme. No a jak už to bývá pak přichází studená sprcha. Dlouhý pobyt nepřichází v úvahu, protože od 20. Prosince do 10. Ledna mají kompletně obsazeno. Zkoušíme se ptát na kratší pobyt koncem ledna a v únoru. To sice možné je, ale. Když nám ukazují boudičku v první řadě, skutečně pěknou zazpívají 900 Bathů, s tím, že ta poslední, částečně na skále je za 1300 Bathů protože má ještě lepší výhled. Bereme si telefonní číslo, že možná zavoláme. No ale spíš ne. Dáváme si tu Khao Phat, fritovanou rýži. Stojí 50 B jako u nás, je ovšem výborná a porce je jako pamatujeme od Oty z Ko Changu. Bez přehánění tak veliká, že i Lenkyn by se najedl. To je ve zdejším kraji nezvyk. Naše žaludky, které se už přizpůsobily zdejším podmínkám, mají co dělat aby to všechno dokázaly strávit. Všechno je tu zkrátka OK, ale bohužel ne pro nás.
Cestou hned za resortem potkáváme slona, který tu vydatně pomáhá při lesních pracích. Dále už jedeme opatrně a více se rozhlížíme po okolí. Díky tomu si všímáme ještě jedné zátoky, kterou jsme při cestě sem neviděli (bodejť by jo), a která vypadá velmi slibně. Je trochu větší než Waterfall Bay a má nižší skaliska na koncích, ale je vidět, že je zde přístup k vodě možný i za odlivu. Poznáme to dobře podle zakotvených lodí před břehem. Stály tam asi dvě a od nich jezdily malé loďky a přirážely u břehu. To by nešlo byly-li by tam skaliska. Když sjíždíme dolů a přibližujeme se k pláži, vidíme stavbu nového resortu. Zastavujeme stroj a ptáme se. Po chvíli dohadování si domýšlíme, že zde ještě resort není, ale že je na severním konci zátoky, kde vidíme na skále nějaké stavby. Takže ještě kousek a zajíždíme přímo mezi dvě hospody, které spolu sousedí a za nimiž jsou s obou stran boudičky patřící dvěma resortům. Vybíráme si ten jižnější, neboť ten druhý nemá boudičky moc pěkné. Boudička je horší než naše současná, má dřevěnou podlahu, a je také menší. Ale ošklivá není a místo nemá chybu. Po velmi dlouhém vyjednávání se dostáváme ke konečné ceně 250 B za noc při 60 dnech pobytu, při kratším 300. Ještě dojednáváme transport z Lanta Riviery na zítra na ráno v 9 hodin a pokračujeme do Townu.
Při této cestě nemáme žádné další problémy a zastavujeme u jednoho z Internetů, kterých tady objevujeme neskutečné množství čtyři. Zasedám už jako zkušený ‘majlíř’ a rovnou se dostávám na stránku eprostor. Tady mně zase ale provozovatel dostal (pokolikáté už?). Ztrácím nekonečné minuty vypisováním již známé finty na přihlášení do kolonek pro ID a HESLO - tak jak jsem za drahé peníze minule zjistil host host. Zdejší internet není na pevné lince jako ten minulý a tak než se stránka načte je to k zoufání. I zdejší počítače budou pomalejší. Tento postup opakuji několikrát, ale výsledek je stále stejný: omítnut vstup! Po asi čtvrtém opakování si stránku prohlížím důkladněji, nevejde se celá na obrazovku a když jí trochu stáhnu dolů objeví se tam I N O V A C E je tam další kolonka: vstup pro nečleny a nechtějí žádná hesla. Klikám a počítač začíná natahovat kýženou stránku s možností vstupu do pošty. Jenže začíná příliš dlouho, pak v něm zachrká a vypadne ze sítě. Končím, platím 64 Bathů a doufám, že se mi to povede z toho internetu co jsem byl posledně - Lanta Villa v Saladánu. Objíždíme náš ostrov po východní straně, ‘silnice’ není asfaltová, ale těch vražedných kvalit jako na jihozápadě už nedosahuje ani náhodou. Zvládáme přibližně 20 km a jsme v Saladánu. Dáváme si u stánku výborné grilované kuře, tentokrát nakládané v karí. Je toho pro každého pěkné stehýnko za celkem 60 B. Ještě kupujeme za 35 B ramínka, budeme totiž vyrábět ‘skříně’, ale o tom až na to dojde.
