Lavička

Čekal tam, kde vždycky. Věděl, že přijde. Doufal? Nedokázal bez ní žít. Každý její dotyk ho hřál a přidával mu minuty života a on na ni vždycky čekal, vždycky tady. Chtěl slyšet její hlas. Chtěl slyšet, jak moc jí chyběl. Sám jí to chtěl říct. Toužil po její přítomnosti.  Nikdy ho nezklamala. Nikdy. Čekal, byla zima, foukal studený vítr. Tma a chlad prostupovaly všechno kolem, ale jeho hřála už jen myšlenka na ni. Hluk města sem tolik nedoléhal. Lavička byla pečlivě ukryta v parku mezi stromy a nikdo sem nechodil ani ve dne, natož v noci. Tohle místo byl celý jeho život. Kolik zamilovaných už tu asi mělo své tajné místo?

To tady se poprvé setkali. Pamatoval si to moc dobře. Bylo léto a on, ani nevěděl proč, najednou cítil něco, co ho táhlo přímo sem. Zmizel z domu, aniž by si ho někdo všiml. Srdce ho táhlo na neznámá místa. Najednou ji uviděl. Její dlouhé světlé vlasy jí ležely na ramenou bez jakéhokoli pohybu, smála se na něj. Byla krásná. Nedokázal se ovládat, najednou seděl vedle ní. Poprvé se ho dotkla. Cítil to teplo u srdce jak prostupovalo celé jeho tělo, každou buňku. Nevěděl, jak dlouho seděli, tulili se k sobě a šeptali slova lásky, jen chtěl cítil její dotyky a slyšet její slova až do smrti, nechtěl, aby tohle někdy skončilo. Najednou byla pryč. Jako by se rozplynula. Zmizela.

Od té doby se občas setkávali. On miloval ji, ona jeho. Když nebyl s ní, byla jako trn v hlavě. Jako myšlenka, která zároveň přináší i bere veškerou radost. Žil jen kvůli ní. Co o ní věděl? Nic. Jen to, že za ním vždycky přišla sem. Nemusel jí říkat, že na ni bude čekat. Ani nebylo jak. Mohl si být jist, že za ním přijde. Jako by byli jejich mysli propojeny. Jako by od jejich prvního setkání měli stejné pocity, nálady, myšlenky.

Minuty plynuly a on čekal jen na kroky, zvuk vlasů třepotajících se ve větru, oči planoucí ve tmě nadějí, radostí a láskou. Všude ale bylo ticho kromě zvuku listí padajícího na zem a občasného zašustění ptačích křídel. Nikdy takhle dlouho nečekal. Začínal cítit stísněnost, do jeho srdce se vkrádal strach, že by ho dokázala opustit. V jeho mysli se odehrával boj. Ne, nemohla ho opustit. Milovala ho. A on by bez ní nedokázal žít. Nechtěl se dívat na hodinky, doufal že přijde.

Ucítil jemný dotyk zezadu na krk. Pohladila ho po vlasech a on se otočil. Byla to ona. Věděl, že by ho nemohla zklamat. Sedla si vedle něj a on ji něžně políbil.

Přišla.