Další zastávkou je Internet Lanta Villa. Všechny počítače až na jeden jsou obsazeny. Zadávám adresu, zasunuji disketu, vyplňuji první adresu, oman a nastává nekonečné čekání. Potom odesílám poštu už známým způsobem, překopírováním z diskety. Toto opakuji celkem 6 X, šest adres. Potom přijímám poštu, jenom seznam. Jsou tam pouze tři zprávy od Vás, příjemců našeho deníku. Budu je jmenovat, aby se ti nejmenovaní mohli zastydět: oman, mueller a novotna. A teď další jobovka. Pouze začátečník s počítačem ‘oman’ poslal přílohu ve Wordu tak, aby pro nás byla bezproblémová. Zkušení uživatelé Novotna a i sice nezkušení, ale zato mladí a učenliví mueller nám posílají něco co nevím jak vytvořili. Omaní příloha má zelenou ikonu Wordu, ostatní přílohy mají modré ikony Internet Explorer. Pro jistotu zkouším přijmout zprávu ještě jednou, jestli něco nevořu, ale je to tak, jedině oman se má šanci dostat na můj monitor v čitelné formě. Tady teď udělám ukázku z dopisu, který přijde s přílohou v IE.
_4.12.1999_ S pozdravem Dáa_a Jirka a Paty P.S. Deník nám ur _it__ posílejte, bezvadn__ se _te. Po pY_íjezdu by z n__j mohla být i kniha. _`_b_Š_Ś_ž_ _Ü_úú÷ú_mH_ _jU____@_T_`_$_&_Ú_Ü_ýýýýýýý___@_T_`_$_&_Ú_Ü___-°‚. °ĆA!°‰ "°‰ #?‰ $?‰ %°__ _[_ 2@ń˙ 2_Normální _5_?B*_CJ_mH _BA@ň˙ˇB_Standardní písmo odstavceî___ ˙˙˙˙_Ü_ _Ü_ _Ü_ 0_E_O_î__ t˙•€đ__˙˙_ JiY_í Muller>C:\windows\TEMP\ukládání pro automatickou obnovu dokument1.asd JiY_í Muller`C:\Dokumenty\Cht__li by jsmeDopis do Thjska vám pod__kovat za dopis a oznámit ze první spojení.doc JiY_í Muller`C:\Dokumenty\Cht__li by jsmeDopis do Thjska vám pod__kovat za dopis a oznámit ze první spojení.doc JiY_í Muller„C:\windows\TEMP\ukládání pro automatickou obnovu Cht__li by jsmeDopis do Thjska vám pod__kovat za dopis a oznámit ze první spojení.asd JiY_í Muller`C:\Dokumenty\Cht__li by jsmeDopis do Thjska vám pod__kovat za dopis a oznámit ze první spojení.doc JiY_í Muller„C:\windows\TEMP\ukládání pro automatickou obnovu Cht__li by jsmeDopis do Thjska vám pod__kovat za dopis a oznámit ze první spojení.asd JiY_í Muller`C:\Dokumenty\Cht__li by jsmeDopis do Thjska vám pod__kovat za dopis a oznámit ze první spojení.doc˙@_€_í_í_śäd__í_Ă_ _ î_@_@__G_?_ __ _ __‡:˙Times New Roman5_?_ _ ___ __€Symbol3&?_ __ _‡:˙Arial"_ń_?_Ä ©_6 <¦e$<Ć_h%_Š______ ___ü Ą_Ŕ_´´€_0__d___ ˙˙_TCht__li by jsme vám pod__kovat za dopis a oznámit ze první spojení ,prob__hlo v poY_ádku JiY_í Muller JiY_í Mullerţ˙_ _ŕ…źňůOh_«‘_+'łŮ0___? ?_đ_ü ______,_ @__L_ h_ t_ €__Ś__"__ś__¤_ â_-UChtěli by jsme vám poděkovat za dopis a oznámit ze první spojení ,proběhlo v pořádku -_htě- Jiří Muller-_iří-_Normall- Jiří Muller- 4ří-_Microsoft Word 8.0p@pT‡_@ü6$Č=ż_@Ţ[Éu>ż____%__Š__ţ˙_ ŐÍŐś.__"—_+,ů®D ŐÍŐś.__"—_+,ů®„_@_ _h_p €_?_?_? _¨_°_¸ Ŕ !_ â_-_Praha 4_ ______j__ -__UChtěli by jsme vám poděkovat za dopis a oznámit ze první spojení ,proběhlo v pořádku _ -_Title__?_ _6 >_ _PID_GUID â_AN{4546DDC7-A9C5-11D3-8DA4-CABD715E9332}_ __ ___ ţ˙˙˙_______ţ˙˙˙______ ţ˙˙˙- !"#$%ţ˙˙˙ý˙˙˙(ţ˙˙˙ţ˙˙˙ţ˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙Root Entry_ _˙˙˙˙˙˙˙˙__ ŔF _ÚAŇ=ż_ŕjçËu>ż_*€1Table_ ˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙__WordDocument_ _ ˙˙˙˙˙˙˙˙-_ SummaryInformation( _ _˙˙˙˙__ DocumentSummaryInformation8 _˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙-__CompObj_ ___
Když jste teď viděli tu hrůzu, kterou tady za drahé peníze chytáme v jiném světadíle, tak se snad zastydíte a necháte se poučit od schopného začátečníka Mr omana, kterého zase já budu poníženě žádat, aby pro vás udělal ‘síťové školení’ jak správně posílat majly do Thajska.
Když jsem se odpojil od sítě, u které jsem tentokrát byl připojen 36 minut tak přišlo další překvapení - internet tady podražil, oproti 3 B za minutu na celých 5 B. Takže jsem tentokrát promajloval 180 Bathů. O důvod víc, aby ty vaše zprávy byly alespoň čitelné. Jinak mě těší Vaše kladné ohlasy na naši reportáž, jejíž další pokračování už bude zase z jiné boudičky, která se tentokrát bude více blížit vile (Benešově).
Domů už jsme už dojeli bez problémů. Ty nás teprve čekaly tam. Zajel jsem s motorkou k hospodě, dával jsem si pozor abych nezopakoval své ranní antré, a tam jí zaparkoval a chtěl odevzdat klíčky a vzít si pas. Kubová, která tam byla se ale k ničemu neměla a stále osahávala uvolněné zrcátko. Když se po chvíli dostavil dnešní úřadující Kuba, začal se tvářit velice zkroušeně a znalecky mi ukazoval nalomený kryt kolen. Poškození bylo opravdu nepatrné a nejsem si jist, nebylo-li tam už před tím ale Kuba začal téměř bědovat nad tím jaká hrozná škoda se stala. Nakonec jeho nářky dospěly až ke konečnému efektu, že se to nedá opravit, že je také poškozen ještě nosič, zrcátko, stupačka a vlastně celá motorka, a že to můžu zkusit nechat opravit a že to je takových asi 5000 B. No ale že on je samozřejmě lidumil, že má pochopení, a že kryt nebyl zcela nový a zkrátka že 3000. Tak zase kňučím chvíli já, Kubové, která je tam stále, už je také do breku a začínají se zbíhat ostatní travlleři. Nakonec mi nezbývá nic jiného než přistoupit na vyrovnání ‘škod’ za 1500 B a samozřejmě půjčovné 250 k tomu. Benzín mi velkoryse odpouštějí (bodejť by ne). Potom už jenom zaplacení poslední noci a oznámení, že zítra končíme. Beneš přišel s tím, že se bude podílet na nákladech a chtěl nám dát 100 B. Tak ho odmítáme, je to směšné. Potom ještě přišel a rádoby humorně nám říkal, že už má zabaleno, že se s tím nepáře a bere sebou jenom tisícovky. Tak jsem mu na to řekl, ať si přibalí i nějaké drobné a koupí si za ně cukr, aby ho nemusel krást v hospodě. Vůbec nepochopil narážku na své somrácké chování. Krade totiž v hospodách cukr a mléko do kávy. bývají totiž na stolcích. Ale dělá to tak, že tam po něm nezbude téměř nic. No a tady zkrátka není nikdo anonymní, těch hostů je tu jenom pár a drtivou většinou nekradou. Cukr už vůbec ne. Takže za několikrát je to jasné. Zkrátka sedět s ním u stolu přináší samé radosti. Když už jsem v tom pomlouvání tak nesmím zapomenout, že také krade v obchodě hřebíky, které si následně zatlouká do vily.
A to už je pro dnešek opravdu konec. Je toho ale tentokrát pořádná porce! A to budou následovat objevitelské výpravy do džungle v jižní části ostrova, kde je národní park, takže se nám deníčku pěkně rozrosteš. No ale dokud se budeš čtenářům líbit, bytni.
Sobota 11.12.
Poslední přípravy na přesun. Balíme, dobalujeme a čekáme na auto s resortu Kantheng Bay. Ráno jdu ještě do krámu u Bufáče a kupuji zásuvku, abych jí mohl nainstalovat do boudičky. Žádná tam totiž není. Ceny takovýchto věcí jsou tady jako u nás bývaly za bolševika. Trojzázuvka stoji 17 B. Zástrčku jsem platil 15.
Už se blíží Devátá hodina a začínáme být nervózní. Doložit to může malá příhoda. Asi po půl deváté přijelo k nám do resortu nějaké auto a zastavilo vzadu o Kubího obydlí. Šofér někam šel. Bylo téměř přesně devět, a auto odjelo. Začali jsme spekulovat, nebylo-li to to naše, čekalo do devíti a když nikdo nepřišel odjelo. Drásaní nervů co budeme mít ještě za problémy přerušil příjezd toho správného auta. Jako řidič vněm seděl ten Kuba, se kterým jsme se včera dohadovali jako s prvním. Naložili jsme bágly, Jarka z Benešem dovnitř a já na korbu mezi náklad. Jízda jako na ralye. Za chvíli jsme tam byli. Boudičky ještě nebyly připravené, dáváme si nudle Pad Thai a jsou úplně jiné. Je jimi naplněná tenoučká amoletka. Chutná to báječně. Porce není sice obrovská, ale rozhodně ne malinká jako v Rivieře. Cena 40 B je také velmi kulantní. Po dobrém jídle si teprve pořádně prohlížíme zátoku. Ta je kouzelná, včera jsme její krásu ani tak nevnímali. Dostáváme boudičku, shodou okolností opět B2. Naházíme tam věci, bereme si plavky a honem to vyzkoušet doopravdy. Je to ještě lepší než to vypadá. Zátoka je mohutná, sevřená mohutnými kopci, které dosahují téměř 500 metrů. To není až tolik, ale pozor, jde to z nuly. Je to impozantní. Na nádherných zelených svazích jsou vidět vyčnívající lesní velikáni. Při pohledu z moře, dál ode břehu, je to pohádka. Jemný píseček, občas přerušovaný skalním hřbetem, který odděluje jednotlivé plážičky. Hluboce vykrojená pláž je celkově o něco delší než kilometr a jsou zde pouze tři resorty. Všechny v té naší severní části. Až úplně na jihu je další resort ve výstavbě. Ve vesnici za námi končí rozvod vysokého napětí. V další zátoce už jsou pouze jednotlivé generátory.
Existuje tady zvláštní systém účtování. Každá boudička má svojí knížečku, do které si každý sám zapisuje podle jídelníčku zkonzumované jídle a nápoje. Platí se večer před odjezdem. Nevím jak to bude u nás. Asi zaplatíme v určitých intervalech. Nám nervy přestaly, Benešovi začínají. Řekli jsme mu, že tady přes něj bude kontrola a když bude chodit moc do Buffetů a nedělat konzumaci, tak ho buďto vyhodí a nebo zdraží boudičku. Obzvláště možnost, že by ho vyhodili ho přivádí přímo k zoufalství. Zavázal se slavnostně, že nejméně do 10 ledna nepůjde do bufáče. Zatím se skutečně činí. Dal si snídani a večeři. Ta večeře si zaslouží popsat.
Vybral si beefsteak. Varovali jsme ho, že to s ‘biftekem’ nebude mít nic společného, ale neměli jsme pravdu. Byl to skutečně flák pravé svíčkové, hranolky a k tomu jako obloha mladé kukuřičky. To vše za 80 B. My jsme si dali každý kus krásné čerstvě ulovené Baracudy, ofritované na pepři, česneku a čilí. K tomu jako přílohu fritovanou rýži se zeleninou, bašta. A cena 120. Jídlo je zatím na jedničku.
Jinak je tady plný resort Australanů. Jsou moc veselí a nebojejí se sluníčka. Když jsme jim řekli, že jsme přiletěli s jejich leteckou společností, mysleli si, že jsme velmi bohatí, protože oni s Qantas nelétají, neboť by jim už nezbylo na dovolenou. Když jsme jim řekli, že u nás prodává nejlevnější letenky do jižní Asie divili se.
Také jsem byl za montéra, už máme v boudičce zásuvku a už máme ‘z ní’ vypitou i první kávu a nyní k ní jsem připojen já respektive notebook a ještě nabíjím baterky do radia. Zítra budu doelektrifikovávat Benešovu vilu. Také jsme vyráběli skříně. Taková boudičková skříň je vyšší stupeň komfortu. Nyní máme jednoduchou verzi. To se natahají po boudičce šňůry a na ně se navěšejí ramínka s oblékáním. Verze ‘de luxe’ je, že se pod strop přiváže kus bambusové tyče a na ní se zavěšují ramínka. Super de luxe znamená, že se povede dát bambus do nějakého výklenku, nebo alespoň kouta a zakryje se nějakým závěsem, rohoží, či něčím podobným.
Neděle 12.12.
V noci se přihnal obrovský vítr, hučelo to nad námi v palmách a boudičky celé skřípaly. Vítr přihnal mraky, takže vrcholky kopců nad námi jsou už v nich. Docela se ochladilo. Měření proběhlo něco před čtvrtou hodinou odpoledne. Výsledky: V boudičce 27°C, venku 27°C.
Ráno jsme si dali další porci jídelníčku, tentokrát jsme neměli nejšťastnější ruku. Nudle se zeleninou a sífůtama, ani placka s prawnem nás nijak nenadchli. Je vidět jak jsme se rychle přizpůsobili tomu, že se tu dobře vaří. Ještě před pár dny by jsme byli určitě spokojení. Jdeme na malý průzkum okolí. Objevujeme několik krámků s ovocem a potravinami. Jdeme se podívat do sousední vesnice a do dalšího resortu směrem na jih asi 2 km od nás, který se jmenuje Sea View. Mezi ním a námi je zakotvený ‘speed boat’, patřící nějakému Američanovi s Kalifornie, který tam provozuje také kiosek s občerstvením a je tu už více než dva roky. On nepotřebuje do Thajska visum a tak jenom každé tři měsíce odjede do Barmy na ostrovy poblíž Ranongu, kde je hotel Casino a tam dostane potřebná razítka do pasu a opět mu při návratu Thajci udělí visum na další tři měsíce. Nepotřebuje prodlužovat jako my, ani žádat o visum na vyslanectví. Za loď požaduje nájem 15000 Bathů na den a zdá se, že se mu jí občas podaří pronajmout. Také s ní provozuje transfery pro okolní resorty za dohodnuté ceny.
Zpět jsme se navraceli přes obsousední resort Park View, který je na kopci, uzavírajícím naší zátoku ze severu. Jsou tam k mání boudičky od 100 do 600 B. Jsou ve stádiu před zdražováním. Z kopce dolu k moři vedou tak šílené schody, že bych si vždycky třikrát rozmyslel, zda-li k němu mám jít. Jsou to schody ‘pagodovitého’ typu, v Thajsku velmi časté. Vyznačují se velmi prudkým úhlem stoupání, krátkým nášlapem a přímo nehoráznou výškou schodu. Používali se záměrně při vstupech do chrámů a na pagody, jednak aby bylo možno prudké stoupání zvládnout a také aby věřící byl donucen k pokoře. Při stoupání do takovýchto schodů jste totiž donuceni se při zvládání daného výškového rozdílu se de fakto neustále sklánět (klanět se, vzdávati čest) a to je důvodem jejich konstrukce. Jde to tak daleko, že se s nimi setkáte i třeba v obytných domech a hotelech, kdy tam, kde my jsme zvyklí na dvě schodové pole klasického rozměru, se v Thajsku používá pouze jedno rameno a proto je patřičně strmé. Buďto jsou schody užší než u nás, anebo jsou vyšší. Nejčastější bývá kombinace obou těchto možností.
Vykoupali jsme se, dali si melouna a ananas, snědli poslední tatranky Opávia a potom jsem se věnoval svému kolenu, jelikož se mi začíná zaněcovat odřenina, způsobená při jízdě na motocyklu. Nasadil jsem poslední zbyteček antibiotikové masti, která už mně mnohokrát v minulosti zachránila před otravou krve na kterou mám na dovolených bohužel už tradičně smůlu. Večer připlula na deseti lodích do naší zátoky tlupa mořských cikánů, sea gipsy, kteří si ji vybrali k tábořišti. Srazili lodě k sobě a na nich zhotovili plošinu, na které zažehli mohutný táborový oheň, který osvětloval svým plápolavým světlem část zátoky. Bylo to velmi romantické. Cikáni museli mít na lodích hodně velkou zásobu palivového dříví, neboť táborák vydržel hořet neztenčující se intenzitou až do časných ranních hodin.
Na jižním konci opačné strany ostrova je vesnice mořských cikánů a také by tam měl být jejich hřbitov. Nevím jak bude tato část území od nás dosažitelná, cesta na jih končí na špici ostrova a z druhé strany právě v této vesnici. Nevíme dá-li se projít mezi těmito dvěma body, či je-li možné překročit vnitrozemské hory. Muselo-li by se tam dostávat po silnici bylo by to velmi z ruky, počítám tak asi něco přes 20 km. Každopádně bych v budoucnosti chtěl navštívit tuto odlehlou výspu na jihu. Téměř celou noc pršelo. O to zajímavější je ten cikánský oheň vesele plápolající v dešti.
Písmák